OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, August 10, 1892, Image 1

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-08-10/ed-1/seq-1/

What is OCR?


Thumbnail for

Entored at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago středa dne 10. srpna, 1892.
Číslo 3.
V družině dobrodruha krále
tílSTORJCK ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
I.
Y síních královského hradu.
V křížové chodbě hradu pražského, jejíž prostory, vzdáleny od
vlastního dvoru královského, poskytovaly vyhlídku přímo k domu krá
lovského purkrabího a k zadní menší hrané, stáli při mlhavém svitu
pelotemné noci dva mužové. Uchýlili se v tuto stranu nejspíše proto,
aby byli zbaveni společnosti druhých dvořanů a vdychali osvěžující
vzduch tiché noci. Zkalenými mraky prokmitla občas obloha klatými
hvězdicemi posetá, aby v zápětí opět jimi byla zahalena, jež vždy sil
něji rozhazovaly řánné své roucho nad staroslavným sídlem českách
vládců. Oba mužové nachýlili těla do nádvoří. Šerý svit dovolil čá
stečně pohlédnouti na mohutné postavy, hned ale zanikl nedopřáv pá
travému oku na nich prodleti. Zahlédls zavláti péro na biretu muže
dle značnější štíhlosti mladšího, záblesk světla na pancéři druhého, po
pravé straně ven vyloženého; zahledíš vousem cely obrostly obličej
tohoto druhého muže, a zvědavost tvá jest neupokojena. Teď ne vypnul
druhý více do nádvoří a pustiv římsu, na niž se dříve opíral, zamávl
rukou do temné prostory. "Marná naděje'/' řekl polohlasně odj>ovída
je 11a řeč svého druha, kterouž ten vzpřímiv se a jako vyzývavé ruce
na prsa založiv, byl ukončil. "Týmiž rysy kreslila mi bujná obraznost
neznámou budoucnost," mluvil: "tytéž obrazy vystupovaly před roze
chvělou mysl mou, a já cítil se šťastným v té naději. Ostatně ti ji
nechci brát, Heřmane; věř, snad budeš u víře štasten! Mimo to není
každému dán stejný los. Doufej, doufej! lile", dodal jemně, "jak
musím najK)inínat sama sel>e, chtěje ti vnucovati přísnou skutečnost;
odpusť mi, zacliceť se nám často kárat, aniž bychom k tomu hleděli,
že starochova filosofie není uznána u mládeže, kdy tato učiní první krok
11a dráze, jež se zdá být růžemi pokryta, ač. .. . Chtěls mi ještě něco
svěřit?"
"Nestav proud svého kárání, příteli," odpověděl mladší druh;
"vím žes mi chtěl mnoho pověděti; proto jsi mne sem zavedl, abychom
nebyli rušeni v rozmluvě. Doufám, že se nedomníváš, že netoužím po
tvých slovech. A byť i trpký byl jich smysl, účinkující jako chladná
lázeň na uřícené tělo, s vděkem budu jim naslouchat. Jsi na odchodu
pravils, nebudeš mi vůdcem na dráze, kde mi vše tak svůdně lesklým
náledím kyne, že až oči zamhuřuji v bázni, abycli neklesl na nezvyklé
půdě."
"Pravdu jsi děl: je to nazvyklá půda pro mého chovance, a prá
vě proto máš tisíc příčin, abys pohlížel střízlivě před sebe. Heřmane,
představ si celou minulost svého mládí mužného, naslouchej slovům
bratrů bohatýrů, jež s vřelým citem tvé jméno vyslovují; ač jsi mlád,
jsi statný bitec čestné pověsti, a proto tě přijmul Král Jan mezi své
dvořanstvo."
"Však kdyby nebylo tebe —"
"Buďsi, leč nepodceňuj sama sebe. Přičiň se, bys nikdy nemu
sil být někomu zavázán, abys byl jen sobě ]>ovinen za to, čím jsi se
stal. Tak dovedeš vážit si své osoby, a z vážnosti k sobě naučíš se být
poctivým bohatýrem, šťastným bohdá i slavným.
"A bndu-li se pak přeceňovat?" pravil mladík.
"Jsem jist, že ne," odvětil druhy popatřiv mu vážně v tvář, "pak
bys arci se mohl stát podlým mužem; ale věřím v tebe.
"Dík ti, pane Plichto," odtušil Heřman dojat, 'a já ti nřísahám,
že tvá důvěra nebude .klamána; zahynul byclj, kdyby molil . ayny
šlechetný 1-ohatýr jako ty, příteli, říci: Ile tot byvaly inftj přítel, jejž
jnein učinil lioliatýra; vizte, jak ničemným je teď! - tJjvej, se, ve
ni, pane z Žirotína, pomněním na taková slova, nebot kdož by mohl
poclíylxjvat „ pravdě Jid., k.lyby vyšla z tvých ust? Ty. me ve,11 po
Sráze pravého života, a nosná jsem neslyšel z tvých nst pohany pro&ž
doufám že isem byl hoden tvé přízně. Naučil* mne nenávidět cizinu,
milovaťvlast, dal jsi však mi k ton.n právo, neb jsi mne pojal s sebou,
bvch seznal řádné krajiny, cizí lid a tím se naučil uznat, přednost,
domova, ctíti rodné bratry, zemi. Videi jsem tve š ecl.etne, rekovske
činv v Polště, V Uhrách, ve Francii, v Nemecku, slyšel jsem , obdi
vem vyslovovali jméno Plichty z Wrotína slavné to jmeno, že sotva
iiné zastínilo jeho věhlas. Mohl-liž jsem Jinak než sledovat, .svého
vvchovateleť Však nepozbyl jsem chlapecké chtivosti, slýchal jsem
ještě drohé jméno, jež L ozývalo taktéž "hlučně ještě no krajinách, a
Ll jménem tím, zpronevěřiv se tobě, toužil jsem dotyvat, . slávy;
Uti majitel toho jména posud mládtedy mi úplně přimeřen Tys
vykzoumal mé tužby a vcfkomyslně jsi mi dopomohl k vyplněn, j.cf,:
, xtrn^Pto dnů liž ve družstvu krále Jana, onoho l>ohatvra, tot tva
záe!ttlfa á ty opět nechceš slyšeli dík z mých úst, jako vždy!" konči.
oddané^ a- „„aěji!" přejal mu řeč pan Plichta podávaje mu
oravici. již Heřman vřele tiskl. "Můj hochu — promiň, ze lak pra
vím mám k tobě práva - hle, jak jsem žistnym Až se opět shledá
me,přijmu tvé <l!ky. budon-li jim, překypovat ústa
^."Pozděii PHteli drahý, kdy doc.kam se onoho později! Když
jgi mne oblekl v suknici panoše a já ti chtěl roku zlíbat, praviU: až

xml | txt