OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, August 24, 1892, Image 2

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-08-24/ed-1/seq-2/

What is OCR?


Thumbnail for 2

"Toť zbytečno, poznal jsem, Že mi nezazlíváš mou drzost. Ostatně
jest mi to lhostejno; musil jsem si udělati tu radost, abych slyšel jeden
česky zvuk v těchto síních u přítomnosti krále. Jsem příliš svévolný,
při tom však proklatě střízliv. Tvs již tomu uvykl a mimo to musil
jsi se rozloučit s Jeho Milostí, král by ti nebyl česky rozuměl."
"Bohužel, díš pravdu. Však nepřizná vám se, v této věci jsi mne
předčil."
"U všech ďasů, nemýlím-li se, řekl by můj strýc jinak," zasmál
se jun, až se to hlasně ozvalo, a upřel náhodou své zraky na pana z
Buchsesu; ten sebou trhl. Oldřich si toho nepovšiml.
"Ah, pan hofmistr, co na tom, vždyť jej znáš."
'•Lépe než sebe, pane Plichto. Muž to sloužící za loutku pánu z
Lipé, jenž mu získal výhodné místo, sáni se zaii přimlouvaje u krále,
aby mu bylo propůjčeno. Pán z Lipé seznal, že může lépe vládnout
v ústraní, má-li oddané nej vyšší královské úředníky, než kdyby sám
zastával všechna místa: je takto vždy kryt. Mimo to jest šlechetný
můj strýc lenivec, ale dobrák, jenž ostatně zná své povinnosti co šle
chtic."
Pán z Zerotína se usmál. "Tuším, že jsem se v tebě nemýlil,
pane z Ričan a doufám, že naleznu po svém návratu tebe i Miličína
spřáteleny." Oba mladíci si tiskli ruce. S oblibou hleděl na ně starý
"Aj, tam se vrací pan Jindřich," dodal ukazuje v levo, "ano je
to ona — ustoupněte!"
Dáma ztepilé postavy jednoduše oblečena kráčela sem v tak pozdní
hodinu, provázena panem Jindřichem z Lipé. Dlouhý její závoj byl
odhrnut s obličeje a objímal krásnou její postavu. Ye slabé záři sví
tilny zdála se byt vidinou, která se objevila zosobněna žasnoucímu
oku smrtelníka. Bíiym závojem prohledalo temno havraních vlasů,
jež se velebně odráželo od vysokého bílého čela. Černé obočí, harmo
nující s velkým žárlivým okem, jež vroubily dlouhé jemné brvy,
vystupovalo malebně nad útvarným nosem, což s lícemi jenom červení
zbarvenými tvořilo nad bělostným krkem rozkošný soulad. Bezděky
se poklonili hluboce mužové, jen Heřman zasáhnut hrdým pohledem
děviným zapomněl skloniti svou hlavu. Provázel ji pohledem, až,
zmizela v předpokoji královských komnat. Chtějíc mluviti s králem
musila tak pozdě jej vyhledávat.
1'lichta z Zirotína pozoroval Heřmana a jemně mu položil ruku na
rámě. Heřman trhl sebou. uTys clitěl? tázal se.
"Byla to kněžna Marie Lucemburská!" řekl důrazně Plichta
nevšímaje 6Í otázky.
"Toť vskutku knížecí krása!" zvolal Oldřich z ftičan. Heřman
sklonil hlavu. "Děkuji ti," řekl pak.
Rychlý krok vyrušil přátele. Byl to Leonard z Vivares. Přikočil
k soudruhovi a pokynul mu, načež přistoupil k českým pánům. "Pá
nové Heřman z Miličína a Oldřich z ftíčan ve službě Jeho Milosti!"
zvolal. Oba se poklonili. Heřman pohlédl zasmušen na přítele. "Ty
půjdeš?" tázal se.
"Noc již skoro dostoupla svého vrcholu," odvětil pán z Žirotína
"Již čas; nehodlal jsem se ani tak dlouho zdržeti. Obejmi mne, Heř
mane." Objali se. "Tys truchliví" usmál se hrdina.
"Nevím, co je to, snad — vždyť se s tebou loučím!"
"Shledáme se však. Byla to Marie Lucemburská, sestra králova,"
opětoval Plichta. Heřman inu porozuměl. Pán z Zerotína podal
Oldřichovi ruku. "S bohem, pane z fiičan, uzříme se zas." Oldřich
se uklonil. Pán z Zerotína stiskl ještě jednou ruku svého chovance.
"U 'lišky' je tvá hospoda," dodal, "bude-li ti libo bydlit mimo hrad;
vše objednáno. Zdař bůh!"
"Buď šťasten!"
Hrdě vzpřímen, neohlédnuv se více, kývnul lehce klonícím se
cizím šlechticům a vzdálil se dlouhou chodbou věhlasný rek. Širý
svět mu kynul vstříc, obdiv, sláva. Mladí bohatýři poklonili se vzá
jemně. Heřman z Milčína, Oldřich z íličan i Jindřich z Buchsesu
následovali pana z Vivares.
II.
Noční dobrodruzi.
Stanuli u bytů královských úředníků a dvořanů, jež hc táhly po
dél hradební zdi až k zadní bráně, končíce tam budovami purkrabího a
biskupa. Jindřich z Buchsesu uvedl je do komnaty; Leonard z Viva
res jsa již obeznámen se svou úlohou otevřel dvéře do vedlejšího síňce,
načež společně s Buchsesein vynesli náruč všelijakého šatu. Noví
dvořané pohlíželi udiveni na konání svých druhů. Buchses se zasmál.
"Nuže, pánové/' pravil, "račte obléci některý z těchto šatů, volte dle
chuti a potřeby."
"Hrome!" ozval se Oldřich z fíičan uchytiv mohutnou pravicí
několik halen, "jakým právem nám nabízíte tyto pytloví uy ?"
"Jsi ve službě jeho milosti, pane z fíican," odtušil Vivares.
Oldřich zahučel a rychle si vybral halenu, jaká se hodila pro
řezníka. Obvázav si mastnou zástěru, která by byla dělala čest někte
rému zamazanému pomocníku mistra Mikuláše, dodavatele masa na
dvůr královský, připnul si mohutnou ocílku a s oblibou pohlížel na
syé odění. Pak pohlédl na pána z Miličína, jenž oblekl na sebe zb roj-,
noše s barvami Viléma z Yaldeka. "Hrome?" odlehčil si vypuknuv
ve smích, "jak šlechetně vypadáme, pane bratře, jaké to krásné spřeže
ní za staroměstských jatek. Pánové, my jsme hotovi, teď bychom
rádi r" v ** náme dále činit."
"Kam?" tázal 6e Heřman.
"Pravda, jest nutno, abyste to zvěděli, páni bratři." Old řich ře
ušklíbl. "Jeho Milost nalezneme již u brány, půjdeme 8pole čně do
některé z městských krčem."
"Co pravíš?" — "K čertu!" divili se šlechticové.
"Není času, abych vám déle vysvětloval. Jeho Milost má s ví
choutky. Poctil vás touto důvěrnou službou, o kterou by se dral
nejmocnější velmožové, z té příčiny, poněvadž doufá, že vás, pánové,
co nováčky připoutá úplně ku své osobě. Nedostáváť se mu oddaných
společníku, co byli naši krajané nátlakem vypuzeni," vysvětloval pán
z Vivares, dávaje jim znát, že v nouzi každý dobrý.
"Jsem k službám", odvětil Heřman nepříjemně dotknut takovou
úlohou, která mu měla klestit cestu v přízeň královu, "a netřeba abys
se dále namáhal, pane z Vivares."
"Přec," odpovídal tento. "Na nočních potulkách slově Jeho
Milost Divišem, můj přítel zde Mars a já Cerberus; vaše jména sdělí
vám milostivě bratr Diviš. Konečně račte se, pánové, chovat a mluvte
přiměřeně svému šatu. Jsem hotov." Pavězník Mars a innich Cer
berus předcházeli naše přátele,
"Pane Oldřichu." řekl tiše Heřman, "nehodím se k této ko
medii."
následovat."
"Já výtečně, bratře zbrojnoši," odpověděl Oldřich se smíchem a
mávl svalnatou svou rukou. "Věř, že se bratru Divišovi znechutí má
prostota. Oj, u sta beranů! bude-li se to mně jen líbit."
"Zticha," napomínal Buchses čili Mars, neboť došli již ku bráně,
a ze stínu vykročila temná postava.
"Nikoli," výborně tak!" chválil Jan. "Toť hlas i postava Vulká
nová. Pán z Buclisesu mu pošeptal jména. "Ah vida, toť onen: 'dobrou
noc1," upamatoval se sám. "Saint Denis! toť tvrdý český leb. Vítám
tě, Vulkáne, i ty, Saturne! Tuším, že se nemýlím, jsou to jména, jež
mi strýc Balduin, arcibiskup trierský, za mladých let do hlavy vtlou
kal, a která mi více než jména několika tisíc svatých utkvěla ve hlavě."
Pokynul. Vyšli brankou, která za nimi zapadla, a rychlými kroky
ubírali se kol chudých chat nynějších Hradčan k Menšímu městu.
V zadní částí krčmy u "bílé lišky" bylo dnes nad obyčej lilučno,
když tam vkročili noční dobrodruzi. Počestní měšťané a mistři, kteří
se uchýlili do krčmářovy světnice, jejíž okna mířila na dvůr, aby
nem ušili uposlechnou ti zvonku rychtářova již po třetí k opuštění
krčmy zvoucího, byli se záhy dověděli o nepohodě královských man
želů. Rychlostí blesku rozšířila sé ještě v noci zpráva, že Eliška
odjela, co Jan Lucemburský na Zbraslavi meškal. Rozumí se, že ne
scházelo množství doplňků, více méně pravdivých, kterými se bavila
mysl počestných občanů pražských hojným požitím piva již rozjařená.
Právě při vstupu pozdních hostí řečnil složitý měšťan. Hřmotným
hlasem překřikoval lomoz v krčmě, káže křižácké tažení proti vydírač
nému trýzniteli Elišky Přemyslovny. Souhlasný hlahol několika
posluchačů provázel každé jeho rázné slovo, a vedle něho sedící měšťan
kloně těžkou hlavu zakončoval každou větu pádnými ranami na stůl a
množstvím německého proklínání.
Král Jan nechtěje pozbyti meče, byl oblekl podobně jakoBuchses
temnou suknici, kterou nosívali platnéři; na širokém pa6u houpal se
krátký široký meč. Zamířil zrovna ke stolu řečníka. "Hoj, zavalitý
tlučhubo," zvolal, prodíraje se množstvím kol sedících, "jak se jmenu
ješ, abych nezapoměl muže tak výtečného a řečnického nadání!"
"Kdo se táže?" odvětil muž. "He, kudličkáři, ozvi se napřed,
jak na tel>e volá r}chtářův biřic, pak ti odpovím-"
"Saint Denis! jak volává jeho milost, tys drzý chlap. Sluji jako
tento svatý patron, a libo-li ti pro tvůj český jazyk, nazvi mé Divi
šem!
"Oboj, Diviši! myslíš, že tvá cizí modla jest lepší než čeští patro
ni? Ať jsem Němčíkem, nejsi-li ty lucemburský hladovec a já počest
ný pražský měšťan Vít Kunšík!"
"Dobře tak Kunši, tys znamenitý hrdina při džbánu; ale já pra
vím, že postrádáš srdnatosti ve rvačce, ač jinak ti huba kalem překy
puje."
"Donner Wetter! kdo se chce rvát?" vyvstal pojed nou bručivý Ně
mec vedle KunŠíka. "Zde mápěsť, a trvám, že mi přítel Kunšík do
volí seprati se inísto něho s krajanem "
"l)obře, dobře, jsem ti k službám." A již se oba hotovili. Dříve
ale než mohli přikročiti k činu, vstoupil mezi ně opatrný krčmář, mistr
Daniš. "iyic! Čic! holoto pánové!" volal. "Nevíte, že již půlnoc, a
že se má u mistra Daniše zavírat o Šestnácté hodině? Budete-li mi
začínati sváry, vyhodím vás oba, neboť pak ani několik pintbřeznovéh)
nestačí, aby rychtářovi pacholci přehlédli, Že jest v mé nospodě otevře
no přes čas. Tedy tile.

xml | txt