Telegraf. [volume], February 23, 1918, Image 5

About Telegraf. [volume] (Baltimore, Md.) 1909-1951

Image provided by: University of Maryland, College Park, MD

                
Wm®(ISimSItBSSIIBeSMÍSeBIÍSIÍM9aeiieiIGIIM9imR
I AKROBATKA I
I Novela. Napsala Gabriela Preisová. I
limsiism§MSiscasiistsiiscisgasiisssasßßoSßSssMMl
Náhle sebou trhl a povídá k bratrovi: “Hleď, nezdá
se ti, že na nás zírá? To jsou oči zvláštní jako černé
démanty.’ ’ •
“Zdají se černé, ale ve skutečnosti jsou temně mo
dré.” odvětil Richard a vzhlednuv nahoru, zapálil se. Po
střehl Lučin pohled a její pozornost ho oblažila. “Vi
díš,” pravil jaksi pro sebe a sklonil hlavu, ukrývaje blahou
rozpačitost “prvé jsi se mně smál, že o jejich očích blou
zním.”
Ale i Jiří se zarděl. “Učinil jsem jí bezděčně po
klonu,” zamumlal z ticha, —; “to na tvůj účet Richarde.”
A příjemný cit bujaré lehkovážnosti zmocnil se ho, jakoby
na chvíli octl se v mladších letech.
“Podívej se teď se bude kroužit,” upozornil jej Ri
chard stísněným hlasem; “to je podivuhodné.”
Akrobatka se vyhoupla o něco výše a zachytivši se pa
žemi, jež sloučila, blízkého, sotva viditelnými řetízky na
stropě připevněného přístroje, natáhla se ve vodorovnou po
lohu. Strojek se počal otáčeti, skláněti, zdvihati a ona se
bez pohnutí delší chvíli kroužila ve vzduchu; vypadalo to
opravdu báječně, jakoby létala.
Když se po delší chvíli zase octla v závěsce, odměnil ji
hlučný potlesk a dvé hozených kytic. Uklonila se roztomi
le na právo i levo a při tom zabloudil opětně její zrak do
Richardovy lože.
“Koukejte ...” splynulo Jiřímu ze rtů a vzpomněl si
na rozmluvv u kočáře. Při tom jej zase obsedl vážnějšíduch.
“Však ho to přejde,” soudil, pohlížeje na okouzleného
bratra; “jakmile cirkus odsud odjede a ztratí jí z očí, o
chladne a zmoudří.”
Když se opět podíval nahoru, vyváděla akrobatka již
zase nové divý. Rozhoupala se v závěsce a spustí vši se jí
náhle, zachytila se letmo, s děsivou jistotou druhé, jež byla
až tři metry prvé vzdálená a o něco nižší. Spočinuvši chvi
lenku za bouřlivého potlesku, počala zase houpati závěskou,
chtějíc dospět i závěsky třetí, poslední. Jiří, pozoruje ji,
zafai zuby do spodního rtu a přihmouřil oči; trnul nad je
dovedností a nebezpečím sní spojeným. Viděl míhati se
lesknavý, přilehající oblek, vlající stužky,černou hlavu an
dělského pacholete a pocítil opětně švihnutí jejich zraků ve
svých zorničkách; náhle mu usedlo srdce, v očích se mu
zatmělo, chtěl vykřiknouti ale hlas se mu nevydral z úst.
Ohlédl se po bratru a chytil ho za rukáv. Hudba zajeknouc
přestala hráti a divadelním prostorem rozlehl se šumot hrůzy.
Na jevišti chumelilo se množství postav, ale Jiří nerozeznal
ničého; okolí se mu motalo ten okamžik v zpitomělé hlavě.
Viděl jen bratrův děsně bledý, hrůzou a bolestí zkřivený
obličej a chápal, že musí zabrániti, aby mu neunikl.
“Pusť mne!”-vypravil Richard stísněným hlasem ze
sebe. “Nech mne,” opakoval a počal sebou škubati jako
šílenec.
“Půjdu s tebou pro Boha nebraň mi vždyť jsem
tvůj bratr ...” mluvil rytmistr v přestávkách; “vzpa
matuj se Richarde bratře.”
Octli se ve dveřích a potáceli se mlčky chodbou a dolů
po schodech, oba s nepokrytou hlavou. Setkali se s mnoha
lidmi, slyšeli rozlehající se hlasy a vzdechy,ale nikoho si ne
všimli a nikdo si nevšímal jich. Dole v průjezdě, na levé
straně se tlačilo množství lidí v úzké chodbě, jež vedla k
jevišti a k zákulisním místnostem. Strážník a tři hasičové
bránili přístup a propouštěli jen tu a tam jednotlivce.
Bratři se octli vté tlačenici a Jiří napjal smysly, aby
pochopil, co se to kolem děje.
“Mějte rozum. ..” rozlehal se hrubý, ale dobrácký
hlas, blízko něho “co tam budete dělat, co jí pomůžete?’
“To ona už je mrtva. . .” povzdechla si pronikavě ně
jaká ženská.
“Netlačte se tak!” “Vy se tlačíte!” zahovořily zlo
stně dva lidé po sobě.
“Je to trestuhodná nedbalost,” povídá příkrý úřední
hlas: “řiditel si to zodpoví, že neroztáhl pod ní siť,”
“Sáli, dej pozor na hodiny a náramky,” varoval zase kdosi
semitskou němčinou.
Richard se nehýbal ku předu. Jiří ho pevněji podepřel
o své rámě a obrátil se s ním. “Richarde,” mluvil tlume
ně a něžně, neboť již nabyl paměti i rozvahy, “pojď, to
není nic platné.”
Richard se nechal vésti; Jiří se s ním pracně octl u vý
chodu.
“Povoz!” vzkřikl velitelským hlasem.
Přihlásil se cizí fiakrista a počal něco hovořit, že je od
někoho zjednán až k desáté hodině, ale kam by měl pány do
vézt, nezdržíli ho do určité chvíle? Ale rytmistr neposlou
chaje, vnutil bratra do vozu, přivřel dvířka a rozkázal udi
venému kočímu, aby u nich postál a kdyby onen pán chtěl
vystoupit, aby tomu zatím zabránil, než on se za okamžik
vrátí. Na to běžel zpět do budovy pro svou čepici a bra
trův klobouk. Než se vrátil, nepřihodilo se nic zlého. Ri
chard seděl pokojně na sedladle, maje hlavu zvrácenou v
koutě kočáru.
“Jeďte tryskem do sadové třídy, číslo šest,” rozkázal
kočímu Jiří; přisedl k bratrovi a objav jeho hlavu, položil
si ji na prsa. Rozžehnuté svítilničky na předu kočáru vr
haly okénkem přední stěny slabé světlo do vnitř a Jiří po
zoroval zdrceného bratra. '
Byl při smyslech, ale nemohl promluvit, ani sebou vlá
dnout. Jiří mu mlčky přetíral levicí zvlhlé čelo a skláněl
se k němu v soucitném stesku, jak matka k trpícímu dítěti.
V té chvíli Richardovi dobře rczumněl; vždyť on sám byl
hrozným osudem cizé, avšak nyní mu nevysvětlitelně příbu
zné, übohé dívky, rozechvěn a rozželen. Její poslední
snad nahodilý, ale přece tak palčivě významný pohled zaryl
se mu nezapomenutelně do srdce. Vyčítala mu snad v du
ševním tušení, že chce od ní odvrátit bratra, že ji nezaslou
ženě nenáviděl? Či znal ji přece odněkud sám, že se mu tak
nepochopitelně vkrádala do vzpomínek? Vždyť upírala oči
na Richarda —a mluvila o něm 8 Richardem jako o známém
Opakoval si v duchu Richardovo vyřízení: “Odpusťte,
já vašeho bratra dobře znala.”
“Rozčílená obrazotvornost,” konejšil sám sebe a na
mysli tanula mu domácnost, Jindřiška, Elsa a malý Láda. .
.“Běda” končil své úvahy, “jak trapně se mi vymstila mo
je lež, můj klam o schůzce v kasifiě.”
Povoz se zastavil před Richardovým bytem. Rytmistr
vyskočil a odměňuje vozku bankovkou, pravil tlumeně:
“Jeďte rychle zpět k cirkusu*a vyzvěďte tam, co se stalo s
akrobatkou Luci Germandrée; je-li živá, či mrtva. Na to
se obraťte zase zpět a oznamte, co jste se dozvěděl, sluho
vi, který vás zde před domem bude očekávati.
“K službám, milostpane,” odvětil fiakrista a měl se
úslužně k pomoci, když rytmistr odváděl toho, jak on se do
mníval, nemocného, neb na smyslech pomateného pána.
Za tři čtvrté hodiny se oba bratří dověděli že nešťa
stná akrobatka následkém otřesení mozku vypustila ducha.
Richardovi se již zatím tak dalece ulehčilo, že na prsou Ji
řího počal vzlykati.
* *
*
Za šest dní po této události dovolil lékař z nervové zi
mnice se uzdravujícímu hraběti, aby si v průvodu bratrově
vyšel trochu na procházku.
Byl jasný a vlažný podzimní den. Na konci první uli
ce, kterou zvolna prošli, zůstal Richard státi. “Zjednej po
voz. . .” ozval se prosebně k bratrovi, ťmohl bys se mnou
jeti.”
“Nech to Richarde ještě dnes,”namítnul Jiří s něžným
přízvukem v hlase.
“Nikoliv; prosím, nesužuj mne takovou šetrností,”
odvětil Richard trpce “beztoho —”
'Rytmistr již ho opustil a odebrav se šikmo do nejbliší
třídy, zavolal fiakra a nakázal vozkovi: “Dovezte nás na
ský hřbitov”
Jiří již věděl, kde Luci odpočívá; vždyť byl na pohřbu
U rovu, již obloženého, ale pomníkem posud neoznačeného,
zastali bratři starou, smutečně oděnou dámu. Richard po
znal v ní známou Luciinu společnici a upozornil bratra, aby
ji též pozdravil.
Mezitím co se Richard sevřenými rty a zakaleným zra
kem zadíval na vadnoucí srdcovitý věnec z pomněnek a rů
ží, jejž Jiří v smyslu Richardovém, nechal po pohřbu na
hrob položit, osmělil se rytmistr paní německy osloviti:
“Odpusťte, dostane se nešťastné slečně pomníku?”
“Ovšem, již jsem ho objednala. . .” zavzněla mírná,
truchlivá odpověď.
“Račte být její příbuznou?”
“Ano byla jsem sestřenicí jejího otce.”
“Byla slečna Luci též Polkou?”
“Nikoliv, kde se narodila není mi ani známo, neboť je
jí zesnulí rodičové byli též kočujícími umělci apo jejím
křestním listě jsme se nikdy nesháněli. Ale dětství své za
žila v Čechách.”
“Napadlo nás to jednou ...” vece Jiří ohlížeje se po
bratru, který pozorně a zádumčivé naslouchal “avšak
její francouzské jméno tomu nedosvědčovalo.”
“Ah to byl pouze cizopsaný pseudonym umělkyně,
jejž jí poradil nebožtík bratranec Zigmund. Rodiným jmé
nem se nazývala Krista Levecká.
Jiří rozšířil ve vzpomínce zorničky svých očí. Jméno by
lo známé ale přece neznal žádné Kristiny Levecké osobně.
“Byla slečna tu v Praze vychována?” osmělil se dále
pátrat i.
“Nikoliv, někde na venkově. . .” odpovídala dáma
poněkud rozpačitě, neboť nepřála si nikterak odkrýti nuz
né dětství drahé nebožky “jméno té vesnice si nemohu
pamatovati.”
Jiří se na chvilku zamlčel. Konečně, chtěje omluviti
své vyptávání, zmínil se s důvěrným pohledem:
“Übohá slečna tak mladá, spanilá, a tak upřímně
zbožňovaná.”
Zavadil plaše a významně o postavu bratrovu a povzdy
chl si.
Paní mu porozuměla.
“Byl to hrozný osud —” pravila již sdílněji “její
otec se též při podobné produkci zabil. A ona, jakoby stej
ný a brzký konec svého života tušila, byla vždy tak zádum
čivou a nespokojenou. Ale uniknouti tomu přece nedbala,
mohla se kolikrát šťasně provdati ale ani slyšet.”
“Nebyla slečna nikdy zamilována” pravil ztišeným hla
sem rytmistr, u vroucím, bratrském přání, aby jistotou ně
jakého dřívějšího poměru, Richardovo bolestné mění otupil,
“O tom vás nemohu s největší ochotou poučiti” odtu
šila paní a pohlednouc jaksi soucitně na Richarda, pokračo
vala: Za ta dvě léta, která já s ní prožila, neměla žádné mi
lostné známosti a nepřála si jí, to mohu směle tvrdit. Mysle
la jsem si sama mnohokráte zdali se vté její uzavřené, vý
střední povaze neskrývá smutek raněného srdce, ale nedo
pátrala jsem se ničeho. Jen jednou, bylo to v Mnichově, v
loni o štědrém večeru, kdy si pokaždé dětinsky vystrojila vá
noční stromek, vysvětlujíc mi že si tím nahražuje jeho po
strádání v dětských letech, přišly jsme do vřelé rozprávky o
rodinném štěstí, o manželství a lásce. Tu mi položila otá
zku, je-li to možné, aby se provdaná žena naklonila láskou k
svobodnému muži, který jí od dětinství beznadějně v srdci
nosí?
Jářku ano, ale pak “je to neštěstí a hřích.”
Na to se očividně roztruchlila. Já tušila, že nejspíše si
připomíná jeden případ ze své rodiny. Ona, její matka,
avšak to vám nemám vypravovat. Abych její myšlén
ky od té vzpomínky odpoutala, položila jsem jí otázku již
stokráte marně pronešenou. “Bylas mé dítě již někdy za
■ milovaná? Tu mi s jiskřícíma očima přisvědčila— a věřte
mi, podnes myslím, že to nebyl žert a klam. Já se jí ještě
zeptala. Do koho?
„TKLjuattAťy SAt/flMOitß, Mt>., PsayauAflY 33, t&e
“Do zlatého pána!” děla a rozjásala &a jako dítě, chy
tila mne kolem krku,počala mně líbati a točití a se mnou ži
dlí. Ale to bylo již také vše. Byl-li ten zlatý pán člověk
živoucí, ne-li vidina jakási, které byla věčně blouznivá du
še její schopna podnes nevím. Později jsem vždy pá
trala, má li někde dopisy, neb nějakou památku schovanou,
která by mne mohla přivést na stopu, ale ani nyní v její po
zůstalosti, nenašel by člověk památky upomínající na milo
stný poměr. Kdysi mně napadla ztyřilá kytička, kterou
chovala jako klenot, ale ta ještě pochází z doby, kdy ještě
dívčí srdce není přístupno dojmům lásky, tak je igará.
“Ano. končila s povzdechem a očí se jí zakalily
bylo to divné stvoření, andělsky dobré, ale umíněné a věčně
hloubavé. Tuším, že jí tam nahoře lépe porozumějí, než jí
ipohl porozumět člověk.
A Jiří opravdu z panina výkladu o záhadné dívce, která
prý ho dobře znala, neporozuměl pranic.
Hrabě Richard neměl v sobě Kristíniných náhledů: Za
tři léta po vzdušném románu první své lásky, oženil- se se
švegruší Filipínou, již kdysi Krista po svém snivém způso
bu, nazvala”sykorečkou. Je šťasten a spokojen jak jen může
býti rozumný pozemšťan, jenž nebádá, proč nemá člověk
křídel, aby se mohl každý vznést ku svému ideálu.
KONEC.
Za dvěma zajíci se nehoň.
* A. P. Čechová.
Písař se dlouho nerozmýšlel, svékl kabát, kalhoty, bo
ty, třikráte se pokřižoval a plul na pomoc do středu jezera.
Plaval lépe, než psal a četl napsané a proto za několik mi
nut byl již blíže tonoucích. Ivan Pavlovič se přiblížil k to
noucím a zůstal nerozhodně státi.
“Koho zachrániti?” pomyslil si. “Co dělati V
Zachrániti oba bylo nad jeho síly. I jednoho bylo těž
ko. Zachmuřil se a začel loviti chvíli majora, chvíli ma
jorku. \ .
“Jen jednoho! řekl. “Oba vás vžiti nemohu. Vždyť
nejsem potápěč!”
“Váňo, miláčku, vezmi mne.” zapískala chvějící se
majorka, držíc se majorova rukávu. “Zachraň mne! Za
chráníš-li mne, vezmu si tě za muže. Přísahám u všech svá
tých Aj, aj tonu!”
“Ivane! Ivane Pavloviči! Bud* rytířem! Tento!”
zahučel tononcí major. “Zachraň mne, bratříčku! Dám
ti rubl na kořalku! Bud* dobrodincem a nenech mne zhy
nouti v nejlepších letech. Pozlatím tě od hlavy do paty. Tak
mne vezmi. Opravdu, nechápu tě! Vezmu si tvou sestru
Marii! Opravdu, ožením se! Je to krasavice. Majorku ne
chej, čert ji seber! Nezachráníš-li mne, sabiji tě, nedovo
lím, abys žil.
Ivanu Pavloviči se zatočila hlava a div se sám nepotopil.
Oba sliby zdály se mu stejně výhodné; jeden lepší druhého.
Který vybrati! A není času na rozmýšlení!
“Zachráním oba!” rozhod! se. “Od dvou dostanu
více, než od jednoho. Tak to bude lepší, na mou- pravdu.
Bůh mne, neopustí. Pomoz mi. Bože!”
Ivan Pavlovič se pokřižoval, uchopil pod pravou ruku
majorku a ukazováčkem téže ruky uchopil majora za límec
a těžce oddychuje plaval k břehu.
“Neházejte nohama!” poroučel, plavaje levou rukou
a přemýšleje o své skvělé budoucnosti.
“Milostpaní bude ženou, major švagrem. To bude
výborné! Výborně, Váňo! Tehdy se budeme míti dobře,
drahé doutníky budeme kouři ti! Děkuji ti. Pane!”
Těžko bylo Ivanu táhnouti jednou rukou dvojí břímě a
plout i proti větru, ale myšlénka na skvělou budoucnost ho
podporovala. Usmívaje se blahem ze svého štěstí, vytáhl
majora i majorku na břeh. Veliká byla jeho radost. Ale
když spatřil majora a majorkn.jak se přátelsky zavěsili druh
na druha, náhle zbledl, udeřil se pěstí do čela,zaplakal a ne
všímal si už ani venkovských holek, které vylezly z vody a
hustým zástupem obklopily majora i majořkuu, divené se
dívaje na hrbatého písaře. Druhého dne lavn Pavlovič na
žaíobu majorovu byl vyhnán z kanceláře a majorka vyhnala
ze svých komnat Máři i s příkazem, aby se odebrala “ke své
mu milému pánovi.”
“Ach, lidé, lidé!” bědoval nahlas Ivan Pavlovič, pro
cházeje se po břehu osudného jezera,,— “co vy nazýváte
vděčností?”
KONEC.
Karel Kramář o úkolu Čech.
“Z rozkazu národa.”
Veliký je cíl, který si po i nátlakem jednotné vůle ce
lého národa vytýčila česká politika prohlášením z 30. kvě
tna. A cesta k němu těžkii a svízelná, plná hořkých zkla
mání a mučivých pochyb, odhodlání, říci v největší
děj iné chvíli všemu světu, že český národ nezapomněl ná
svá stará práva, na svou vůlí, žiti vlastním, svobodným ži
votem, (konfiskováno v Nár. Listech) nebylo chvilkovým u
vlečením, nýbrž uzrálo v duši lidu v dobách největšího úti
sku. Mnozí tehdy zmalomyslněli, ale vůle velké většiny ná
roda ztvrdla, zbělila. Nepodlehla náladě, protože se nezro
dila z nálady. Hybnou silou všeho, co dnes chce český lid,
není vůle jednotlivců nebo agitace novin. Přímo naopak:
lid věděl dřív jasně a určitě, co chce než se odvážili vyř
knouti to jednotlivci a psáti noviny.
V tom je elementární síla dnešního českého hnuti, a v
tom také jeho budoucnost. Ať děje se co děje, česká po
litika musí počítat! s tou nezdolnou silou vůle eelého náro
da aza všech okolností musí jiti přímo a bezohledně za
svým velikým cílem.
S největším sebezapíránim hledali jsme smír mezi svý
mi spravedlivými nároky a mocenskými poměry, které se
utvářily proti nám. Válka změnila do samých základů vše
cky ty předpoklady kompromisů, ke kterým jsme byli ocho
tni, amy nesmíme opět svinouti hrdě vlající prapor, a
bvchoro rozvinuli jej opět až při uejbližší příležitosti.
Velká idea spravedlnosti ke všem ijfradŮW příliš silné,
aby podlehla. Zvítězí \
* M J|| JPH FJf
\ ; DR. EDW. J. WOHRNA §
\ \ časký zubní lékař í
\\ 2311 E. Monument ulice . J
\ ! Úřední hodiny: OJ 9 bod. rá- 2
\\ no do 7 bod. večer mimo pút *
J | ku. V neděli, dle úmluvy.
| Doktor Grove j
I český lékař I
LI 304 N. Carolinc Street i
Telefon Wolfe 3214
Emil C. Vacek
plumbař
číslo 726 N. Cbester ollce
Vykonávám všechnu plumbařskou práci
vytápění horkou vodou, zavádění kana
lizace, plynu a vše co do toho oboru spa
dá. Dále vykonávám též práci plechař
akou a sice pokrývám střechy, upravují
plechové stropy a kamna. Za veškerou
práci ručím.
Cřerman Bank
of Baltimore
sev..záp. roh Baltimore a
Holliday ulic
AUGUST WEBER, předseda
~ Némcům roste odvaha.
Události ruské dodávají Něm
cům, hlavně prostému lidu, který
není informován a přijímá všecko
tak, jak se mu to podává, nesmírné
odvahy a chuti k pokračování ve
válce. Lidé, kteří německé vojáky
na frontě pozorují, souhlasí v tom,
že smělost jejich roste. Německý
voják zdá se býti dnes opět dobré
mysli. Důstojníci kteří vyslýchají
zajatce, pozorují, že v celku jest
německé vojsko naplněno nadějemi
většími nežli kdykoliv jindy po prv
ních šesti měsících války. Kdyby
byli vyzváni, aby přinesli novou ve
likou oběť pro vlast,nebudou Něm
ci zajisté váhati. Jejich důstojníci
opět jim říkají, že válka skončí pl
ným jejich vítězstvím v poli. Z
řeči zajatců vyzírá přesvědčení, že
není třeba nic více nežli znovu tro
chu do nepřátel biti a že budou An
gličané i Francouzi prošiti o mír.
Je třeba jen vydržeti ještě šes„ mě
síců a dojde k mírové konferenci.
Bude možno - vynutíti podmínky,
které se dříve považovaly za nemož
né. .Anglie jest na pokraji vyhlado
vění a revoluce. Ponorky konají
dílo veliké. Takové náhledy rozší
řeny Jsou všeobecně. V celku jsou
něméčtí vojáci, kteří padnou do za
jetí/dobře živeni a šaceni a to také
může míti ýliv na jejich ducha.
Německá smělost jeví se i jiným
způsobem. Ze zákopů ozývá se čas
to posměšné volání a bavorští vojá
ci. Často, napili, zpívají, výskajia
volají na Angličany: “Přijďte se
k nám napít! Válka už dlouho tr
vat nebude!” Za řadami zákopů
jestveliká činnost, svědčící o tom,
že se Němci zařizují tak, jako by
chtěli na nynějších posicích zůstati
Stále. r 2H k
Význam diplomati se menši*S
New Yorský Sun ukazuje na to,
jak během války ztrácí na ceně vy
slanci, kteří zastupují jednu vládu
u druhé. V Rusku nemají již co
dělati a psalo se o tom, že je bolše
vická vláda vypověděla. Francie a
Velká Britanie vydržují své diplo
maty v Americe jen pro dekorum,
ale všecky opravdové práces věřují
lidem jiným schválně k tomu účelu
vyslaným. Nyní toho příkladu ná
sleduje i Itálie, která posílá do Spo
jených Států zvláštního komisaře.
Italský vyslanec možná zůstane,
možná že bude odvolán domů. Komi
saři jednají o lodích, o tovární vý
robě, zásobách, ano i o národní po
litice a jsou to vesměs odborníci,
kteří své věci rozumí lépe nežli vy
slanec a při tom se vyznamenávají
výkonnou schopností. Možná, že
tato změna zůstane i po válce, zvlá
ště odstraní-li tato válka diplomacii
tajnou.
Američané místo cizozemců.
Sedmdesát devět z Gary, Ind.,
nuceně odvedených příslušníků Ně
mecka a Rakouska bylo propuštěno
z tábora Taylor, protože jsou dosud
příslušníci těch zemí. Místo nich
se nyní bude muset poslati do tá
bora stejný počet amerických obča
nů.