OCR Interpretation


Hlasatel. [volume] (Chicago, Ill.) 1891-198?, January 06, 1920, Image 6

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn82002636/1920-01-06/ed-1/seq-6/

What is OCR?


Thumbnail for 6

Otec Kondekk a ženich Vejvara.
Napni IONAT HERRMANN.
- - —'
V Tu ae vracel pan Kondelík. Vy
třáaal ze sebe sychravinu ulice,
lapal nozdrami libou vůni pečené
a jako ovocný zápach salátu, a
líéý. svlékl svrchník. ryl ve vš h
kapsách.
""Dneska, Betty, dáme si berda
KouLej — tuhle nesu krajíc e
noeiitálského. pro vás kanódky
(sardinky) a pro všecky točené
herinky. Podívejte!''
A vyndával a kladl baličky na
stůl. Všeho bylo hodné — pan
KondeJík. když nakupoval, všeho
dost.
Paní Kondelíkové bylo do smí
chu, ale» hned ae opanovala. Pe
pička již chtěla vyhrknout i. že
koupily také, ale matka mrknu
tim ji zarazila. Aby tatínkovi ra
dost nepokazila.
"Na, děti, to koukáte, co? Že
jste na to nevzpomněly, co? Ale
tatík pamatuje, jako obyčejně..
Paní Koudeliková se dobrácky
usmívala a pokvnuia Pepičce, aby
dala mlsky na i»éjak»- talíře a pak
ještě za okno. A potom spěchala
do kněhyně, aby ukryla, eo sama
n&koupila. Však s* ^t.o nezka/.í.
Po/ejtrí j»* také den. Zejtra arci
bude jiná tabule.
xxv n.
Nač sá Vejvaxa vzpomněl.
Veliká rafije kyvadlových ho
din nad pohovkou skláněla se ní
že k šestce — za okamžik bude
])úl osm*-. Paní Kondelíková přes
tu chvíli spěchala ku plotně v
kuchyni, fmotvírala dvířka trou
b>. povytahovala pekař s kýtou,
ab" se jí nepřipálila, a pohlížejíc
ko d ve Hni, opakovala ji/. a-si po
desáté:
44Ted' jen aby přišli aby tu
hyli. Kejtiěka jako broskev —
aby nám nevysmáli la. Přece jsem
řekla, že tak o piil osmě..."
Tu na dlaždičkách chodbičky,
potiN-par^ých pískem, zachrastily
krriky a do kněhyně hrnula se te
tička Urbanová.
"Nejdu pozdě, nejdu pozdě?''
volala na prahu, všecka udychtě
na slézáním schodů.
''Právé dobře!'' vítala .ji. paní
Kondelíková. "Vejvara zde bude
co nevidět a s nim pan Slavíček.
Jen dále, Katynko. a shoď plást'.
44 To jsem ráda, že jsem vás ne
zdržela," hovořila tetička. "To
víš. Betynko, od rána do večera
je co dělat a hodiny utíkají jako
voda. Ale za to jsem přidala do
kroku, až nohy necítím...''
"Kád bych věděl, jakou má
tetka práci." zavrčel v pokoji
mistr k Pepičce. "<\> pak dělá?"
"Dobrý večer, lidičky!" vstu
povala tetička, usmívajíc se na
svaka a na Pepičku. "Tu jsem!
.Ie lam dnes počasí! ( lověka to
proťukuje jako řešeto. Ale zde
máte teplicko. A voní vám tu jak
u biskupa. Aáách!"
"Katynka se dnes hodila do a
tlasu!" poznamenala paní Konde
líková. stáhnuvši s Katynky plášt
il NWIIi* Jt"J IUI M"jau 11 u * ci i.
Tetička 1'rbanová měla sváteč
ně černé šaty /.»• starého, těžkého
atlasu, které ji/ po dvacet let. rúz
Tiými opravami přizpůsobovala
**duchu řasu,'" jtle s nimiž; přes to
vždy aspoň o [h*! let pokulhávala
za iiiodou pravě panující.
Katynce lichotilo, ze si domácí
]>aní povšimla parádního úboru.
Usmála n<* samolibé a skromnc
odpovídala :
"Toť víš. Hetynko. kdypak
bych to měla vzít. ne-li při takové
příležitosti. Mysiíiu, že jsou tohle
moje poslední slavnosti — a pak
mi j«' dáte do rakve. A pamatu
ješ-li f>ak *e. že jsem právě tyhle
ty šaty měla také na krtinách Pe
picčiuých? Tenkrát byly zánov
ní.''
Paní Kondelikové zajiskřilo v
oéích, když s<* ohlédla po dceři.
Pepička, jakoby tušila, co mamin
ce proletělo hlavou, honem šla do
kuchyně. A paní Kondaliková,
blaženě se usmívajíc, pronášela
polohlasné ke Katynce:
'No. no. Katynko, nemluv o po
sledních slavnostech. Dá-Ii Pán
bůh, také se dočkáš křtin... . "
"A tetčiny šaty budou slavit
jubileum!" dodal mistr Kondelík.
"Pokušiteli starý!" hrozila mu
prstem Katynka. "J»*n abych se
toho tak nedočkala ještě u vás!
Teď tu zas budete mít místa...'"
"Pro Boha té prosím. Kíityn
"ko!" zakrývala jí paní Kondelí
ková jako v leknutí dlaní ústa.
"Maluj čerta na zeď!"
"Což pak ženská může jiného
malovat!" zašklebil se mistr. "O
statně nech Katynku. Betty, ať
maluje."
"Ty jsi brepta!" hněvala se na
oko psní Kondeiíková. "Dej ra
děj Kačeně tu pivo. Vejvara tu
bude každou minutou.''
V tom vrzly dvéře kuchyně a
zazněly mužské hlasy.
'*Keč o vlku — —!'* /.volala
teta Katynka a nahlédla do ku
chyně. "A tuhle .jsou oba.*'
"Vlci?" prohodil mistr.
''Pojďte, pojďte," vítala v
kuchyni paní Kondelíková. ''Ta
tínkem už všichni všudy šijou —
nedá pokoje, pokud nebude mít
mísu před sebou."
Vejvara se ukláněl. Slavíček za
ním. líbali ruce matce. Pepičce,
a Wjvara do třetice všeho taky
tetičce Irbanové. Prokazoval jí
tu pozornost z opravdové úcty,
ani netuše, jak se jí tím zalieho
cuje. Měla to ráda, tuze ráda. A
| Slavíček sol za Vejvarou jako o
í večka a dělal všechno po něm.
Musí konečně také se vpravit do
i rodinného života — až posud měl
k tomn málo příležitosti — <i vůně
teleeí kýty tak příjemně mu za
léhala v nozdry na pozdrav.
Pepičce hned u dveří vtiskl
Yejvara do ruky něco velikého v
hedvábném obalu. Byla to kytice
j z čcrvenýeh květů.
i "Teď jen sviecte svrch niky a
sedněte." pobízela paní Kondelí
ková. strkajíc hosty do pokoje.
"Ty mně pomůžeš, Pepičko."
Teta Katynka odňala Pepičce
kytici a vloživši ji do vázy na kre
denci. postavila* ji do prostřed
stolu. A že byla paní Kondelíková
zaneprázdněna krájením pečené v
I kuchyni, lahodilo Katvnee. že si
na chvíli mfiže ,:ah.ráti na domácí
paní. Chrastila příbory na stole,
jtosonvala talíře, chápala se u
bmušku a zas je kladla na totéž
I místo, h když usedl mistr Konde
lík do své lenocsky, pobízela mla
1411\ v ;
\o tak. pane Vejvara vy tn
hle. a tady pari Slevíéek. tak. Máte
i už asi hlad. co? -len jest? maliéké
j strpení. už to tu bude — a p;ik
1 musíte hodné jíst. abyste Betynce
i udělali radost... "
Pokud se tykalo Slavíčka, ten
| lni skutečně stvořen. hospodyním
na j-adost. Nemluvil, nemařil «"a
su, jen jedl. A dnes i Vejvara byl
méně ostýchavx". Dnes opravdu
poprvé mu připadalo, že náleží už
I do rodiny.
Když paní Kondelíková přine
| sla mísu s nečení a Pepiěka k tomu
'mísu kouřících se zemáku, ťukla
ji teta Katynka do boku a pobíd
la:
"Tak si sedni vedle ženicha,
sedni. Pepiéko!"
A jakmile Pcpiéka usedla, vy
! l^iila Katynka do kuchyně za pa
ní Kondelfkovou, která se byla
1 vrátila pro oniáériík, přivřela /.a
sebou dvéře a tázala se dychtivě:
"Ti> už. myslí Vejvara tu kytici
jako na zejtřek- na svatbu?"
"Co té napadá.'' odpovídala
paní Kondelíková, "to je od něho
' pozornost na dnešek. Svatební
přinese bílou."
"\o proto jsem koukala." ho
vořila Katynka. jako by jí byl
kamen se sraee spaui.
A — by se navracela s práz
dnem — chopila se drátěného ko
šíčku s nakrájeným chlebem a
spěchala aas ke stolu.
Když přisedla i paní Kondelí
I ková. přelétl Vejvara eelon spo
lečnost. jakoby počítal, a naklonil
se k Pepičee:
"Slečna Myšková nepřišla? Já
myslil — totiž přítel Slavíček —
že tu bude také. aby se s ní trochu
seznámil/'
"Nemohla." odpovídala lítosti
vě Pepička. "Není hotova se vším
na zítřek — byia by ráda, ráda.'*
Patií Kondelíková postřehla ho
vor. ač jen šeptaný, a vmísila se:
4" l nic bych nedala, že ae k nám
nerozběhne. třeba po večeři.
Pozvána jest. A nepřijdc-li, však
ji pan Slavíček zej tra pozná. To
je veselé děvče, ta se nikoho ne
bojí."
A rozmarně dodávala.
"Ale stran nějakého bližšího
seznámení, milý Františku, přišel
: pan Slavíček pozdě. Vždyť víte,
že je jako zadána — panu Havr
dovi.
Vejvara zčervenal, vzporoenuv
na osudné dobrodružství s Havr
dou. Na štěstí jej vytrhl přítel
Slevíček. který dopolknur sousto,
ostýchavě pronášel:
f 4 To jsem ani nemyslil, milost
j pani, vím dobře, že kolega Havr
jda...já nemám žádného štěstí u
dívek... jen jsem si myslil, abych
jí zítra nebyl tak zcela cizí..."
"Z toho si nic nedělejte, pane
Slavíčku," upokojovala jej tetic
ká Urbanová. "Amálka je docela
roztomilá holčička, vám a ní ne
bude dlouhá chvíle. A ještě ji pan [
I la vrtla nevede k oltáři. Není z
každého mračna déšť, není z kaž
dé známosti svatba.''
Poslední slova pronesla Katyn
ka penakud přitrpkle. Snad vzpo
mněla na svoje zklamané na
děje v mládí. Mělat' také svůj ro
mán a do smrti na něj nezapome
ne.
Paní Kondelíková, znající tuto
starou elegii, povstala a znova po
bídla všechny do jídla, přede
vším Kat ynku:
''Nutila jsi nás pořád a sama
jíš jako kanáre k.Nechutná ti —
a na tebe jsem se tolik těšila."
"Já vím." zasmál se mistr Kon
de-lík, "tetička se chce postit na
xejtřek. Ale podíváte se všichni,
jaké jsem vybral mený."
"No?*' vyzvídala Katynka.
"I nic nepovím. í" škádlil mistr.
'"Zejtra uvidíš! Nóbl to bude. Ku
vér za tri zlatky.'' •
"Ale, Kondelíku!" kárala pa
nička. "To se neříká!"
"Proč by se neříkalo," bránil
se Kondelík. "('o na tom? To je
rodinná záležitost, to se může říci.
A pojíte si."
".Ie to dětina," usmívala se pa
ní Kondelíková. "Ani mně ne
řekl. co vybral. A přece si mohu
pomyslit, polévku, rybu. nějakou
drůbež, pečeni — no, jaké zázra
ky!"
"Ale maminka to přece ví,"
šeptala Pepička Vejvarovi do u
clia. "Sla se taui zeptat, aby tatí
nek něco nevyvedl. Ale bylo to
dobře."
•"Co taní šuškáš Vejvarovi, žá
bo?" volal mistr.
"1 nic. tatínku. Hubuji ho. že
inné přines' ta-takovou nádher
nou kytici," lhala Pepička.
"Však jste k ní ještě ani nepři
voněla," vyčítal jí potichu Vejva
ra.
"•lak pak ne! * * bránila se Pe
pička. "Hned jak .]Ste mi ji dal.
A pak nebylo času."
"A nepodívala jste se na ni,"
stejné vyčítavě mluvil Vejvara.
"Pořád se na ni dívám!" tvrdi
la Pepička.
Paní Kondelíková ]>ohlížcla na!
snoubence, nevidouc, oč běžL
"Podívej se. maminko," žalo
vala Pepička škádlivé, "už mě
Vejvara hubuje. Yv. dnes!"
"Ale, Pepinko!'' žadonil Vej
vara a tiskl dívce i*uku pod sto
lem. "Vy jste zlá!"
A nakloniv se jí k uchu šeptal:
"Je v ní něco."
Pepička vyletěla, chopila se ky
tice a pozorně ji prohlížela. O
pravdu — tu prostřed je něco
skryto. Pepička pozorně rozhrnu
la květy a vytáhla z drátěného
pletiva inalé pouzdro z bílého ak
samitu.
Klice se jí třásly, když je otví
rala. Tu na bílém atlase spočívala
krásná jehlice náhrdelní vejěité-j
ho tvaru. Ryla to drobounká, ma
lovaná podobizna Vejvarova.
vroubená řadou perliček a dvěma
řadami krásných granátů.
Pepička dívala se na dárek
všecka zanícena. Paní Kondelíko
vá vstávala, ale dřív tu byla teta
Katynka a chápala se šperku.
Byl to Ve j varů v svatební dar.
"Františku, Františku," še
ptala Pepička. "Taková skvostná
věc! Vv mě zahanbujete?"
"Srdéčko milé. jen líbí-li se vám
to!" odpovídal Vejvara tiskna ni
ce dívčiny a nakláněje se k ní. A
v tom, co ostatní prohlíželi jehli
ci, ulpěla náhle ústa Vejvarova na
červených rtech Pepiččiných.
"OuraJi!" vykřikl mistr Kon
delík a hlavy snoubenců se rozlét
ly.
"Oo pak?" vyhrkjj]. paní Kon
ci elík o vi.
V"Tejvara něco spolk!" volal
mistr Kondelík.
"JežíS Marjá, co pak?" ulekla
se tetička Urbanová.
Mistr vypufcl v rozpustilý řehot
a milenci seděli tu zčervenalí po
uši, hledíce pod stiil. Paní Konde
líkově vzcházelo světlo.
"'Ale jsi ty pošetilec, Kondelí
kn! Pode mnou se až nohy tře
sou!" plísnila manžela.
"No vidíš. Ve j var a sc taky u
lekl. Ale už to přešlo. A teď mně
to taky okažte."
Katvnka podala mu iehlr-i a
Kondelík si liboval:
"No vida. hezké granáty. Těch
není ra šesták tucet, to věřím. To
hle je tak něco jako od Rumla.
To jsou jeho speciality."
"Ale perle znamenají slzy, mně
se zdá,*' šeptala Katvnka' paní
Kondelíkové.
"Ale granáty znamenají ohni
vou lásku a radost!" odpovídala
důrazně paní Kondelíková.
"No, jak to tak bývá v živote."
povzdechla Katynka. "Láska, ra
dost, pláč — jinᣠto není v tom
slzavém oudolí."
"A dohromady je to zlatnická
práce, a tuze výborná," spečetil
výklad obou paní mistr Kondelík,
jehož nejvíce zajímala podobizna.
To byl jeho obor.
"Hezky kolorovaná fotografie,
jen co je pravda," pochvaloval
drobuomalbu.
"To není fotografie, tatínku/',
namítl nesměle Vejvara. ''To je •
malba na slonové kosti... "
"To je malba od ruky?" divil!
se mistr a oddaloval jehlici, po
zorně ji znova prohlížeje.
"Ano," přisvědčoval Vejvara.
"A to sklo na ní jak jc přibrou
aené," obdivovala se teta Katyn
ka.
"Holka, to máš pěknou věc,"
hovořil mistr Koudelík. "Až zas
bude nějaká výstava někdy, to se
tam taky může dát.*7
Slavíček byl použil všeobecného
rozruchu, jejž Vejvara dárkem
svým způsobil, aby si vzal ještě ří
zek kýty a lžíci salátu. Na jehlici
se podívá později, ta ueuteče.
Paní Kondelíková se dívala na
Vejvaru v jistých rozpacích a ko
nečně promluvila:
"Františku drahý, to jste nás
překvapil a zahanbil. Pepička ta
dyhle vám také chystá malou pa
mátku. ale ještě to nemá doma.
Monogram, na tom bude ažzejtra.'
'Mak je něco s monogramem,
nikdy to ityní v čas hotovo," ho
vořil mistr Kondelík. "To je stará
věc."
Vejvara ujišťoval, že se dočká
a že ho to bude zejtra dvojnásob !
těšit, a pak prosil Pepičku, aby si j
jehlici přijala, jak jí bude slušet.'
Pepička mu vyhověla právě ve j
chvíli, kdy maminka s tetičkou j
sklízeli se stolu a mistr Kondelík J
znova doléval piva. U zrcadla v.
koutě si ji vetkla a zde ji Vejva
ra ukradl někoiik hubiček. Mel
dětinskou radost, že nikdo nic ne
pozoroval. Slavíček sice utíral si
ústa. ale po večeři.
"No, no, pane Slavíčku," volal
mistr, "neskládejte zbraň. To
nám ženské ji*n uklidí to nejhorší
se stolu a pak máme ještě takový
malý doslov: kousek sýra a něja
kétío mořského tvora. rro íepsii
vytrávení. A k tomu si nalejenie
vína — to hlavně paničky rády. A
pak t^prr budeme hodně vcscií —
to je Vejvarňv poslední den. do
smrti už mu nebude tak volno.";
"Co jsi to povídal tatínku?"!
ozvala se za ním náhle Pepička a |
popadla otee dvěma prsty velmi
něžně za ucho.
"I radím tuhle panu Slavíčko
vi, aby se taky oženil, že nad to
není. A on, že prý už takové holky
není na světě. A tak nejspíš zů
stane vdovcem. A ty při všem
tom neslyšíš, že se venku zvoní!"
Vyplnilo se, co předpovídala pa
ní Kondclíková. Byla to Amálka
Myšková, kterou sem doprovodila
služka a pro kterou si později při
jde bratr. Nemohla odolati a vy
pravila se k Pepičce aspoň po ve
čeři.
Při Amálce roztál konečně i pan i
Slavíček, a když po hodině přišel '
pro ni bratr, zastal celou společ- i
nost v nejlepší zábavě. Vejvara a'
Pepička byli nesmírně vděčni no
vým hostům, že se mohli teprv ny- i
ní věnovati jeden druhémiL Chví-1
lemi odbíhala Pepička od stolu do
vedlejšího nokoje, aby okázala ně
jaký t.ret Amálce, a tu vždy jí byl
v patách Vejvara a pak trvalo!
velmi dlouho, ne/- se Pepička s hle
daným předmětem vrátila. Byla
pak vždy nesmírně červená a Vej
vara se za. ní vyplížil jako zlé svě
domí, ale s výrazem na tváři, ktc- j
rý by se dal tlumočiti asi v slova:
ja nic, prosím, docela nic!
Ani Kondelík, ani Slavíček s
Amálkou nevšímali si těchto vý
letu Pepiččiných a Yejvarových
do druhého pokoje —aspoň se
tak zdálo. Za to paní Kondelík o
vá, ač se přímo nedívala, dobře
vse pozorovala, a k<j\ Km i m-u
zmizely ve dveřích, usmála se ja
ko do sebe a pomyslila při tom:
no počkejte, koťata, až zejtra!"
Ale kdo ještě bedlivěji sledoval
poletování milenců a kdo by oči
ma rád byl pronikl i stěnu, aby
viděl, co se tam vedle vlastně dě
je, bjrla — teta Katynka. A její
duši provanul pokaždé ozvuk dáv
né minulosti, něco jako polozapo
menutá, krásná pohádka, která
zůstala nedopověděna.
Když zase všichni usedli kolem
stolu, přehlížela paní Kondelíková
celou společnost, zastavovala sc u
každého, opětně přelétala všechny j
očima a lehce povzdychla. Co již
několikráte jí za tanulo na mysli,
pronesla konečnč hlasitě:
"Jen někdo nám tu scliází, —i
Františku! Tuze lituji, že už dnes
nemohli jsme fcýti pohromadě/'
Vejvara vzhlédl k paní tchyni.
"Vaši lidé. Františku milý...
Tak jsem se těšila!''
44Nemohli, maminko drahá," o
mlouval Vejvara. "Až zítra přije
de tatínek, a snad i sestra. Ma
minka naše vůbec nemůže — vši
chni nemohou z domu, je tu ob
chod. Tuze jsem prosil, ale musil
jsem na konec uznat, že je to ne
smírně obtížné. Tak přijede zítra
tatínek a maminka nás navštíví
až někdy později, až už budeme
zcela udomácněni..."
"Inu vím, víra, Františku," při
svědčovala paní Kondelíková. —
*'Škoda věcná, že jsme tak daleko
od sebe — jak by bylo hezké, kdy-.
bychom byli všichni v Praze a
mohli se tuk častěji navštěvovat.1"
' * Máme tu vás, maminko,'' řekl
Vejvara. ' Musíte nám i moji ro
dinu vynahradit."
"A bude toho dost, Betty,"
prohodil teď mistr. "Viř ani my
je nesmíme tu2/.» pmrr*et."
" Ale. starouši !>; pronesla panič
ka s výčitkou.
"I je to tak, milá holka. Kdo si
bere dceru, nebere si ještě <ielou
rodinu. Věř mni*. Ale rozuměj mi,
jk)vídám to jen tj»k.
Jedenáctá minula, společnost
byla v nejriižovější náladě, Amál
ka .Myšková byla samý smích, ja
ko zvonečková hra, a již seděla
zcela těsně u Slavíčka, kterému se
oči jenjen kmitaly — víno Kon
(lelíkovo lirálo jim všemi žilkami.
Mladý bratr Amálčin, pan A
dolf, mel již dávno něco za lubem
a rozdováděná sestřička již po ně
kolikráte 11111 zakrývala ústa, vola
jíc výhružně:
"Budeš mlčet — ty — ty! Žo
se lunou víckrát nikam nepůjdeš!'
Ale pana Adolfa to svrbělo a
konečně s líni vyhrkl: prozradil
na A mál ku, že pojímala svůj úkol
družičky tak vážně, že byla dnes
ráno také u zpovědi a přijímání.
Myslila prý. že to musí bvt.
'4 Nu, nu.'* pronášela vážně pani
Kondelíková, 'to je od Ainálky
hezké, pane Adolfe. To jen svěd
čí, že chtěla být docela dobře při
pravena, aby naši Pepičku řádně
k oltáři doprovodila... Však Pe
pička byla také."
"Byl jste už také?'' otázala se
Pepička šeptem Vejvary.
"Byl, byl, hned ráno," odpoví
dal Vejvara. Ale náhle se zarazily
zadíval se na Pepičku, přejel si
rukou čelo, jakoby se rozpomínal,
a cítil, jak mu na čele vyvstává
pot.
Pepičce bylo nápad no, že Vej
vara (id toho okamžiku nepromlu
vil, že neslyší otázky, že hledí roz
trži té. jakoby byl duchem kdo ví
kde.
Když tak jako zařezán seděl již
asi čtvrt hodiny, ťukla do něho
Pepička a vzchopivši se šla do
vedlejšího pokoje. Vejvara jako
ve snách kráčel za ní.
"Františku, co je vám, co se
vám stalo?" ptala se důtklivě a
starostlivé.
"Pepičko drahá, nic — docela
nic.
'Vejvara, vám něco je. Mně se
svěřte, mně..." doléhala Pepička.
Vejvara díval se na ni upřeně
a náhle sepjav ruce mluvil pro
sebně :
"Pepičko — nehněvejte se na
mne — mně se stalo něco neoby
čejného. .."
' Pro Boha, Vejvaro, co?" nut
kala Pepička.
"Teprv teď jsem si vzpomněl,
jak se mluvilo o té zpovědi..."
u 9 ■ > o
" Byl jsem ráno u zpovědi a ve
lebnv pán mi řekl, abych ku při
jímání přistoupil až po mši. Ale
v kostele bvlo tak zima — šel jsem
hodně časně — a tak jsem si my
slil. že se půjdu někam ohřát. Šel
jsem do kavárny, sklepník přede
mne postavil kávu. jako obyčejně,
já ji v myšlenkách vypil — a pak
— paik jsem sel ku přijímání...
Zapomněl jsem na všechno jako
na smrt — až teď..."
' Můj Bože." vypravila Pepič
ka stísněně, "to je arci..."
"Já vím, ale už se stalo.
"Co teď?"
Náhle Penicce zazářilo v očích,
chopila se oběma rukama Vejvarv
a řekla horlivě:
"I'ž vím, Františku."
"No?"
''Neříkejte nikomu ani slova,
milouši, a zejtra ráno — časně —
jděte do kostela, vyzpovídejte se
znova a jděte ku přijímání..."
'•Pepičko!" zvolal Vejvara roz
radostněn. "Vy jste mi strážným,
andělem,!"
"Ale nesnídejte zas, milouši,"
varovně řekla Pepička.
'*Ne, ne, Pepičko, to se mi už
nikdv nestane. Měl jsem celou tu
chvíli smrtelné úzkosti, že budeme
musit svatbu odložit."
Po dvanácté hodině rozcházela
se společnost, poslední byl Vcjva
ra. který ještě v chodbičce u scho
du dostal od Pepičky vroucí polí
bení, načež mu všeptJa do> ucha:
''Nezapomeňte — milouši —
zejlra ráno."
"OiLŠinko!" odpověděl vděpný
Vejvara, zlíbal jí ruku a spěchal
za ostatními.
Bylo to poprvé, kdy se mu Pe
pička osvědčila věrnou rádkyní a
útočištěm v tísni. Vejvara si nmi
noval, že na to do smrti nezapo
mene. . , ,
i •- ._
XXVI1T., ,
K oltáři. .
Jakoby měla budíček v hlavě,
probudila se paní Kondelíková v
den svatební udeřením seaté. Ač
koli se včera zdrželi přes půlnoc,
ač byla přes obvyklou svoji míru
popíjela piva, vína a na konec i
sladké rosolky, necítila ani stopy
ospalosti. Jasnýma očima orohléd
la do šerého jitra; byla zcela vy
spalá a přece jí připadalo, jakoby
byla ulehla i>řed hodinou. Tak.
blízkými zdály se jí poslední oka
mžik-- včerejška.
První myšlenkou jí byla Pepič
ka. Jako bezděky vysouvla pravi
ci zpod peřiny, poznamenala se
trojím křížem u sotva pohybujíc
ústoma počala odříkávali otčenáš.
Pomodlila se jrj třikráte a pak
polehoučku, bez nejmenšího Šustu,
aby manžela nevzbudila, vybavila
se z lůžka. Staroušek ať si ještě
hodinku poleží.
Včerejší líbeaié teploučko sic
pňcs noc vnrehalo z ložnice, ale
paní Kondelíková necítila listopa
dového chladna. Vědomí, jaký to
den dneškem vzchází, rozlévalo jí
do všech údu příjemné rozjaření,
krev jí čileji obíhala. Po paměti
nahmátla ranní oděv. vklouzla do
měkkých papučí a tiše nřekročila
práh sousedního pokoje, kde spa
la Pepička. Posledně se tu dnes
Jwspala! Nikdy již nebude sdíleti
společného bytu s rodičem!! Rty
paní Kondelíkuvé se rozechvěly a
jasná nálada, s níž se byla probu
dila, přeskočila náhle v lítostné
j>ohnutí. v očích jí počalo pálit i.
Vstoupila sem s úmyslem, aby
Pepičku vzbudila ale neučiní tak.
Ať se vyspí, beruška, posledně ať
se vyspí tak šťastně, blaženě, dě
tinsky. Tu spávala, jako kuře pod
křídloina kvočny — dnes je tomu
konec. Již nikdv se neprobudí ja
ká dnes.
Po prstech, dávajíc pozor, aby
do ničeho nevrazila, kráčela mat
ka do kouta, kde stálo lůžko dee
řino, aby se podívala na milé dítě
dřímající. Za těch několik krokň,
jichž k tomu notřebovala, prole
těl jí hlavou celý posavadní život
Pepičky, od onoho dne, kdy se o
zvalo její *"fvní lítostivé zaplaká
ní. Jako bleskem se ji miniv jed
notliví': .stan i co života drahého rlí
těte. Jak dostala první zoubky,
kterak stonala ke špičákům, jak
vážně cJiovala první panenku; vi
dí matka Pepičku, kterak ji po
prvé provázela do školy a zas po
leteek bíle oděnou k prvnímu při
jímání, vidí ji v prvních dlouhých
šatečkách, v taneční hodině, náhle
se vedle ní zjevuje Yejvara — a
od té chvíle do dneška bylo vše
jako jediný let..
Šourala se blíže, napínajíc zra
kv. aby pronikla temnotu, a tu se
ozval hlas:
"Tos ty, maminko?''
"Což ty nespíš, dítě?" tázala se
matka.
"Kdy už nespím!" -^novídala
Pepička, sedící na lůžku s koleny
j>od peřinou přitaženými ku bra
dě, jež přes peřinu obmykala ru
kama.
"Proč nespíš? Nechtěla jsem tě
budit jen jsem se chtěla podívat,
dceruško. Dnes měla jsi se hodně
vyspat — bude ti to večer schá
zet.. ."
"Nemohu, maminko, nic plátno.
Probudila jsem se, jako když do
mne ťukne."
"Já taky, dítě, já taky. Vidíš,
tak jsme in v ženské — máme spa
ní jak na vodě. Tatínek tam ještě
chrupe, a já vím, že Vejvara také.
"Ba ne," odpovídala Pepička
tise..." Ten jc jistě vzhůru
a v kostele."
"Co by tam dělal?" -^divila se
matka.
Pepička svěřila mamince, s čím
se jí Vejvara včera přiznal. Teď
tedy na něj myslí.
"Vidíš, vidíš, je to dobrák člo
věk. Všecko na sebe poví. Ne, to
není žádné provinění. Nevědomost
hříchu nečiní."
"Ale ne, aoys to proznuiiia. ta
tínkovi, maminko!" varovala Pe
pička.
"ťo tě napadá! To není pro ta
tínka! — Ty už opravdu neus
nes f"
Pepička místo odpovědi sklou
zla s postele, popadla matku oko
lo krku a šeptala:
"Byla bych ráda, maminko, a
bv již bylo ode dneška za týden!"
"Uteče to, ani nezvíš, dítě — A
když já vzhůru, pojď, uděláme
snídani."
Kačena již topila v kuchyni a
za chvilku skřípal mlýnek.
K osmé vyhrabal se z peřin i
l>an Kondelík. Měl tak vytrávcno
]w> včerejšku, .že sedl ihned k sní
dani, dřív než se oholil, což bylo
u něho něco neobyčejného.
Den se vyjasňoval víc a více,
paní Kondelíková hovořila k man
želu:
"Vida, jak dobře, udělat svat
bu na odpúldne, staxouši. Člověk
se do plna vyspí a na všecko se
připraví.''
"Však se také vždyčky divím,
že se k tomu chce lidem vstávat o
šesté ráno. To bych já se nikdy
nebyl oženil."
"1 mlč, byl bys. Ale takhle je
lip. A prosím tě, zdali pak jsi tc
v Besedě dobře na hodinu ustano
vil?';
' "Řekl jsem, že je svatba €
čtvrté."
Nošení prfitržních
pasů zavrhováno.
Prostá podpora přístroje ne
vyléčí stahující tlak je
prohlášen škodlivým.
Při nejlepším. průtrini pas je«t jen pouftM
pomůckou—falešnou podporou bortid se zdi •
nemůže od něho býtl očekáváno více ne* od
strojní pomůcky. Tlak jeho zabraňuje oběhu
krve a připravuje svaly o jich potraru.
Véda však nalezla restu a každý trpící pni
trži jo 7ván k ZDARMA koušee y sonknxri
jeho vlastního domova. STUARTÚV PŘIÍ
NAVÝ PLAPAO-PAD jest beze sporo nejvě
dečtéjší, nejloKičtější a nejúspěšněji! lék pro
průtrž, jaký svět kdy znal. Měkký jkao la
met, studný k přiloženi, nenákladný, k upo
třebeni v práci i ve s^xani. Přllnávaje těsně
k tělu, činí posunování nemožým, takže ne
dře, ani neštipe. Žádnc řemeny, prasky ani
péra.
Naučte se, jak uzavřít! průtríní otvor «estou
přirozenou tak, aby průtrž NEMOHLA ven.
Pošlete své jméno na Plapao Co., Block *>4
St. Louis, Mo., a dostanete ZDAKMA Plapao
na zkoušku i s potřebnými pokyny.
"Xu ano." hovořila starostlivě
paní Kondelíková, "to jdeme do
kostela. Ale oběd aby byl připra
ven Iv páté hodině."
"Však oni vědí, Betty, jak a
co," řekl mistr trochu nevrle.
Za nic 11a světě nebyla by dnes
paní Kondelíková chtěla vyvolati
nějaký spor. ani stínu. A tak ře
kla zřela dobrotivě:
"Xu ano, starouši, ale přece bu
de lépe, když se tam ještě podí
váš, až se oholíš a ustrojíš. Aby
nebylo nic převařeno a přepeěeno.
Dřív než o páté se k tomu jistě
nedostaneme. Spiš později. Hned
jak přijdeme z kostela, nemůže
me padnouti na jídlo."
A potoin, aby iněl pan manžel
také nějakou zásluhu — aě to ne
byl jeho nápad — pokrajovala
panička :
"A dobiv jsi tak ponavrhi, sta
rouši, abychom udělali hostinu
mimo dum. Byla bych já s tím
měla straiH'0 — od rána bych by
la zapražena — a teď jsem volna
jako pták. S počátku se mně to
nechtělo líbit., teď jsem ráda."'
"No, vidíš/' chápal se své po
dvržené zásluhy mistr Kondclík.
"To jste vy ženské vždy tak. My
také něčemu rozumíme! To si my
slím; že je to dobrota! Všady tu
bude ticho, pořádek, a až se vrá
tíra<* domů, nebude všechno
vzhůru nohama — a kde bychom
také vzali obsluhu!'*
Ano, až se vrátíme —■ to je prá
vě toj" povzdechla paní Konde
líková. Tušila již teď jak jí bude
smutno.
Okolo Pepičky chodili dnes
všichni s pozorností a úctou sko
ro posvátnou. Je nevěstou! Pa
ní Kondelíková stále ji sledovala
očima ji jak se dcera někam za
hleděla, již k ní přiskočila:
"Co pak hledáš, dceruško? Co
si přeješ? Jen řekni, dnes tě ma
tka posledně obslouží.''
"Xo, no," prohodil mistr Eon
delík rozmarně, "110, 110! Snad
ne posledně! í>Yšak ona te bude
ještě potřebovat, matko."
Pepička se tvářila, jakoby ne
slyšela, ale v tváři hořela. A paní
Kondelíková se jen káravě podí
vala na manžela. A byla ráda.
když se vybral do Besedy.
"NepřijdeiVli dříve, sta rouši,
tedy punktum v poledne buď do
ma. Dnes jíme o dvanácté. Ale
dobře bv bylo, abys se vrátil:
možná, že budou nějaké návště
vy."
"O ty právě nestojím." odpo
vídal rychle Kondelík. "Tos mé
nemohla lépe varovat."
A šel.
O desáté hodině přišla tetička
Urbanová.
"Ne abych se ti vnucovala, Be
tynko, ale víra, jak v takový tlen
bývá v domácnosti a že dvě po
zorné oči a dvě ochotné ruce ne
jsou zby tečny. Pepička má plnou
hlavu svatby, to víra, — Kačena
je motovidlo. Kondelík ti nejspís
utekl — 110. vždyť jsem si to my
slelal — tak tedy, tu jsem...."
(Pokračování.)
Severovy leky udržuji zdraví'
v rodině.
Kašel
bývá jedním z pKznakfi nastuzeni,
chřipky a viude tam. kde brtano
vé trubic* jsou onemocnělé. Jeet
potřeba léku. který by odstranil
toto podrážděni ▼ trubicích a tím
1 kálel zastavil. Á tu není nad
(Severa'* Bal sam tor Lonf»), •
němž Jest dostatečně známo, to
již od roku 1881 zdárně léěi nas*"
zeni, chraptivost a kálel. sv<
pH zápalu pr&dnlek. křeř
křupa i pH chřipce. O—
centíj a lodafi, an»,v
daň. Na prodej
kárnách.
everův
i Balsám
pro plíce

xml | txt