Newspaper Page Text
| Nevinně popraven. J Francouzsky napsal PAVEL LABARRIÉRE. €? I ' f } .... I “Co pak je ti, malá?” Místo odpovědi ustoupila dívka zpět a plaše pohlížela svými velikýma modrýma a sl zami naplněnýma očima na ci zího muž.e “Proč pláčeš?” pokračoval Bernard dobrotivě a dodal s ú směvem: '“Nemusíš míti strach! Já ti neublížím.” Tato slova a pak vzezření cizincovo vzbudila v dívce dů věru. Pravila ostýchavě: “Můj otec od včerejšího ve čera nepřišel domů.” “Od včerejšího večera?” o pakoval Bernard. “Řekl ti,” tázal se po malé přestávce, “kam odcházíš?” “Nikoli!” Byla jsem již v Tuliu a ptala jsem se po něm “u bílého koně.” Tam dali mi v odpověď smích a kluci po mně házeli kamením.” “Proč pak?” Ty přece nevy padáš tak, abys zasluhovala takového jednání.” Při těchto slovech usadil se Bernard podle děvčete. Soustrast a přívětivé chová ní cizince dodalo dívce tako vou důvěru, že mu na jeho o tázky odpověděla, že jmenuje se Simona, její otec že hotoví dřeváky, že bydlí na nejzaž ším konci vesnice Tuilu ve hlu bokém údolí, kdež pod strání stojí malá chalupa. “Před rokem umřela mi mat ka,” vypravovalo dítě, “a brzo na to též můj mladší bratr. Nyní jsem sama s otcem a mu sím obstarávati domácnost. “Jak pak se jmenuje tvůj o tec ’ “Gauliot.” “Gauliot?” tázal se policej ní agent, jemuž toto jméno ne bylo neznámo, neboť četl je nedávno v seznamu propuště ných trestanců z vězení marvil ského. Mimo to se pamatoval, že vedle tohoto jména bylo pozná menáno: “Lenivý pečný.” “Zachází s tebou otec do bře, či snad tě někdy tluče?” “O, tluče mne velmi často!” odpovídala malá a oči znova se jí slzami zalily. “Proč pak?” “Že nekonám své povinno sti.” “Ty”? “Ano. Vidíte, že jsem sla bá, nemohu každou práci v čas dohotoviti. Přijde-li otec domů a není polévka připrave na, tluče mne. Amá pravdu, neboť je to opravdu ke zlosti nemíti co jisti po celodenní práci. A můj otec obyčejně tráví celý den v lese . . . . ” Dojímavá jednoduchost, se kterou děvče samo sebe obvi ňovalo a svého otce v ochranu bralo, vyvolalo do očí policej ní agenta slzy. Vytáhl z kapsy šátek a počí nal si tak jako by nos čistil, a aby zakryl pláč, pravil polohla šitě: “Ulovil jsem si někde rý mu.” Po delší přestávce ptal se o pétně: “Odešel včera tvůj otec sám?” “Nikoli, nějaký cizí muž šel s ním.” “Byl to muž veliký s obliče jem hnědé barvy a širokou jiz vou nad levým okem?” ‘Ano takový byl .... Jedl s mým otcem a pak se odebrali společně pryč.” “Dobrá!” pravil Bernard povstávaje. Dívce dal dva franky a přá telsky hladil jí tváře. “Nepláč více! My tvého otce již nalezneme a slibují ti, že nebude tě více tlouci Jen nes míš nikomu povídati, že jsme spolu mluvili.” Ještě jednou pohladil dívku a übíral se pak dále svojí ce stou. Jakmile přibyl do Marvilu, ihned odebral se k vyšetřující mu soudci. Pan Beulette právě se navrá til se soudním písařem ze zám ku Broselského. Byl v nejlep ší náladě a pak písaři, jenž se mu stále musil propůjčovati za terč vtipů, pravil žertovně: “Můj milý Magnolete, slyšel jste, že zločin v zámku Brosel ském byl spáchán od leváka. Je dokázáno, že vy jste levá kem .... proto jste jistou mě rou v podezření.” “Ach, pane soudce,” odpoví dal onen s truchlivě komickým výrazem ve tváři, “přece víte, že jsem včera po celý večer dlei zde v tomto pokoje a po vašem boku otiskoval překlad ody: In Cani . . . . ” Poněvadž uvázl dodal pan Beulette: “In Canidiam beneficiam!” Skvostná to oda, jejíž příklad se mi výborně podařil. Právě chystal se pan soud ce s posuňky deklamovati ony verše, když vstoupil Bernard. “Kde pak jste k ďasu vě zel?” obrátil se ke vcházející mu soudce. “Pátrali jsme po vás všude, ale po vás ani sto py!” “Hledal jsem!” odpovídal Bernard, jehož tvář opětně na byla podoby vlkodava. “Račte, pane soudce, býti tak laskav a dejte vyhotovi ti zatýkač. ...” “Na jména pana Magnole ta?” “Pana Magnoleta?” “Inu ano! Pan soudní písař je levák a to jest okolností po těžující.” “Soudní písař měřil svého představeného pohledy brzy úsměvavými brzy plačtivými. “Prosím, aby jméno v zaty kači nebylo uváděno!” dodá val Bernard. Soudní písař vyhotovil zatý kač a soudce ho podepsal. Když soudce odevzdával po licejnímu agentovi papír, tá zal se: “Jste na stopě?” “O tom budu míti jistotu te prve večer,” odpovídal Ber nard a pozdraviv vzdálil se. 11. Večer téhož dne, v neděli, byla na návsi v Tuilu před ho stincem taneční zábava, které se súčastnila omladina celé vsi. V rohu tanečního místa byla improvisována velice jednodu chá estráda z prken na sudy položených. Na této čtyři hudebníci vylu zovali ze svých nástrojů uši rvoucí tony. To však mládeži nikterak nevadilo. Točila se ve kruhu vířivém. U stolu vnitř hospody seděli starší muži neustále kouříce a v karty hrajíce. Tyto tanec již nelákal. Hra v karty zají mala je nyní právě tak jak druhdy tanec. Tu a tam staří i mladí dali se do hovoru a jediným před mětem, jakž ani jinak nemož no, byla vražda v zámku Bro selském. Podrobněji sice nikdo udá lost onu neznal, ale každý se tvářil, jako by mu byla známa až do nej menších odstínů a se bevědomě poučoval druhé. Pověsti, jež tu kolovaly, by ly způsobu nejdobrodružnější ho. Jeden vypravoval, že při vraždě bylo ukradeno dvacet tisíc franků, které měl hrabě z Vidionu u sebe. “Jak ale mohl býti tak neo patrným a takovou samu u se be nositi?” volal jeden stařec, jenž daleko široko byl znám jako lakomec a který použil každé příležitosti, aby okázale líčil svoji chudobu. “U mne,” dodával, “by lupi či nenalezli ani haléře, ani v mé kapse ani vmé domácno sti.” “Ale jdi!” odpovídal mu druhý. “Tvoji dědicové, až umřeš, naleznou u tebe hezké sumičky! .... Známě tě, jsi zazobaný.” Všeobecný smích ostatních byl projevem souhlasu s touto poznámkou. Stařec volal ne be za svědka o svojí bezedné chudobě. “Jsou-li pak vrahové hrabě te vypátráni?” tázal se jiný. “I toť se ví!” übezpečoval druhý s vážnou tváří. “Jsou již v Marvillu za závorou.” “To není pravda!” volal tře tí. “Já byl na večer v městě a slyšel jsem, že po vrazích není ani stopy.” Tomu se nedivím!” dodával kousavě čtvrtý. “Za naší slav né republiky nechávají si pá ni při takových událostech čas na pozdější dobu ... za císař ství by to tak dlouho nebylo tr valo.” A nyní následovala mezi po sledním a předešlými prudká politická hádka, při které si odpůrci vyčetli navzájem vše cky chyby a zlořády, jež v po sledním století od různých sou stav vládních ve Francii byly spáchány. Při této hádce, které súčast nili se též skoro všickni ostat ní, bylo by zajisté došlo od slov k činům, kdyby hostinský “TELEGRAF”, BALTIMORE, MD, MAY 25. 1934 nebyl najednou zvolal: “Četníci přicházejí!” Po těchto slovech vyhrnulo se ze světnice vše ven mezi ta nečníky a hudba oněměla. Je nom klarinet vydal ještě něko lik plačtivých tonů. Po silnici od Marvilu skuteč ně docela zvolna blížilo se od dělení jízdního četnictva vede né náčelníkem. Ve středu družiny nalézal se muž zevnějškem žebráku podobný. Byl oděn roztrha nou kazajkou, na hlavě měl opelichanou koženou čepici, jež mu přes čelo až do očí splý vala. Jakmile zočil jej náš zástup, ozývalo se v jeho středu: “To je vrah!” Ženy ulekané ustupovaly do pozadí a děti v úzkostech věše ly se na sukně matek. Před hostincem stanula dru žina. Zvědaví venkované obstou pili ji hned v kruhu. Záhy na to dostavil se před stavený, jenž na spěch byl při volán. Tlačil se množstvím a při kročil k náčelníku. Tento pošeptal mu několik slov do ucha, načež k velikému úžasu přítomných dal se před stavený do dlouhého a tichého hovoru se zajatcem v žebrá ckém oděvu. četníci měli dosti práce za tím s odháněním venkovanů od skupiny vážně rozmlouvající. Brzy hýbal se průvod dále. Část’ hostí z hospody jej do provázela a v čele davu jejich nalézali se oba političtí odpůr cové, kteří již docela zapome nuli na spor o republice a císař ství, jejž měli u hráčského sto lu. Na nejzazší hranici obce se stoupili četníci s koní. Mezi tím, co jeden z nich dr žel koně ostatních za uzdy a jiný tasenou šavlí lid nazpět tlačil, šli ostatní četníci za ve dení náčelníka s otrhaným mu žem úzkou pěšinou dále. Pěšina vedla po svahu do ú dolí a chodci brzy zmizeli v temnu. Zvolna soustředili se opětně vesničané do hostince a znova oddali se veselé zábavě. Po velice namáhavém po chodu po drsné, neschůdné pě šině došli četníci, jímž přikázá no, aby chovali se tiše, asi za čtvrt hodiny do jedlového údo lí. Cílem jejich cesty byla cha trč podloudníkova a bývalého hotovitele dřeváků Gaulita, jež skrývala se mezi stromy. V malé vzdálenosti od oné chatrče kázal náčelník ostat ním, aby se zastavili. S otrhaným mužem vykročí v před a tlumeným hlasem k němu pravil: “Já, na vašem místě, pane Bernarde, bych se do chatrče neodebral úplně sám.” Jinak to nejde,” odpovídá onen rovněž tak potichu; mu sím se nejprve přesvědčiti, zda li jsou ptáčkové v hnízdě.” Po malé přestávce dodává pan Bernard: “Kdybyste se svými lidmi se tam přiblížil, mohl by lov býti pokažen, ne boť by nám ptáčkové utekli. Jsou-li v lese, můžeme se jich dočkati. Musíme býti opatrní, neboť hranice belgické jsou velmi blízko.” Náčelník povážlivě potřásal hlavou a šeptal: “Kdyby Gauliot byl sám v chatrči, pak by to ovšem šlo, tomu byste již mohl odolati. Což ale je-li s ním jeho spolu vinník, jenž s ním spáchal vraž du v zámku Broselském, upr chlý vězeň Framin, pak, pane Bernarde, můžete se octnouti v nebezpečí, neboť oba jsou sil ní chlapi.” Bernard se usmíval a odpo vídal : “Jen se neobávejte! Tak snadno mne nepřemohou! A no, já sázím se o láhev dobrého vína, že se zlosynové dobrovol ně vzdají. Sázíte také?” “I pro mne!” odpověděl ná čelník. “Pak vypijeme víno na vaše zdraví.” Nyní učinil Bernard ještě některá opatření. Četníci měli jej následovati ve vzdálenosti asi tří set kroků, jeden za druhým, ale velmi o patrně, aby nebyli snadno k zpozorování. První z četníků, jak nařídil policejní agent, měl se plížiti za chatrč, kdežto druhý měl z dálky její dvéře střežiti. Náčelník slíbil, že bude po hotově a že na dané znamení zakročí. “Rozuměl jste mi?” tázal se Bernard, když plán vyložil. “Úplně!” odpovídal náčel ník. “Nuže, na uviděnou, náčel níku! Připravte si peníze, ne boť víno budete musiti opravdu zaplatiti. Po těchto slovech vzdálil se policejní agent. Náčelník ještě stále nedůvě řoval a pravil k sobě: “Jestli však sázku ztratí, to tiž jestli jej zlosynové zahubí, kdo pak bude víno platiti?” Obrácen k četníkům pokra čoval náčelník: “Skutečně bylo by mi líto., kdyby pana Bernarda potkalo nějaké neštěstí, neboť se zdá v celku dobrým mužem.” S prázdným žebráckým ran cem na rameni, s holí sukovi tou v ruce odebral se Bernard do úžiny, kde stála nuzná osa mocená chatrč Gauliotova. Nebyl v pochybnostech, že je to chatrč, ve které se zdržo val Gauliot, neboť kdož jiný nežli tento zlosyn, s nímž z ce lého okolí nikdo nechtěl obco vati, by se usadil zde v tomto nevlídném zákoutí, nad nímž se neustále .vznášely nezdravé výpary. Bernard k chatrči nekráčel, ale plížil se k ní. Nejprvé se přesvědčil, zdali je v okolí ticho. Bez hlásku lezl k jedinému a chatrnou okenicí špatně za vřenému oknu a díval se trhli nami do vnitř chatrče. U hrubého stolu, na němž v hrdle láhve zastrčená hoře la lojová svíce, nalézala se mí sa a několik talířů seděl muž, jenž měl hlavu opřenou v dlaně, tak že jeho obličej ne bylo viděti. Na druhém konci stolu sedě la malá Simona. Jedla z talí ře jakousi kaši. Byla velice unavena, neboť vždy volněji a volněji nabírala pokrm. Brzy přestala jisti do cela. Oči se jí zavřely a hla vinka její klesla na rameno. Dřímala. V témž okamžiku vzpřímil se onen muž a pěstí udeřil do stolu s takovou silou, že láhev se svící by se byla málem pře kotila. Übohé dítě velmi se uleklo a vyjevenýma očima se rozhlí želo. “Při této příležitosti mohl Bernard popatřiti do tváře o noho surového muže; protivný, zkostnatělý, bezvousý byl to obličej, s tahy surovými, níz kým čelem, přes nějž splývaly ježaté vlasy, se širokým rozpla sklým nosem, velikými ústy se rty naduřelými a s malýma hnědýma očima. Nebyl to Framin, uprchlý trestanec, jejž policejní agent dobře znal, musil to býti tedy Gauliot. “Hej líná děvko!” křičel chlap chraplavým a ochlastu připomínajícím hlasem na dí tě: “Již zase spíš? Dej sem chléb a sýr! Rychle, nebo bu de hrom biti!” Malá již vyskočila. Ze sta ré skříně vyňala, co otec žádal, a položila na stůl. Pak bázli vě se vzdalovala. Pozorovatel za okenicí nyní zdvojnásobil ostražitost. Viděl, když muž uchopil se nože, že krájí chléb levou ru kou ! Neklamal se tedy Bernard ve své předtuše: tento levák, tento podloudník byl jedním z vrahů hraběte z Vidionu. Ptáček druhý sice uletěl, ale možná se prozatím pouze spo koj iti se s jedním, jemuž snad no bude jazyk rozvázán, aby pověděl, kde se zdržuje jeho kumpán. V nestřeženém okamžiku a gent v radosti nad nálezem vy dal ze sebe polohlasitý výkřik, jenž byl zaslechnut uvnitř, ne boť pes, jenž spal kdesi ve světnici, počal vrčeti. Proto povstal muž rychle od stolu, otevřel dvéře chatrče a hrozivě vzkřikl ven: “Kdo zde?” Bernard se zatím vzdálil od okna a blížil se zvolna ke dve řím. Při tom kulhal a jednu nohu vlékl za sebou jako ga lejník, jenž dlouho nosil kouli na noze. Upokojen poněkud zevněj škem cizince tázal se podloud ník : “Co zde chcete?” “Pst,” napomínal jej Ber nard tajemně k tichu a kladl prst na rty, “mám vám něco ří ci, neboť jste vy přece Gauliot, hotovitel dřeváků?” ‘Ano, ten jsem! Co pak te dy?” (Pokračování.) Krásný Tichý Malebný Hřbitov Nejsvétéjšího Vykupitele BELAIR ROAD BALTIMORE, MD. Né největší, ale jeden nejlépe upravený a hleděný hřbitov vůkol Baltimore. Slušná památní Furstova Kaple a ostatní ú pravy hrobů a celého hřbitova činí celkový krá sný vzhled hřbitovní. Proč si nezajistit místo, dokud jsou loty k vybrání a tím si vyhradit místo vašeho posled ního odpočinku. Při vybírání místa, obraťte se na řiditele na hřbitově. ÚŘADOVNA HŘBITOVA: MĚSTSKÁ ÚŘADOVNA: 4430 Belair Road 1225 E. Eager St. Hamilton 4036 Wolfe 6091 Nejrychleji do Československa BŘEMEN • EUROPA rychlík čeká v Bremerhavenu u lodi, odkud je- | dete přímo do Prahy. Neb cestujte na oblíbených expressních parnících: HAMBURG - DEUTSCHLAND ALBERT BALUN - NEW YORK v příjemném okolí za mírnou cenu. Rovněž pravidelné odjezdy proslulých kabinových lodí. Výtečné Železniční Spojení z Břemen nebo Hamburgu. Informace u vašeho agenta nebo u HAMBURG-AMERICAN LINE NORTH GERMAN LLOYD __ CHARLES & REDWOOD STS. —* Baltimore, Md. Telefon, Wolfe 8706 fThe Eastern Upholstery Company | čalounictví Nový Nábytek dla do oken Nábytek do Plachty před obchody Stini— Povlaky na Nábytek £ přijímacího pokoje. I 2108 E. MONUMENT ULICE naproti Marku IFRANT.J. PINTNfíR | český právník a veřejný notár j* Kancelář C. & P. Phone: Obydlí: •?213 N. Calvert St. Plaza 4126 2126 Ashland Avenue Hrozná dětská tragedie. Chlapec zastřelil dítě a oběsil se. K hrozné tragedii dětí došlo v hájovně lesníka Josefa Hor váta u Pustého Fedemýše na Slovensku. čtrnáctiletý syn hajného našel otcův nabitý re volver. Ukazoval ho kamará dům a chlubil se jim, jak umí se zbraní zacházet. Jako v to lika jiných případech, skonči la i tato hra se zbraní tragic ky. Pojednou vyšla rána, deví tiletý syn deputátníka se ská cel k zemi a ostatní hoši se roz utekli. čtrnáctiletému vypadl zděšením revolver z ruky a s hrozným nářkem běžel do le sa. Když lidé zjistili, co se sta lo, šli hledat neopatrného chlapce. Našli ho oběšeného na stromě. Smyčku si udělal z tkalounu od spodních kalhot. Nešťastný hoch si zoufal. o Na mizině z dychtění po šlechtictví. Ke svým pražským příbuz ným přijel z Vídně nervově shroucený theolog J. Fiala, je hož otci patřily ve Vídni 24 velké domy ve dvacátém okre su a říkalo se mu proto vídeň ský činžovní král. Mladík z ro diny tak bohaté studoval sice na kněze, ale podlehl touze zí skat nějaký šlechtický, honos ný titul. Dovedl ji v něm pod nítit občan, který se vydával za šlechtice a bydlel v býva lém císařském hradě. Ten pak představil mladíkovi jiné za hraniční šlechtice, z nichž je den tvrdil, že je přítelem nor ské spisovatelky, která má úz ké vztahy ke korunovaným hla vám několika států. Získáním její přízně a přímluvy je prý možno získat jakékoliv šlech tictví. Když mladík naznačil že by chtěl být vévodou, řekli mu, že tak vysoký titul bude stát nejméně 30,000 šilinků, či li skoro dvě stě tisíc Kč. Mla dík jim je dal a dostal za to pergamenovou listinu o tom,že byl povýšen na vévodu z Man tovy. Nový vévoda ihned za nechal studií, vypůjčil si pení ze, koupil si auto a dva paláce a počal vést vévodský život. Nedůvěřiví věřitelé však brzy' X Telefon, Wolfe 4016 9 I August Pasek 1 V POHROBNÍK a Ě 1 BALSAMOVAČ J J 2406 ASHLAND AVE. % m Otevřeno ve dne i v noci v “STEEL KING” GARAGES Zaručené že se neprohnou. Rámy a rohy jsou 2x2 palcech veskrz ocelové. Postavím ja kékoliv velikosti. Cena dle do hodnutí. Splátka $6 měsíčně. Zhotovuje P. J. G R O V E 1612 N. Wolfe Street Telefon, Wolfe 4943 odhalili, že se mladík stal obě tí podvodníků. o Beneš Šumavský mrtev. V lázních Poděbradech zem řel bývalý šéfredaktor “Národ ní Politiky” Václav Beneš-šu mavský. Narodil se 16. února roku 1850. Byl známým nejšir ší veřejnost našeho národa ja ko oblíbený belletrista. Od r. 1871 vykonával povolání novi nářské a v posledních letech své novinářské aktivy až do ú nora 1927 kdy odešel na odpo činek, byl šéfredaktorem “Ná rodní Politiky” v Praze. Před tím působil v redakci listů “Čech”, “Moravská Orlice”, “České Noviny” a “Hlas náro da.”