Minnesotské noviny. [volume], September 15, 1910, Image 16

About Minnesotské noviny. [volume] (St. Paul, Minn.) 1904-19??

Image provided by: Minnesota Historical Society; Saint Paul, MN

                
A
se
jSft+4
Veselý, energický pobočník s mo
dravě černým podbradkem, nabízejí
cí ke všemu své služby, byl příjemný
svou dobrodušností.
Nejpříjemnější pak ze všech Ne
chljúdovu milý mladý páreček, dce
ra generálova a její muž. Dcera tato
byla nehezká, velmi dobrodušná mla
dá ženština, žijící jen pro své dvě
první děti muž její, za kterého se
po dlouhém odporu rodičů provdala
z lásky, liberální kandidát moskev
ské university, skromný a rozumný,
byl v státní službě a zabýval se stati
stikou, zvláště jinorodci, jež studo
val, miloval a snažil se zachrániti
před vymíráním.
Všichni byli k Nechljúdovu neto
liko laskaví a přívětiví, ale těšili se 5
něho jako nové zajímavé osobnosti.
Generál, jenž přišel k obědu ve vojen
ském kabátě s bílým křížem na šíji,
pozdravil se s Nechljúdovem jako se
starým známým a hned zval hosty
na zákusky a vodku. Na otázku ge
nerálovu, co dělal, když od něho ode
šel, Nechljúdov odpověděl, že byl na
poště a dověděl se, že udělena níilost
té osobě, o které ráno hovořil, a teď
znovu prosí za dovolení k návštěvě
vězení.
Generál, patrně nespokojený tím,
že při oběde mluví se o služebních
záležitostech, nachmuřil se a ničeho
neřekl.
"Přejete si vodky?" obrátil se po
francouzsku k přiblíživšímu se An
gličanu. Angličan napil se vodky a
vypravoval, že navštívil právě hlav
ní chrám a závod, ale přál by si je
ště viděti velké vězení hnanců.
"To se výborně hodí," řekl gene
rál, obraceje se k Nechljúdovu, "mů
žete jiti spolu. Napište jim vstu
penku," řekl adjutantovi.
"Kdy chcete jeti?" optal se Ne
chljúdov Angličana.
"Dávám přednost večerním ná
vštěvám," řekl Angličan, "vše je do
ma a není žádných příprav, nýbrž
všecko je, jak to je."
"A, on to chce viděti v plné krá
se! Ať to uvidí. Já jsem o tom psal,
ale mne neslyší. Ať se tedy o tom
dovědí z cizozemských novin," řekl
generál a popošel k tabuli, při které
hospodyně vykazovala místa ho
stům.
Nechljúdov seděl mezi hospodyní
a Angličanem. Naproti němu seděla
dcera generálova a bývalý odborný
přednosta.
Při obědě veden rozhovor úryvko
vitý tu o Indii, o které vyprávěl
Angličan, jenž tam býval, tu o ton
kinské výpravě, již generál přísně
odsuzoval, tu o sibiřském všeobec
ném darebáctví a úplatnosti. Všecky
tvto rozhovory málo zajímaly Nechl
júdova.
Ale po obědě při kávě v hostinném
pokoji rozpředl velmi zajímavý roz
hovor s Angličanem a hospodyní o
Gladstonovi, a Nechljúdovu se zdá
lo, že dobře pověděl mnoho rozum
ného, čehož si povšimli spolubesed
níci. Po dobrém obědě a víně při
kávě na měkkém křesle, uprostřed
laskavých, dobře vychovaných lidí
bylo Nechljúdovu příjemněji a pří
jemněji. Když pak hospodyně na
prosbu Angličanovu spolu s býva
lým odborným přednostou usedli k
pianu a zahráli dobře jimi nacviče
nou 5. symphonii Beethovenovu, Ne
dli júdo v pocítil úplnou spokojenost
sebou samým, duševní to náladu,
jaké již dávno nezakusil, právě -tak,
jakoby teprve teď byl se dověděl, ja
jky byl dobrý člověk.
Piano bylo výborné a přednes
symphonie dobrý. Aspoň se tak Ne
chljúdovu, jenž tuto symphonii znal
V
Román hraběte Lva N.Tolstébo. Pfatožll Pavel Papíčtk.
Román hraběte Lva N.Tolstébo. Pfatožll Pavel Papíčtk.
0 měl rád, zdálo. Slyše ..pře^rásjué, d&tLiR ptáčky, jež Angličan hodlal
andante pocítil štípání v nose ná
sledkem spokojeností se sebou sa
mým a všemi svými ctnostmi.
Poděkovav hospodyni za dávno po
strádaný požitek Nechljúdov chtěl
se už poroučeti a odjeti, když dcera
hospodyně s odhodlaným výrazem
přiblížila se k němu a červenajíc
řekla:
"Vy jste se ptal na mé děti
chcete je viděti
"Ona si myslí, že každého zajímá
viděti její děti," řekla matka usmí
vajíc se k milé beztaktnosti své dce
ry. "Kní/ete to nikterak nezajímá/"
"Naopak, velmi, velmi, zajímá,"
ekl Nechljúdov pohnutý touto pře
kypují^ mateřskou láskou. "Prosím
vás, ukažte mi je."
"Vede knížete podívat se na svou
drobotinu," směje se zvolal generál
od karetního stolu, při kterém seděl
se zetěm, kupcem a adjutantem.
"Vykonejte, vykonejte povinnost."
Mladá žena zatím, patrně rozčile
na tím, že za okamžik budou posuzo
vány její děti, šla rychlým krokem
před Nechljúdovem. V třetí vyso
ké komnatě s bílými tapetami, osvět
lené nevelkou lampou s temným stí
nítkem, stály vedle sebe dvě postél
ky a mezi nimi v bílém pláštíku se
děla chůva sibiřské dobrodušné tvá
ře s vyčnívajícími čelistmi. Chůva
vstala a poklonila se. Matka nahnula
se nad první postélkou.
"To je Káťa/' řekla, upravujíc
pletenou pokrývku na dlouhovlasém
dvouletém děvčátku, jež spokojeně
spalo s pootevřenými rtíky. "Hezká?
Jsou jí teprve dva roky."
"Rozkošná!"
"A tohle je Vasjuk, jak ho děde
ček pojmenoval. Docela jiný typ.
Sibiřan. Není-liž pravda?"
"Ano, roztomilý hošík," řekl Ne
chljúdov dívaje se na spícího na
břiše tlusťáčka.
Matka stála vedle a mnohovýznam
ně se usmívala.
Nechljúdov vzpomněl na řetězy, o
holenó hlavy, bití, prostopášnosti, na
umírajícího Krycova, Katuši. A o
zvala se v něm závist a zatoužil po
rovněž takovém vzácném, čistém, jak
se mu zdálo, štěstí.
Několikrát pochváliv děti a tím,
třeba jen částečně, uspokojiv mat
ku, vyšel za ní do hostinného poko
je, kde Angličan už ho očekával, aby
společně, jak se umluvili, odjeli do
vězení. Rozloučiv se se starými i
mladými, milými manžely, Nechljú
dov vyšel spolu s Angličanem na
práh generálského domu.
Počasí ee změnilo. Padal v chu
máčcích sporý sníh a už zasypal ce
stu, i střechu, i stromy v zahradě, i
podjezd, i vrch kočárku, i hřbety ko
ni. Angličan měl svou ekvipáž a
Nechljúdov poručiv Angličanovu ko
čímu jeti k vězení, usedl sám do své
ho kočárku a jel za ním.
XXV.
Chmurný dům věznice se strážní
kem a svítilnou nad vraty, nehledě
na bílou plenu pokrývající teď vše—
i podjezd, i střechu, i stěny, působil
chmurný dojem.., ..
Majestátní správci vyšel k vratům
a když přečetl u svítilny vstupenku,
danou Nechljúdovu a Angličanovi,
jakoby v pochybnostech pokrčil mo
hutnými rameny, ale vyplňuje rozkaz
pozval návštěvníky, by jej následova
li. Uvedl je nejprve na dvůr a pak
do dveří v právo a po schodech do
kanceláře. Nabídnuv jim sedadlo, o
tázal se, čím může posloužiti, a do
zvěděv se o přání Neehljúdo^ u vi
děti ještě teď Máslovou, poslal pro
,ni dozorce a připravoval, se odpoví-
ze
mu položití dřívt, než půjdou do ko
mor.
"Na kolik lidí jest zařízena trest
nice?" vyptával se Angličan skrze
Nechljúdova. "Kolik jest uvězně
ných? Kolik mužů, kolik žen, dě
tí? Kolik trestanců, kolik vypo
vězenců, kolik dobrovolně doprováze
jících odsouzené? Kolik nemoc
ných
Nechljúdov překládal slova Angli
čanova a správcova, ne vniká je v jich
smysl, zcela proti svému očekávání
jsa rozechvěn nastávajícím setkáním.
Když uprostřed věty, již Angličanu
překládal, zaslechl blížící se kroky a
dvéře kanceláře se otevřely a, jak to
mu bývalo častokrát, ale teď pravdě
podobně již naposled, vešel dozorce a
za ním v šátku na hlavě, v trestnické
kazajce Katuše, uviděv ji, ucítil tí
hu a jakousi nepřízeň.
"Já chci žiti, chci rodinu, děti,
chci lidský život," mihlo mu hlavou
v tom okamžiku, když Katuše by
strými roky vcházela v komnatu.
On vstal a popošel jí několik kro
ků v ústrety. Ona neřekla nic, ale
zanícená její tvář ho překvapila.—
Tvář její zářila nadšenou rozhodno
stí. Nikdy ještě neviděl jí takovou.
Červenala se i bledla, prsty její kře
čovitě ohýbaly kraje kazajky, a hned
dívala se na něj, hned zase klopila
oči.
"Víte již?" optal se Nechljúdov.
"Ano, oznámili mi to ale já jsem
se teď rozhodla. Budu žádati, abych
směla jiti s Vladimírem Ivánovi
Čem," povídala rychle, jasně, jakoby
napřed připravila se na vše, co řekne.
"Jak to, s Vladimírem Ivánovi
čem?" začal Nechljúdov, ale ona ho
přerušila.
"Což, když on chce, abych s ním
žila...." polekaně se zastavila a o
pravila: "abych při něm byla. Co
pro mne lepšího? A možná, že bu
du užitečná i jemu i druhým. Co
mám dělati?"
Jedno z dvojího: buď se zamilova
la do Simonsona a nepřála si doce
la oné oběti, jež působila mu teď ta
kové obtíže, anebo má stále ješíě rá
da jeho, Nechljúdova, a pro jeho
blaho se ho odříká, navždy spaluje
své koráby, spojujíc svůj osud se Si
monsonem. Nechljúdov to chápal a
hanbil se. Cítil, že se červená.
"Milujete-li ho..." řekl.
"Vždyť já jsem nikdy nepoznala
takových lidí: jich nelzenemilovati.
A Vladimír Ivánovič je zcela zvlášt
ní."
"Ano, rozumí se," počal Nechljú
dov. "On jest výborný člověk a já
myslím
Kauše jej přerušila, jakoby se bá
la, že on řekne něco zbytečného, a
neb že sama nepoví všechno.
"Nikoliv, vy mi odpusťe, neděláin
li to, co vy chcete," řekla. "I vy mu
síte žiti."
Éekla mu totéž, co jen teď sám po
vídal sobě.
Ale teď už na to nemyslil, nýbrž
myslil a cítil něco zcela jiného. Cí
til nejen stud, ale i lítost.
"Což jest mezi námi vše skonče
no?" řekl.
"Ano, podobá se tomu," řekla ona
a zvláštně se usmála.
"Ale já přece jen přál bych si vám
slouží ti."
"Nám" ona řekla "nám" a po
hlédla na Nechljúdova, "ničeho ne
třeba. Já jsem vám už tak vším za
vázána. Kdyby nebylo vás ." ona
chtěla něco říci a hlas její se za
chvěl.
"Nevím, kdo komu více zavázán.
Naše účty Bůh vyrovná," řekl Ne
chljúdov.
"Ano, ano, Bůh je vyrovná," zaše
ptala ona.
"Jste hotov optal se v toni An
gličan.
"Hned," odpověděl Nechljúdov a
optal se jí na Krylcova.
Ona se vzpamatovala z rozčilení a
klině vypravovala, co věděla: Kryl
cov cestou velmi seslábl a hned jej a-
místili do nemocnice. Marie Pavlov
na žádala, by ustanovena byla opa
trovnicí, ale dosud nedošla odpověď.
"Mám tedy jiti?" řekla Katuše
zpozorovavši, že Angličan čeká.
"Neloučíme se ještě se s vámi u
vidím," řekl Nechljúdov podávaje jí
ruku.
"Odpusťte!" řekla sotva slyšitel
ně. Oči jéjich se setkaly a ze zvlášt
ního šilhavého pohledu a lítostného
úsměvu, s jakým pronesla nikoli "S
Bohem!" nýbrž "Odpusťte!" Ne
chljúdov pochopil, že ze dvou domně
nek o příčině jejího rozhodnutí
správná byla druhá, ona milovala je
ho a myslila, že spojí-li se s ním,
zničí jeho život, ale odcházejíc se Si
monsonem, že osvobozuje ho.
Stisknuvši mu ruku rvchle se o
brátila a vyšla.
Angličan, nechtěje Nechljúdovu
překážeti, cosi psal do zápisníku. Ne
chljúdov usedl na dřevěnou lavičku,
stojící u stěny a náhle cítil netoliko
stud, ale beznadějnost. A cítě ne
překonatelnou únavu nahnul se k le
nochu lavičky, na které seděl, zakryl
oči a usnul.
"Což není libo teď podívati se do
komor?" optal se správce.
Nechljúdov se probudil. Angličan
dokončil své zápisky a přál si pro
lil édnouti komory.
XXVI.
Prošedše síň a chodbu, páchnoucí
tak, že až špatně od žaludku se děla
lo, správce, Angličan a Nechljúdov
vešli do první komory* trestanců. V
komoře, s palandou uprostřed, vši
chni trestanci už leželi. Bylo jich 70
osob. Leželi hlava vedle hlavy, bok
vedle boku. Při vstupu návštěvníků
všichni řinčíce řetězy, vyskočili a po
stavili se vedle palandy, blýskajíce
svými nedávno do poloviny oholený
mi hlavami. Ležeti zůstali dva. Je
den byl mladý člověk, červený, patr
ný v horečce, druhý stařec, bez pře
stání vzdychající.
Angličan se otázal, kdy se rozsto
nal mladý trestanec. Správce řekl,
že stůně od rána, stařec pak že již
dávno stůně na břicho, ale umístit i
je není kam, ježto lazaret dávno už
je přeplněn. Angličan zavrtěl nespo
kojeně hlavou a řekl, že by si přál ří
ci těmto lidem několik slov, a popro
sil Nechljúdova, aby přeložil to, co
řekne. Ukázalo se, že Angličan kro1
mě jednoho účelu své cesty, po
psati vyhnanství sibiřské, měl ještě
druhý účel, hlásati spasení vírou
a vykoupením.
"Ěekněte jim, že Kristus slitoval
se i nad nimi a miloval je," pravil
Angličan, "a že umřel za ně. Budou
li v to věřiti, že dojdou spasení."
Pokud mluvil, všichni trestanci ml
čky stáli před palandou, držíce ruce
k tělu. "V této knize, řekněte jim,"
skončil Angličan, "vše to je povědě
no. Umí tu někdo čisti?" Ukázalo
se, že znalých čtení bylo přes dvacet
lidí.
Angličan vyňal z příručního vaku
několik vázaných' nových zákonů a
svalnaté ruce se silnými, Černými
nehty natáhly se z konopných ruká
vů k němu. Jeden odstrkoval dru
hého. Rozdal v této komoře dvě e
vangelia a šel do následující.
V následující komoře bylo totéž.
Právě takové dusno a zápach právě
tak v popředí, mezi okny visel obraz
a na levo ode dveří stála káď a rov
něž tak všichni těsně leželi bok u bo
ku a rovněž tak všichni vyskočili a
se vzpřímili a rovněž tak nevstali tři
lidé. Dva se zdvihli a usedli, ale je
den zůstal ležeti a ani se nepodíval
na příchozí to byli nemocní. Angli
čan zase pronesl stejnou řeč a rozdal
dvě evangelia.
V třetí komoře slyšeti bylo křik a
hluk. Správce zaťukal na dvéře a
zvolal: "ticho!" Když se dvéře ote
vřely, opět všichni vzpřímili se u pa
landy, kromě několika nemocných a
dvou peroucích se, kteří se zpotvoře
nými vztekem obličeji drželi se vzá­
jemně za vlasy a za vousy na bradě.
Druh druha pustili teprve tehdy,
když dozorce k nim přiběhl. Jedeu
měl do krve rozbitý nos a po tváři
tekly mu sliny i krev, jež utíral ru
kávem kaftanu druhý vybíral vy
rvané z brady vousy.
"Starosto!" přísně zvolal správce.
Vystoupil krásný, silný člověk.
"Nelze jich nikterak zkrotiti, va
še vysokoblahorodí," řekl starosta,
vesele očima se usmívaje.
"Já je tedy zkrotím," řekl mrače
se správce.
"Proč se prali?" optal se Angli
čan.
Nechljúdov otázal se starosty,
proč vznikla pračka.
"Pro onučku, oblékl si cizí," řekl
starosta dále se usmívaje. "Ten str
čil onoho a onen zase tomu to opla
til."
Nechljúdov pověděl to Angličanu.
"Já bych si přál říci jim několik
slov," pravil Angličan, obraceje se
k správci. Nechljúdov přeložil jeho
slova. Správce řekl: "Můžete."
Tedy Angličan vyňal své evange
lium v kožené vazbě.
"Prosím, přeložte následující,"
řekl Nechljúdovu: "vy jste se po
hádali a poprali, ale Kristus, který
umřel za nás, dal nám jiný prostře
dek k vyřizování našich sporů.
Zeptejte se jich, vědí-li, jak podle
zákona božího jednati s člověkem,
který nám ublížil."
Nechljúdov přeložil slova i otázku
Angličanovu.
"Představeným si stěžovati, oni
rozhodnou?" tázavě odpověděl jeden,
dívaje se po očku na majestátního
správce.
"Nalupati mu, a pak přestane u
bližovati," řekl jiný.
Slyšeti bylo na několika .místech
pochvalný smích. Nechljúdov přelo
žil Angličanu jejich odpovědi.
"Sekněte jim, že podle zákona Bo
žího se má činiti právě opáčně: ude
řil-li tě někdo do tváře jedné, nastav
druhou," řekl Angličan, dělaje posu
nek, jakoby nastavoval svou tvář.
Nechljúdov přeložil slova.
"Ať to zkusí sáim," ozval se čísi
hlas.
"A když udeří do druhé, která
pak má se potom nastaviti?" řekl
jeden z ležících nemocných.
"To tě pak rozbije iia hadry."
"Nu, prosím, zkusme to," řekl
kdosi ze zadu a vesele se zasmál.
Všeobecný neudržitelný smích opa
noval celou komoru ba. i po.tlučený
chechtal se skrze smrky a krev.
Smáli se i nemocní.
Angličan nebyl tím nikterak za
ražen a prosil pověděti jim, že to, co
zdá se nemožným, stává se možným
a lehkým těm, kdo věří.
"A zeptejte se jich, jestli pijí?"
"Toť se ví," slyšeti bylo jedním
hlasem a spolu s tím ozvalo se opět
frkání a chechtot.
V této komoře byli čtyři nemocní.
Na otázku Angličanovu, proč ne
mocné nedají do jedné komory,
správce odpověděl, že sami si toho
nepřejí. A nemocní tito nemají na
kažlivých nemocí a ranhojič je opa
truje a léčí.
"Druhý týden se tu neukázal,"
ozval se hlas.
Správce neodpověděl a vedl ná
vštěvníky do následující koanory. 0
pět otevřeli dvéře, opět všichni vsta
li a ztichli a opět Angličan rozdává?
evangelia totéž bylo i v páté i v še
sté, i na právo, i na levo a po obou
stranách.
Nechljúdov šel jako ve snu, nema
je sil odříci a odejiti, cítě stále tutéž
únavu a beznaJějncst.
XXVII.
.Od trestanců přešli k vypověze
ným, od vypovězených
k
těm, kteří
bvli potrestáni obcemi, a k dobrovol
ně spolu jdoucím. Všude opakovalo
se totéž: všude titéž vymTzlí, hlado
ví, prázdní, nemoemi stížení, zostu- \n\n If AMI Alt.mUJt.iM Ap.