OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, July 20, 1892, Image 7

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-07-20/ed-1/seq-7/

What is OCR?


Thumbnail for 7

Americký básník.
Nedávno byly americké listy a
dle nich evropské reuve plny po
hrobních úvah o životě a dílech
velkého muže. Walt Whiteman,
veliký americky básník, jeden z
trojíce básníků Spojených států
(Stnart Merill a Francis Viéle
Griffin) zemřel tehdy u vysokém
věku.
Bcdoucí kritikové, posuzující li
terální hnutí evropskeposlední tře
tiny devatenáctého veku, neznají
ndiveni, že vše co v západní ev
ropské literatuře ode dneška na
čtvrt století na zad platilo za no
votu, co do formy i obsahu myšlen
kového i citového, bylo už nazna
čeno, vysloveno ne li dokonce
předstiženo svazkem poessií Walta
Whitemanových, jež vyšly z náz
vem Stébla r. 185G. Které to
novoty byly, netřeba na vlas vypo
čítávati. Illavní jsou: naturalism,
nevázanost verše a kult vlastní o
soby. Není radikálnějšího natu
alisty nad Wlíitemana. Kniha jeho
od začátku až do konce není než
velikolepým hymnem přírody.
Příroda je mu svatou, milu je a sla
ví vše: přírodní taje, zúrodnění a
reprodukce. Vedle básní, které
věnuje těmto předmětům činí
Zolovy dojem ostýchavých opisů.
Co se svobody a volnosti Whito
mánových veršů dotýče, nedal se
dosud nikdo tak málo vázati for
mon. Stébla nemají ani rýmu,
ani assonancí, ani opakování ryth
mn, nic, co by na oko vyzrazovalo,
Že je verš veršem, leda časté pře
bíhání z řádky na řádku a velké
písmeny na počátku každé řádky.
A slovo řádka není ani oprávněno,
protože po verších jež obsahují dvě
slova, následující j iné zabírající
pět a Šest řádek, aniž na pohled
uhodneš, proč?
Usobní kult, kult sebe sama,
dnes tak oblíbeny u mnohých bás
níků a literátů, příznak na oko tak
moderní, pěstoval Whiteman už v
r. 1855. Nejednají-li jeho básně
o americké demokracii, jednají ji
sté o — Waltn Whitemanovi.
Padesát je jich asi věnováno
podrobnému popisu nejen jeho du
ševních stavů, ale i tělesnosti paně
autorovy. A často, aby příliš ne
opakoval slovíčko já, nahrazuje je
autor plřiým jmenem Walt White
man a vypisuje všemi písmenami.
Někdy dokonce vsune vlastnoruční
svůj podpis doprostřed tištěného
textu. A kultus své osoby pěstuje
bez nej menšího stín k u falešné
skromnosti, provázeje každé nové
vydání svých děl novými fotogra
fiemi, vynášeje svoje zdraví, svoji
krásil, svoji mužnost, zkrátka po
dávaje skvěly vzor všem mladým
literátftm, kteří se také nemohou
dočkati, aby mohli spustiti píseň o
sobě.
Nepěje-li Whiteman o sobě, opě
vá americkou demokracii, civilisa
ci, vědu a nejnovější pokroky prťi
myslné. Neustále se dostává do
vytržení, nejraději k vůli železni
cím, k vůli všeobecnému hlasova
číma právu, k vůli vystáváni a fo
nografu. Svoje podivné básně
provází a proplétá autor ke všemu
ještě mravními úvahami a osobní
mi vzpomínkami v připojených
poznámkách. Nebylo nikdy bás
níka, který l»y se tak hodil za terč
posměváčkům jako Walt White
man. Také se jich mnoho nalezlo
v Americe i v Anglii. Ale dopře
jeme si už tu malou ukázku na
okus:
Co vidíš, Walte Whitemane?
Koho to tu pozdravujeS, a kdo tu na
vzájem pozdravuje tebe?
Vidím veliký kulatý div točiti se prosto
rem.
Vidím na jeho povrchu, dvorce, samot}',
hřbitovy,«vězení, továrny, paláce, cha
trče divochů, stany kočovníků.
Vidím na jedné straně vlasť ve stín
ponořenou, kde spáči se povalují a
na druhé straně vlast sluncem ozáře
na jest.
Vidím podivné změny, tiché, světla a
stínu.
Vidím země vzdálené, tak skutečné a
blízké jich oby vatelftm, jako má země
jest blízka mne. .
Vidím nesmírné vodstvo.
Vidím čeřeny hor, vidím řady slerr
Andenských a Alleghanskj'ch.
Vidím jasně Himalaju, tían-Sak, Altaj
a Goty.
Vidím hřebeny obrů Albra, Kazbeka a
Baradžusi.
Vidím Hory Skalné a pil Vétrný.
Vidím Alpy Štýrské i Alpy Karnacké.
Viiím Ocián horní 1 dolní, allanský 1
pacifický, vidím moře mexické, bra
silské a peruánské moře.
Voby žaponské, hindusianské. čínské
moře a zátoku guinejskou.
Plochu Baltu, haspickcho a botnického
moře i břehy bretáuské a biskajský
záliv.
Moře středozemní ve slunce jasu i ten
onen v ním ostrov.
Vnitrozemní moře severo-americká,jichž
voda svčže chutná.
Moře bílé l moře grénlandské.
Leč přese všecku svododu formy
a obsahu nemá Walt Whiteman
nic společného s nejmladší školou
zapadnické Evropy. Přes všecku
8 voj i modernost zůstává divochem,
poetou jaksi dob před historických.
Zvláštnost jelio poesií není výsled
kem theoretického přemyšlení aneb
potřebou reakce proti unavující
formě vládnoucí: je prosti výra
zem zvláštní osobnosti, která má
svůj pftvod, svoji letoru i své
okolnosti životní.
Walter Whiteman narodil se 31.
května roku 1819 ve West-IIills v
Long-Islandu, ve státu novoyor
ském. Otec jeho byl tesařem a
před ním všickni předkové bývali
dělníky a farmáři. Matka byla
llolanďanka, leč také její předci
už od dvou set let žili v Americe,
vzdělávali půdu země a půdu duše
své.Po otci i matce byl Walt ven
kovanem, který raději pracuje o
samotě, než by se věnoval spole
čnosti a více naslouchá hlasu vni
třnímu než ruchu a šumu světa.
V třináctém roce stal se učněm
tiskařským, ale prchl z učení a v
šesnáctém roce se vrátil opět na
venek. Žil dvě leta tu i tam po
městech a vesničkách longislad
ských. Ve dvanáctém roce tiskl
a vydával týden ní klstng-lslamder.
Pak žil dvanáct let v New Yorku,
nádenniČil jako tiskař a novinář.
Žil ve společnosti žebráků, pobud &
a lehkých děv. Tu jedině se cítil
volným. Měl démonickou moc na
tyto lidičky. "Znal důkladně ne
mocnice, útulky žebravých, vězení
a vše co je naplňovalo. Opožďoval
se ve čtvrtích, kde nej horší sběř,
znal tu každého a každý též znal
jej ... ." vypravuje o něm svědek.
Jedinou zábavou jeho byla hudba.
Zřekl se třeba raději oběda, aby
mohl navštiviti operu.
Ale po těch dvanácti letech ucí
til, že to ve městě nevydrží. Cesto
val čtyři roky po sousedních'státech.
Cestoval pěšky, rozumí se, a tu
a tam nabídl svoji práci a vydělal
si nějaký dollar, aby mohl zas dá
le. li. 1851 přišel do Brooklynu
a stavěl i prodával domy. Občas
opustil práci a rozběhl se zas do
světa, "aby příliš nezbohatl".
Tak sem tam se potloukaje dokon
čil první řadu svých Stébel. Sám
sbírku vytiskl a uveřejnil. Z je
dnoho konce Spojených 6tátů na
na druhý zvedla se bouře smíchu a
a zlosti. Ale kniha šla na odbyt,
vynesla autoru něco peněz, tak že
se mohl zase znovu pustit na
pouť....
Roku 1802 došla ho zpráva, že
bratr jeho raněn byl těžce v bitvě
n Fredericsbourghu ve Virginii.
Spěchal tam a tu vedle lože bratro- !
va poznal i jiné raněné, muže i
brooklynské, spolubratry. Zůstal u
nich a ošetřoval je. Ošetřoval je,
obveseloval je, posilňoval a chuti
k životu i smrti jim dodával. Po
tři léta konal tuto hrdinskou práci
ošetřovatelskou. Jako dítě nosil
raněným tabák a kořalku, psal li
sty, které mu diktovali, zpíval jim
písně a bavil je, jak uměl. Jako
druhdy mezi tuláctvem novoyor
ským cítil se mezi nimi jako do
ma. Znal váecky jako své bratry.
Kniha, kterou o tomto svém poby
tu napsal, je tak jasná, jako je
smutná Dostojewkého kniha Dům
mrtvých . Ale obě jeho díla osví
cena jsou jedním duchům bož
ským.
Roku 1804 se přepracoval a roz
stonal. Ale uzdravil se opět. V
uznání jeho služeb opatřeno mu
bylo místo v ministerstvu tnitra.
Koku 1873 stilil jej záchvat mr
tvice. Od té doby v polovině těla
pozbyl všeho citu a byl jako mrtvý.
Sotva se trochu vzpamatoval, došla
ho zpráva o úmrtí jeho matky.
Vzdal se své pense 1000 dollarů,
opustil Washington a uzavřel ee v
Camdemu, na New Jersey. Zde žil
svých posledních osmnácte let.
I5yl tak zchudlý, že několikráte
pořádány v jeho prospěch sbírky.
Ale měl málo potřeb a vše ho má
lo bavilo. Iíoku 1879 dostal od
nějakého majetníka železnice volný
lístek k návštěvě Kalifornie a to
mu způsobilo větší radost, než
kdyby byl, nevím co, zdědil.
(1as po čase vydával neb znovu
vydával své knihy. Považoval to
za jedno ze svých potěéení. N. ř
neobyčejnější poděkovacf lift od
povídal výlevem celého | srdce.
Zmíněno-li kde po novinách jeho
jména, plakal radostí. V městečko,
kde přebýval, neznal ho téměř ni
kdo dle jména. Ale milovali ho
a vídali rádi, jako druhdy na před
městích novoyorských a washing
tonských. Sám na svých procház
kách pozdravoval, koho potkal, ať
byl velký nebo malý, bílý nebo
černý. Vše se s ním zastavovalo
a děti si s ním hrály. Býval vždy
cky krásným mužem a stářím,přes
svoji ochromenost, nabyl krásy
zrovna nadpřirozené. Životopisec
jeho líčí výraz jeho tváře, jaký se
prý nenajde, co do ušlechtilosti
rysů, v rámci bílého vlasu a též
vousu.
"Jsem jist", praví o něm John
Burrogs, i4že tvář jeho ve stá
ří byla ještě krásnější nežli v mlá
dí.... A když jsem jej viděl
naposledy v prosinci 1891, ačkoliv
už dlouhou dobu se nacházel na
krok ode hrobu byl krásný. Ani
stopy na něm po sešlosti, jak u
starců bývá. výraz plný oprav—
divosti, ale velký, takřka božský.
Nevěřil jsem, že by byl tak blízek
smrti."
Celý dojem osobnosti Wlíitema
11 o vy shrnul týž Bnrrouglis v ně
kolika řádcích:
"Všecko vzdělání Whitemanovo,
jeho schopnosti i vědomosti zalo
ženy a ovládány hyly hlavním ry
sem povahy jeho: dokonalé lidsko
sti. Dojem, který činil, nebyl
dojem muže spisovatele nebo mu
že umělce, ale dojem čerstvého,
silného a krásného člověka."
Jako jeho předci byli kvakery,
také on v sobě cítil osvícenost du
chem svatým. Krátce před svou
smrtí vyznal: "Vše, co mi Duch
pověděti kázal, vyslovil jsem ve
svých knihách: bez něho ničím
nejsem."
A ten duch mu kázal, co kázal
jeho předkům farmářům long
islandBkým: aby se volně pohybo
val na výslunní života. Duch
mn kázal těšiti trpící, kázal mu
vylévati zpěvem své pohnutí, když
to v něm příliš hlasitě znělo a ven
se tlačilo. .Byl to duch prvotní,
prvotní, nezkažené přírody, týž
prostý dncli života, který pudí
rostliny do květu a děti do hry.
"Walt Whiteman měl ostatně to
společné s dětmi, že necítil jasně
mezí své osobnosti. Obraznost je
ho, jak vykládači tvrdí, dovolovala
mu vžiti se v tisíc různých poloh a
osobností, jako děcko, které naslou
chá pohádce. Tak že, napsal-li
kde Já nebo Walt Whiteman, do
konce ani nemyslil sama sel»e* A
co svými Stébly pověděti chtěl,
sám naznačil: "zpodobíti člověka,
jenž svým vřelým ideálním souci
tem objímá radosti, trudy,choutky,
ctnosti i hříchy mužů, žtin i dětí;
člověka živoucího, jednajícího i
trpícího za člověčenstvo celé; a
tím člověkem je Walter White
man." —e—.

xml | txt