OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, August 10, 1892, Image 2

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-08-10/ed-1/seq-2/

What is OCR?


Thumbnail for 2

později; když jsi mi mluvíval zkušenosti, pravdy života a mně doja
tému zaslzek) oko, já s obdivem patříval na tebe, chtěje sklonit se před
mužem, jenž i s mečem po boku uměl byt nejlepším hlasatelem líožství,
říkals: až později. Kdy/ mi podal Jan přec: čtyřmi roky v Uhrách
po bitvě s Matoušem Trenčínskym ruku a připnul mi zlaté ostruhy,
pasovav mne na rytíře, a když jsem ti v ústranní padl v náruč chtěje
ti děkovat — neb tys nesl toho zásluhu, jsa-mým učitelem — přejals
mi slovo odpovídaje: později, můj hochu, až kdysi. A takž i ve Fran
cii, když jsi mi po dvakrát život zachránil, tak i dnes. Kdy přijde
doba, kde přijmeš ode mne díky, aniž bys mi bránil zW/novati tebe?"
"Utiš se, Heřmane, ponech stranou blouznivé výlevy lásky své ke
mně, víš, že netoužím po nich. Při jde doba, kdy budeš moci dobře
použiti jemných těch citft, nemáš-li posud pro ně místa."
uAh, rozumím-li ti, odvracuješ řeě, tázaje se mne po lásce k že
ně?" Žirotín kývl pohlížeje bystře do osvětleného okna přímo proti
nim, jež náleželo Olařichu ze Žebráka, pražskému purkrabímu. "Toť
lehká odpověď," pokračoval Heřman, "posud nejsem poután; víš, že
nemám tajnosti před tebou."
"Wu, tedy se střež těch sladkých dam, kterycli se hemží pluky u
dvoru obou královen."
/ biskupského domu vystoupili teď dva mužové. Pan Plichta na
ně upřeně pohlížel. Heřman pozoruje, že mu jen maně odpovídá, za
hledel se v touže stranu. "Zdá se mi," zašeptal, "že to pan Vilém z
Valdeka."
"Máš bystry zrak," odtušil též tiše pán ze Protíná. "Poshov !"
Mužové přešli jako náhodou nádvoři. Právě šli pod oběma přá
teli. Plášt pána z Valdeka se odhrnul, a bylo slyšet jasnyzvuk meče,
jenž zavadil o kámen. Pan Plichta se naklonil z okna. "Pane Vilé
me!" zavolal tiše. "upni si lépe přezku, aby Jeho Milosti nebyl ná
padný tvůj pancéř, a ty, pane Velku,-povytáhni svůj válečný meč,
aby stráž tě neměla v pouezření, že opouštíš místo purkrabího na
Lokti, bys vyhledával noční vády na dvoře Jeho Milosti!"
"U ďasa, toť Zirotín!" ozval se pan Zajíc?.
"Proklatě!" dodal pan Velek z Košíř nadzvedaje zrádnou zbraň.
"Co zde robíš?"
"Chtěl jsem vám říci s bohem. Odcestuji."
"Nesetkáme se již?"
"V Lokti snad. Mnoho zdaru!"
"Podobně !"
Oba pánové zašli opět k biskupskému domu, načež se obrátil pan
Zajíc z Valdeka kráčeje stranou ku chrámu sv. Víta.
"Ubohá žena!" zašeptal pán ze Zirotína.
"Míníš tím královnu Elišku?" tázal se Heřman.
"Elišku ovšem, nikoli ale královnu, nýbrž ženu."
Oba pomlčeli. V nejbližších okamžicích vyšlo se strany, kam
dříve zašel pán z Valdeka, několik osob. "Královna!" zašeptal Heřman
Pan Plichta se vzpřímil zakrývaje svou postavu, soudruh jeho učinil
taktéž. L/hvatnym krokem ubírala se vznešená paní přímo k zadní
brance. 1>\'1h zahalena v hustý závoj, který splývaje v jedno se záhy
by řásného pláště halil veličenskou její postavu, žc jen bystrému znal
ci bylo lze poznat Elišku Přemyslovnu. Illavu majíc skloněnu kynu
la jedné z obou průvodkyň, aby ji předešla; tato nesla menší dečko,
Otakara Přemysla, v náruči, královna sama vedla malého Václava za
ruku. Slečna Gertruda, jedna z královniných společnic, jíž to vyzvá
ní platilo, uposlechla vybídnutí a zůstavila královnu s druhou průvod
kyní a nedočkavši se ani její úklony následovala pannu Gertrudu.
Druhá dáma obrátila se zpět do královského zámku. Sotva dostoupil
neobyčejný v tento čas průvod biskupského domu, otevřela se jeho
vrata, a několik muŽfi stavu rytířského mlčky se uklonivších vystoupilo
jimi. Obstoupli královnu i pannu Gertrudu s doprovázejíc'm je
mužem a rychle kráčeli ku brance.
r * u • - * - * -
iiermana napjare sieoupcílio tento výstup vytrhl hlas pane
Plicht&v. "Mnoho zdaru!" volal tise na muže, který teprva teď se
strany od chrámu s*. Víta vystoupil. Tento pokynul. Heřman |x>znal
pána z Valdeka. Vytrval poslední, by pozoroval zdar podniku. Za
ním Ke uzavřela branka, a stráž nad hradbou nečinně pohlížela na
odcházejíce noční chodce. Po chvíli dozníval k uchu obou přátel dusot
kom' kvapem odjíždějících.
Heřman se obrátil tázavé ku svému druhu; zastihl jej hledícího 8
trpkým úsměvem do protějšího okna, jež náleželo královskému pur
krabnímu. "Jindřich z Lipé!" zašeptal.
Mladík zahledl jiostavu, která právě ustupovala od okna, kde se
dosud skrývala za záclonou, "On?" tázal se udiven.
"Poznal si jej? Ano byl to pán z Lipé. Vyteěný to pletichář!"
odvětil trpce Zirotín. "On sám je p&vodceui tohoto útěku královny,
net»oť královna česká prchá před svým manželem," dodal s důrazem,
vida udivenou tvář soudruhovu, í)nes jk>Ji1 íží s vnitřním uspokojením
na prchající Elišku, a zítra nebo již za hodinu bude, stavě se překvape
ným, po pouze ti krále proti nešťastné královně. Patř, toť hned jeden
obrázek, jenž se ti naskýtá, abys mohl porovnat žití dvorské s volným
venkovském životem beze váí přetvářky, a toť pouze obrázek."
"Já slyšel cosi o nepohodě královských manželů, ale více •jsem
netušil. A tys věděl o tom?"
"Ovšem, příteli, proto jsem tě zavedl na to místo. Chtěl jsem
dáti s bohem panu Vilémovi; kdož ví, zdali jej rta cestě zastihnu. Viz,
již se nehodím do zdejšího života, chladně patřím na pletky a úklady
obou stran a mlčím. Zde mi nelze působit, jsem příliš Žirotínem,
abych mohl slouti přívržencem vášnivé a ač dobré Elišky, nebo hrdé
strany Ilejčky z pána a Lipé. A tento král! —"
Zamlčel se. Svit pochodně ozářil chodbu. Přímo k oběma přátelům
přicházeli dva dvořane, před nimi kráčel panoš svítě jim. Starší z obou
přikročil radostně k panu Plichtovi. "Zirotín!" zvolal podávaje mu
pravici. tkU ďasa, kde jsi se to octnul, pa.ie bratře? Opět tě naležím
na hradě pražském, podruhé teprva po čtyřleté vzdálenosti a v jakém
místě! Svatý patrone! slavný náš válečník dumá zde při půlnočním
šeru v ústraní. Snad zpomíná 11a některou z hrdinských písní, jež na
jeho oslavu po Cechách 6e ozývají. Buď mi vítán! — Ah, promiň,
pane," obrátil se k Heřmanovi, "že jsem tě nepozdravil, zvláště že
tvoje tvář není mi neznáma; stojíš ostatně vedla pana Plichty, a tuť se
nezdráhám noríati tobě nravici. Jsem punil z lionova "
" Vý tečny velmož a hofmistr Jeho milosti krále Jana", dopověděl
s úsměvem pán z Protíná; „a to jest můj přítel Heřman z Miličína,
Čtrnácte dní již pod tvým dozorem, pane hofmistře, novy to dvořanín.
Posud nehyl ve službě, proto ho neznáš."
"Neznám, neznám, tisíc běsů! Kam se děla má pamět? Vždyť se
na to jméno pamatuji již ode dávna. Ano, ano, byl jsem mezi prvními,
pane bratře, kteří tě sevřeli v náruč, když jsi oMržel zlaté ostruhy od
Jeho Milosti; lile jak se pamatuji. K tomu jsi vychovanec páně
Pliehtův. Svatý patrone, toť dosti příčin, abych tě bratrsky zulíbal."
A skutek následoval po slovech. "Zdárný to chovanec", pokračoval
hovorný pan hofmistr; "škoda, Žirotíne, že nejsi aspoň rektor schola
riim místo výborného našeho vykladatele knih Aristotelových, magistra
Bohumila. Jaký druh bitců by to z pražských škol vycházel! Ach,
svatý patrone! Jeho královská Milost snad by pak vlídněji pohlížela
11a české juny. IVáble, ďáble! nedbej, pane z Miličína, 11a niuj jazyk,
tys nový dvořan, člověk tak ledacos prohodí, co nepatří ani k řeči.
Co se —"
"Zadrž strýce, a nenecli mne zde zevlovat jako nejapného venko
vana'1, přerušil proud jeho řeči mladý bohatýr vedle něho stojící, jenž
svou vysokou svalovitou postavou* i oba přátele předčil. "Představ mě
pánům bratrům'.'.
ikAno, ano, 11 ďasa! již ta mláď mne učí mravům; ale dobře tak.
Zde, pánové, Oldřich z ftičan, veselý a statný syn svého otce Iiadslava,
můj sestřenec, ode dneška podčeší Jeho Milosti. Doufám, že si budete
dobrými přáteli, pane z Miličína, netřeba tě představovat, slyšel již.
Však zde, hochu, sejmi biret, bys ometl pérem podlahu. Slavný český
bohatýr a šlechetný jak málo který, pan Plichta ze Žirotína, stojí před
tebou. Je to můj starý druh ze dvora Václava II. blahé paměti."
A pán z Ronova máchl jako lítostně rukou. "Jsem na to hrd, potiskni
s úctou jeho ruku".
Mladý muž 11a slovo vyplnil příkaz strýcův a s obdivem i úctou
přistoupil k nejvěhlasnějšímu tehdáž dobrodruhu českému a zarděl se,
když tento j>odávaje mu ruku vlídně a zároveň zkoumavě upřel naň
svůj zrak. Znal příliš věhlas bohatýrův, aby si nebyl vážil jeho osoby.
"Vskutku, pane rytíři", řekl pak s úsměvem, "můj strýc a jiní bratři
z bohatýrstva takovými rysy vylíčili mi tvou povahu, mé ucho zaslechlo
tolikrát opěvovati tvé hrdinství, že pokládám za šťastné znamení, že
setkal jsem «e již první dni svého zde pobytí 6 tebou".
"Však na krátce".
"Jakže, snad nám nechceš opět uprchnout) sotva do Prahy zaví
tav V zvolal Smi 1 z Koňova.
"Ještě dnes."
"Ali n ďasa, teď teprv pozoruji. Proto jsi v těžkém odění".
Vskutku byl pan Plichta v polobrnění s těžkým mečem [k> l>oku,
kdežto druzí bohatyři stáli zde j>ouze v lehkém dvorním obleku s
6 ozdobnými meči po Iwjku.
"Nezdálo se mi potřebno zajížděti ještě na hospodu. Král Jan
nevyžaduje dvorní oblek, ano uvítá milostivěji bojovníka než dvořana."
"Ale od jeti tak nakvap!"
"Jsme již dva dni naeeste, jedu z Ty nice. Ostatně vy sami stě
žujete mi můj J>obyt zde stálým velebením osoby mé", podotkl pan
Plichta h úsměvem. "A víá, pane Smile, že nerad kladu komu meze v
řeči tak jako v jednání."
"Halí, brachu! Pohleď zde jen třicetkrát vycházejícímu slunku ve
tvář, a ručím ti svou hlavou, že velebení to ustoupí —"
"—p »dezřívání, závisti" doplnil pan Plichta.
"Pravda, znáš to, pane bratře;* ale prosím, mne učin čestnou
výjimkou."
"Srdečně rád. Ale rei mi, co to znamená, že tě /de nalézám ještě
v tak pozdní hodinu?"
"A j,"' opáčil hofmistr, "spise mně by se hodila ta otázka".
"Přišel jsem *e rozloučit se svým příteleuj Heřmanem z MiliČína;

xml | txt