OCR Interpretation


Telegraf. [volume] (Baltimore, Md.) 1909-1951, June 02, 1933, Image 4

Image and text provided by University of Maryland, College Park, MD

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn83045434/1933-06-02/ed-1/seq-4/

What is OCR?


Thumbnail for

jŽena a Zákon \
t Román Wilkie Collinse. Napsal Gust. B. Reišl. jf
“Jsouc sama z dobrého ro
du”, pokračovala hostinská
“jsouc následkem rodinného
neštěstí odsouzena k nutnosti
pronajímání pokojů, přece
však ještě jsouc ženou z dobré
ho rodu, cítím s vámi upřím
nou soustrast. Mohu se odho
dlat říci, že nedávám vinu vám
Ne, ne. Pozorovala jsem že
jste byla jednáním vaší tchýně
stejně překvapena a poděšena
jako jsem byla já sama; a to
již něco znamená to již ně
co znamená! Nicméně však
musím vykonati jistou povin
nost. Jest nepříjemná, proto
však není méně povinností.
Jsem svobodnou ženou —ne
snad že by se mně nebylo do
stalo příležitosti změniti můj
stav prosím, abyste se v tom
ohledu nemýlila nýbrž z
vlastní vůle. V tomto mém po
stavení přijímala jsem do do
mu mého jen osoby nej počest
nější. Mojí nocleháři nesmí
býti zahaleni v žádné tajem
ství. Tajemství nocleháře jest
jak bych to řekla? Nechci
vás uraziti řeknu tedy; ja
kousi poskvrnou. Velmi dobře!
Ponechávám nyní vašemu rozu
mu na rozhodnutí, může-li se
osoba v mém postavení vydati
v nebezpečí poskvrny? Pro
náším tato slova v duchu ses
terském a křesťanském. Jako
dáma chci jiti i tak daleko
a říci; jako krůtě zneužitá dá
ma zajisté že porozumíte.”
Nemohla jsem to snášeti dé
le. Zastavila jsem ji hned
zde.
“Porozuměla jsem,” pravím,
“že mi chcete dáti výpověď z
bvtu. Kdy chcete abychom o
dešli?”
Hostinská pozvedla dlouhou
hubenou, červenou ruku svou
do výše v bolném i sesterském
protestu.
“Nikoliv,” pravila. “Nemluv
te takto: nepohlížejte takto na
mne! Jest přirozeno, že jste
znepokojena; jest přirozeno,
že jste rozhorlena. Však pro
sím, Snažte se nyní opanovati.
Ponechávám to vašemu rozu
mu na rozhodnutí (dejme to
mu, že se budete stěhovati za
týden) proč byste se mnou
nezacházela jako s přítelkyní?
Vy ani nevíte jakou oběť, jak
krutou obť jsem vám p*řinesla
jedině vám.”
“Vy?” zvolala jsem. “Jakou
oběť?”
“Jakou oběť?” opakovala
hostinská. Zneuctila jsem se
jako žena z dobrého rodu. Po
zbyla jsem své sebevážnosti.”
Umlkla na chvíli a pak ucho
pila se ruky mé v pravé zuřivo
sti přátelské. “O má übohá!”
zvolala tato nesnesitelná žen
ština. “Já jsem vynašla vše.
Bídák vás oklamal. Vy jste
právě tak málo provdána jako
jsem já.”
Rozhorlena vyškubla jsem
svou ruku z její a vyskočila ze
židle.
“Jste šílená?” tázala jsem
se.
Hostinská pozvedla zraky
své k stropu tváříc se jako o
soba, kteráž zasluhuje mučeni
ctví a ochotně je podstupuje.
“Ano,” pravila. “Počínám
sama věřiti, že jsem šílená
šílená, že jsem přilnula ku ne
vděčné ženě, ku osobě, kteráž
nedovede oceniti sesterskou a
křesťanskou sebeobětavost. Ta
ké dobře, však já to podruhé
neučiním.”
“Co neučiníte?” tázala jsem
se.
“Abych stopovala vaší tchý
ni,” zvolala hostinská, vzdáva
jíc se náhle úlohy oběti a při
jímajíc na se úlohu čarodějni
ce. “Zardívám se, vzpomenu
li na to. Sledovala jsem ctiho
dnou tu osobu krok za krokem
až k jejím dveřím.”
Do té chvíle má pýcha mne
dovedla udržeti. Nyní sklesla
jsem nazpět na židli, jata jsouc
nepopiratelným strachem před
tím co bude následovati.
“Pohledla jsem na vás, když
jsem opouštěla pobřeží,” po
kračovala hostinská, stávajíc
re stále hlasitější a červenější.
“Vděčná žena byla by porozu
měla tomuto pohledu. Co však
na tom: já to více neučiním!
Dostihla jsem vaší tchýni u
rozsedliny v úskalí. Následo
vala jsem jí o jak nyní cí
tím hanbu tu! Následovala
jsem jí ku stanici v Broadstairs
Ona odjela vlakem nazpět do
Ramsgate. Já odjela vlakem
nazpět do Ramsgate. Ona krá
čela k svému bytu. Já kráčela
k jejímu bytu. Za ní! Jako
pes! O jaká to hanba! Na
štěstí jak jsem se domnívala—
nevím co bych o tom nyní sou
diti měla majitelka domu
byla náhodou mou přítelkyní a
byla náhodou doma. Nemáme
před sebou žádných tajemství
tam kde se jedná o hosty. Mo
hu vám, paničko, pověděti, jak
se vaše tchýně opravdu jmenu
je. Ona neví praničeho o oso
bě, kteráž by se jmenovala pa
ní Woodvillovou a sice z dobré
příčiny. Ona se jmenuje Wood
villová. Její jméno (a násle
dovně i jméno jejího syna)
jest Macallan paní Macal
lanová, vdova po generálu Ma
callanovi. Ano, váš manžel ne
ní vaším manželem. Ano, váš
manžel není vaším manželem.
Vy nejste ani dívkou, ani že
nou ani vdovou. Vy jste horší
než nic, madame a vy opu
stíte můj dům!”
Zastavila jsem ji, když otev
řela dveře, chtíc odejiti. Tou
dobou pobouřila mou povahu.
Pochybnost, jakouž vysloužila
o mém množstvím bylo více
než oddajnost člověka snésti
mohla.
“Dejte mi adresu paní
Macallanové,” pravila jsem.
Hněv hostinské ucouvnul v
pozadí a údiv hostinské zaujal
jeho místo.
“Nechcete mi snad říci, že
sama půjdete k staré té pa
ní?” pravila.
“Nikdo kromě staré paní ne
může mi říci co věděti chc!”
odvětila jsem. “Vaše odhale
ní, jak to jmenujete, může bý
ti dosti dobré pro vás, neposta
čujete ale mně. Jakž pak ví
me, nebyla-li paní Maccallano
vá dvakráte provdána? A ne
mohl-liž se první její manžel
jmenovati Woodville?”
Nyní zmizelo i překvape
ní hostinské a její zvědavost
stala se vládnoucím vlivem v
tuto chvíli. Celkem vzato, jak
jsem již pravila, byla dobrou
ženou. Její záchvaty hněvu
byly jak to bývá obyčejem
u lidí dobrých prudké, ale
měly krátkého trvání byly
lehce vyvolány a lehce zažeh
nány.
“Na to jsem ani nevzpome
nula,” pravila. “Hleďte!
Dám-li vám adresu, slíbíte mi,
že mi všechno povíte až se na
vrátíte?”
Dala jsem jí žádaný slib a
obdržela jsem výměnou adre
su.
“Nemějte mi za zlé,” pravi
la hostinská náhle, vraceje se
zase ku své důvěrnosti vůči
mně.
“Nemám vám za zlé,” odpo
věděla jsem se všemožnou
zdvořilostí z mé strany.
O deset minut později byla
jsem v domě, kde má tchýně
bydlela.
Bylo mým štěstím, že to ne
byl majitel hostince, jenž mi
otevřel dveře, když jsem za
zvonila. Přihlouplá služka,
kteréž nenapadlo tázati se po
mém jménu, vpustila mne do
vnitř. Paní Maccallanová byla
doma a neměla žádnou návště
vu. Davši mi tuto zprávu, služ
ka mne vedla po schodech na
horu a uvedla mne do pokoe,
aniž by mne byla dříve jedi
ným slovem ohlásila.
Tchýně má seděla samotna
u pracovního stolku, zabýva
jíc se pletením. V okamžiku,
kdy jsem se objevila na práhu,
odložila svou práci a povstav
ši, dala mi rozkazujícím posun
kem ruky na srozuměnou, a
bvch ji nechala první slovo.
“Vím, proč sem přicházíte:
klásti mi otázky. Ušetřete se
be a ušetřete mne! Pravím
vám z předu, že nebudu odpo
vídati na žádné otázky týkají
cí se mého syna.”
Bylo to řečeno pevně, niko
liv však přísně. Však ijá mlu
vila pevně v odpověď.
“Nepřišla jsem k vám, ma
dame, abych vám kladla otáz
ky ohledně vašeho syna,” dě
la jsem. “Váš syn mne pojal
za ženu pod jmenem Wood
ville. Jediným počestným vy
světlením této okolnosti, po
kud vím, by bylo, že můj man
žel jest vaším synem z prvního
vašeho manželství, štěstí mé
ho života, jest v sázce. Bu
dete tak laskava a uvážíte mé
postavení? Dovolíte mi otáza
“TELEGRAF”, BALTIMORE, MD, JUNE 2. 1933
ti se vás- byla- jste dvakráte
provdaná a jmenoval-li se váš
první manžel Woodville?”
“Otázka vaše jest zcela při
rozená, uváží-li se vaše posta
vení,” pravila. “Myslím však,
že učiním lépe, nechám-li ji
nezodpovídanou.”
“Smím se tázati proč?”
“Zajisté. Kdybych vám od
pověděla, povzbudila bych
vás jen k dalším otázkám a já
musila bych odepříti jejich
zodpovídání. Lituji, že vás
musím zklamati. Opakuji co
jsem vám řekla na pobřeží
nemám k vám žádného jiného
citu kromě soustrasti s vámi.
Kdybyste se byla dovolávala
mé rady před sňatkem, ochot
ně bych vám byla věnovala
mou důvěru. Nyní jest příliš
pozdě. Jste vdaná. Odporu
čuji vám abyste se vpravila ve
své postavení jak nejlépe mů
žete a abyste se spokojila s tím
jak se věci mají.”
“Odpusťte mi, madame,” na
mítala jsem, “jak se nyní věci
mají, nevím, jsem-li vdána.
Vše co vím, pakliže mi nepo
skytnene vysvětlení, jest to, že
mne váš syn pojal za ženu pod
jmenem, jež není jeho vlast
ním. Jak mohu býti jista,
jsem-li jeho zákonitou ženou
čili ne?”
“Myslím, že nemůže býti
žádné pochybnosti o tom, že
jste jeho zákonitou ženou,” od
větila paní Maccallanová.“Na
každý způsob jest lehkou věcí
nabiti právnického dobrozdání
o záležitosti této. Bude-li zní
ti dobrozdání v ten smysl, že
nejste zákonitě provdanou,
můj syn (nechť si vady a nedo
statky jeho jsou jakékoliv),
jest gentleman. On jest ne
schopen zúmyslně klamati že
nu, kteráž jej miluje a mu dů
věřuje. On vám učiní po prá
vu. I já vám učiním po prá
vu. Bude-li právnické dobro
zdání nepříznivé váším sprave
dlivým nárokům, slibuji vám,
že zodpovídám každou otázku,
kterouž mi předložíte. Jak se
věci mají, věřím, že jste záko
nitou ženou mého syna a zno
vu vám pravím, vpravte se ve
své postavení jak nejlépe mů
žete. Spokojte se s něžnou pří
chylností svého manžela. Kla
dete-li nějakou cenu na poklid
mysle své a na štěstí budoucí
ho života, upusťte od všech
pokusů zvěděti více než jest
vám známo nyní.”
Uvedla zase se vzezřením
ženy, kteráž promluvila své
poslední slovo. Mohla jsem to
vyčisti z jejího obličeje; vyzní
valo to z jejího hlasu. Obrá
tila jsem se, abych otevřela
dveře pokoje.
“Vy jste krutou vůči mně,
madame,” pravila jsem na od
chodu, “však jsouc vám na
milost i nemilost odkázána,
musím se podrobiti.”
Tchýně má pojednou vzhle
dla ku mně a odpověděla mi s
ruměncem v laskavém a hez
kém starém svém obličeji.
“Jako že bůh mým svědkem,
dítě já vás lituji z hloubí srd
ce mého.”
Po tomto neobyčejným vý
buchu citů, uchopila se jednou
rukou zase své práce a druhou
mi pokynula, abych ji opusti
la.
Uklonila jsem se jí mlčky a
vyšla ven.
Vstoupila jsem do domu da
leka jsouc toho věděti co bych
měla počíti v budoucnosti. O
pouštěla jsem dům s pevným
předsevzetím, že nechť z toho
vyplyne cokoliv, musím vypá
trati tajemství, jež matka a
syn přede mnou vypátrati ta
jemství, jež matka a syn přede
mnou ukrývají. Pokud se jed
nalo o otázku jména, viděla
jsem ji nyní v tom světle, v ja
kém jsem na ní hned z počát
ku pohlížeti měla. Kdyby pa
ní Maccallanová byla bývala
dvakráte provdanou jak jsem
se v ukvapenosti své domníva
la, jistě že by byla dala na je
vo známky poznání, když mne
slyšela osloviti jmenem svého
prvního manžela. Zatím co
všude jinde bylo samé tajem
ství, nebylo v tomto vzhledě
žádného tajemství. Nechť jej
k tomu ponoukaly jakékoliv
příčiny, Eustace, jistě mne po
jal za manželku pod cizým
jménem.
Blížící se dveřím našeho by
/tu, viděla jsem jak můj man
žel u nich sem tam přechází
patrně návratu mého vyčkáva
je. Kdyby se mne byl na to tá
zal, byla jsem rozhodnuta u
přímně mu pověděti, kde jsem
byla a co se přihodilo mezi je
ho matkou a mnou.
S výrazem pobouření v o
bličeji a chování svém, pospíšil
mi v ústrety.
“Musím tě prošiti o jistou la
skavost, Valerie,” pravila.“ N
emrzelo by tě návrátiti se prv
ním vlakem se mnou do Londý
na?”
Pohledla jsem naň. Mohla
jsem, jak se říkává, s těží uvě
řiti svému sluchu.
“Jest to obchodní záleži
tost,” pokračoval,” kteráž ne
může zajímati nikoho jiného
kromě mne a vyžaduje mé pří
tomnosti v Londýně. Jak my
slím, nechceš nastoupiti plavbu
právě nyní. Nomohu tě zde
zanechati samotnu. či snad
máš nějakých námitek proti
našemu odjezdu do Londýna
na den neb dva?”
Nečinila jsem žádných ná
mitek. Ijá toužila po tom, a
bych se dostala nazpět.
V Londýně mohla jsem si o
patřiti právnické dobrozdání,
jež by mi povědělo, jsem-li zá
konitou manželkou Eustace-o
vou čili ne. V Londýně byla
bych v dosahu pomoci a rady
otcova věrného starého klerka.
Mohla jsem důvěřovati Benja
minovi jako nikomu jinému.
Ačkoliv jsem vřele milovala
strýce Starkweathera, ostýcha
la jsem se obrátiti se naň v ny
nější své potřebě. Jeho man
řekla mi, že jsem učinila špat
ný počátek, podepsavši se do
rejstříku sňatků nepravým
/menem. Mám připustiti že
jest to pravda? Hrdost má
příčila se tomu, abych dříve
ještě než bylo po líbánkách,
musela doznati, že jeho man
želka měla pravdu!
O dvě hodiny později byli jsme
zase na dráze. Ah, jakou pro
tivou byla tato druhá cesta vů
či první. Na naši cestě do
Ramsgate každý mohl viděti
že jsme nevomanžely. Na na
ší cestě do Londýna nikdo se
nás nepovšimnul, nikdo by ne
byl pochyboval o tom, že jsme
již kolik let svojí.
Odebrali jsme se do sou
kromého hotelu v okolí Port
land Plače.
Po snídaní v následující den
Eustace mi oznámil, že mne
musí opustiti, aby vyřídil svou
záležitost. Já se mu již dříve
zmínila, že si musím v Londý
ně obstarati nějaké koupě.
Svolil k tomu, abych sama to
vyřídila, s tou však podmín
kou, že použiji povozu z hote
lu.
Srdce mé bylo v to ráno sklí
čené; trpce jsem pociťovala
neuznané to odcizení, jež me
zi nás se vloudilo. Manžel můj
otevřel dveře, chtěje odejiti a
vrátil se, aby mne políbil, prvé
než mne opustí. Tento malý
projev něžnosti mne dojal.
Jednajíc popudem tohoto o
kamžiku, ovinula jsem ruku
mou okolo jeho šije a něžně
jsem jej k sobě tiskla.
“Můj miláčku,” pravila jsem,
“věnuj mi všechnu svou důvě
ru. Vím, že mne miluješ. U
kaž mi, že mi také můžeš dů
věřovati.”
Povzdychnul si trpce a u
couvnul ode mne —v žalu, ni
koliv v hněvu.
“Myslel jsem, Valerie, že
jsme byli srozuměni nikdy ví
ce k předmětu tomu se nevra
ceti,” pravil. “Trápíš jen sebe
a trápíš mne!”
Opustil pak náhle pokoj,
jako by se obával že řekne ví
ce. Bude lépe neprodlévati
při tom, co jsem cítila po po
sledním tomto odmítnutí. Ob
jednala jsem si neprodleně po
voz." Toužila jsem po uniknu
tí mým myšlenkám tím, že se
mi dostane pohybu a změny.
Zajela jsem nejprvé do ob
chodů a vyřídila koupěje, o
nichž jsem se zmínila Eustace
ovi, abych omluvila svou vy
jížťku. Potom oddala jsem se
záležitosti, kteráž mi vlastně
k srdci přirostla. Odebrala
"jsem se k malé ville starého
Benjamina, kteráž se nalézala
v okolí St. John,s Wood.
Sotva že ovládnul první své
překvapení nad tím, že mne
vidí, povšinjnul si, že vyhlížím
bledá a ustaraná. Přiznala
jsem hned, že mám nesnáze.
Usedli jsme podle sebe u pří
jemného krbu v jeho malé
knihovně, (Benjamin byl, po
kud toho jeho prostředky do
volovaly, velkým sběratelem
knih), a zde pověděla jsem
mému dávnému příteli upřím
ně a opravdově vše, co jsem
vypověděla v předcházejících
řádcích.
(Pokračování.)
w NEJRYCHLEJŠÍ CESTA DO
Československa
NEJRYCHLEJšíMI parníky světa
BŘEMEN • EUROPA
6 DNÍ DO BRÉM.
ZVLÁŠTNÍ RYCHLÍK ceká u lodi v Bremerhaven
a jedete přímo do Prahy za 14 hod. bez přesedání
Informace dodá místní zástupce nebo
NORTH GERMAN LLOYD
====== CHARLES and REDWOOD STS.
Baltimore
Telefon, Wolfe 8706
The Eastern Upholstery Company
Čalounictví Nový nábytek Povlaky na nábytek
Plachty před obchody Stínidla do oken Nábytek do
přijímacího pokoje.
2108 E. MONUMENT ULICE
naproti Marku.
I3E Do ČESKOSLOVENSKA
T!TI1 PŘES HAMBURG
Naše stabilisované lodi poskytují pohodlnou
i: cestu v kterémkoliv ročním období.
.Okružní Cesta 3.Třídou íi ro QQ
"'IdĚS&W wm NEW YORK—PRAHA *IOO/
Týdní Příhodné želez-
IfH-Qlß' niční spojení z Hamburgu. In-
Y formace žádejte u místního za
f HAMBURG-AMERICAN LINE
JIHL 39 BROADWAY, NEW YORK __
Společná sebevražda 181etého
a 15lté.
U řezníka Františka Reicha
v Prostějově byl v učení 181etý
syn vdovy, Miroslav Dolák z
Dolních Otaslavic. Učeň udr
žoval známost s mladší sestrou
svého mistra 151etou Annou
Reichovou. Rodiče i bratr děv
čete styky s učněm zakazovali,
ale přes to oba milenci se tajně
scházeli.
V neděli odešel Dolák nav
štíviti svou matku do Dolních
Otaslavic a v pondělí ráno o
dešla z domu také Anna Rei
chová. Když se ani do úterka
nevrátila, oznámil její otec zá
hadné zmizení bezpečnostním
orgánům, ale dočkal se zdrcu
jícího sdělení.
Několik lidí našlo v lese,
zvaném “Žákovce”, v nízkém
porostu v Otaslavic mrtvoly
dvou mladých lidí. Byl to Do
lák a Reichová. Obvodní lé
kař dr. černoch z Brodku u
Prostějova zjistil, že smrt na
stala prostřelením čela a lebe
ční kosti z opakovači pistole.
Čin byl proveden již v pondě
lí dopoledne. Smrtící zbraň
ležela uprostřed mezi mrtvými
a byly v ní ještě dva náboje.
Nedalo se však zjistit, kdo stře
lil. U zastřelených byla nale
zena bílá dopisní obálka, na
níž bylo napsáno: “Nemůžeme
bez sebe žít a poněvadž nám
brání v lásce, společně umírá
me. Nešťastná Anna a Váš
Miloš.”
Obě mrtvoly byly dopraveny
do márnice v Horních Otasla
vicích, kde budou pitvány.
o
U rybníka a hasit se nemohlo.
Dvojnásob těžké neštěstí,
protože přišlo v těžkých do
bách, postihlo chudou obec
Věšín u Rožmitálu. Polovina
obce vyhořela.
Před čtyřmi roky byla tato
obec postižena stejným něštěs
tím. Co tehdy plamenům uni
klo, nyní jim propadlo. Ten
tokrát vyhořelo 21 stavení se
všemi chlévy a stodolami. Vše
chna tato stavení stála kolem
rybníka, ale nemohla být ha
šena, protože obrovský žár
vytvořil neproniknutelnou hráz
kterou nebylo možno se k ryb
níku dostat. Potok, který se
do rybníka vlévá, byl vyschlý.
Protéká před tím rybníkem v
sousední obci Bukově, kde prá
vě plnili vypuštěný rybník.
Nežli tam byla spuštěna stavi
dla a voda se korytem dostala
k Věšínu, bylo již pozdě. Pla
meny, které vyšlehly ze stře
chy stavení zedníka F. Placat
ky, se rychle šířily a hasiči,
kteří se sjeli z celého okolí, se
s nimi obětavě rvali holýma ru
kama. Vynášeli z hořících sta
vení co se vynést dalo, vyvádě
li dobytek a urvali ohni jistě
vše, co urvat mohli. Půdy pod
doškovými střechami byly plné
slámy a sena. Nářek postiže
ných byl hrozný. Mezi těmi,
jimž vzal oheň vše, je i dělník,
jenž teprve před týdnem se s
rodinou nastěhoval do domku,
který koupil a vdova s malými
dětmi, která zachránila jen je
jich holé životy. I všechny ša
ty übožákům shořely. Pohoře
lí jsou vesměs pojištěni, nebo
málo. Plameny jim vzaly i
drůbež a housata. Jsou ože
bračeni.
o
Poděšený prchal před
zemětřesením.
V hostinci v Motyčíně u
Kladna seděl obchodní zástup
ce pražské firmy. Náhle se po
čalo vše v hostinci otřásat, i
nádobí na stole, u kterého o
bědval, drnčelo a poděšený
host, kterému se třásla půda
pod nohama, zděšeně vyběhl z
hostince na ulici. Všechny své
věci nechal v lokále. Teprve
když byl na ulici, bezděčně vy
křikl: “Zemětřesení!” a ne
málo se divil, že ostatní lidé
klidně kráčeli ulicí, jako by se
nic nestalo a také z hostince
ostatní lidé neutíkali. Vrátil
se ale oběd již nedojedl, přes
to, že mu místní lidé vykládali,
že to byl jen otřes, způsobený
zřícením se poddolovaného
podzemí. Jsou na takové otře
sy již zvyklí. Otřes byl značné
síly a trval 4 vteřiny. Pro člo
věka, který podobný otřes pů
dy nezažil, jsou to hrůzně
dlouhé okamžiky, kdy skuteč
ně neví co si počít a kam upr
chnout. Půda se chvěla velmi
silně. Ohnisko otřesu bylo asi
v místech motyčínského námě
stí.
o
Smrť všem papouškům.
“Zabte všechny papoušky”,
odporučil dr. Thomas M. Ri
vers, člen Rockefellerova ú
stavu, když řečnil na škole
zdravovědy Johns Hopkins.
“Papoušci jsou všichni špi
naví a osobně jsem pro usmr
cení všech. Soužením jest, že
dnes představují jistý obor in
dustrie a že prodej ptáků těch
to sahá do milionů dolarů kaž
doročně,” stěžoval si dr. Rivers
V Kalifornii papoušci uměle
chováni jsou pod širým nebem.
Odtud, jak řečník uvedl, šířiti
se bude nemoc jimi zaviňova
ná třeba po celé Americe. Ne
moc tato “papoušci horečka”,
je člověku nebezpečnou. Roc
kefellerův ústav činí nyní po
kusy vyvinouti způsob očková
ní proti zlé nemoci této. Poku
sy činěny na opicích, zvláštní •
opatrností třeba jest chrániti
zřízence ústavu před nakaže
ním se nemocí touto, která ča
sto končí osudně. Papoušci ko
likráte dlouho nesou sebou zá
rodky nemoci, aniž tato by na
nich pozorována býti mohla.
Dr. Rivers zmínil se o přípa
du New Yorského koncertního
pěvce, jenž obcházel řadu ob
chodů s ptáky, aby naučil se
nápodobiti hlasy jejich. Ani v
jediném obchodu nebyl vzdor
zkoumání nalezen onemocnělý
papoušek. A přec ve skuteč
nosti jeden byl ač vypadal ú
plně zdráv.
Pěvec roznemohl se horeč
kou papoušci.

xml | txt