Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago středa dne 31. srpna, 1892.
Číslo 5,
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
"Toť nápad! výlxjrně, pane bratře!" vyskočil radostné Oldřich z
lličan. "Neboť ať dím pravdu, i mně se zastesklo po včerejší zába
vě. Ilodímť se nejlépe do krčmy a na bojiště, jinde jsem k omrzení.
Pojďme!"
A zrovna v dobu, kily litoval král rozl>oje s panem Oldřichem,
žádali l)ohatýři Beneše 7 Michalovic, mistra komory čili komořího, abv
ohlásil jejich jména. Ten ]>okročil, poohrnul dveřní záclonu a hlá
sil: "Pánové Oldřich z ítičan a Heřman z Milč na prosí Tvou
Milost!"
"Řičan!" zvolal radostně král. "Nechť vstoupí." — Oba pánové
vešli. "Tys to, \ ane Oldřichu?" spěchal mu Jan v ústrety zapomínaje
na odpor proti němu. "Saint Denis, co vidím! tys raněn, tvá ruka
zapáchá mastifkářstvím a jest oděna v okruží. Ilahaha, toť krásné, tys
tedy pouze splácel!" A uspokojen, že má pro Ričana nějakou omluvu,
spolu pak že Buclises aupoň částečně potrestal soka, kynul mu přívěti
vě. Jeho předpojatost i obava, že by se snížil, byly ty tam, což bylo
ostatně obyčej no u Jana Lucemburského. K jeho uspokojení přispěla
ještě slova pana z řličan, jenž odvětil: "Tak jest" Milosti, a přicházím
sotva jsem se zbavil učeného ministra Ilerebeta, abych 6e ti nabídl ke
siuži»am.
Královi zazářila tvář, přicházeli mu rytíř velmi vhod svými slovy.
"Dohře tak ílieane —ah i tys zde Miličíne?"
"Tolikéž ke tvým službám královsky pane." Jan se usmál spo
kojeně. "Ale nemýlím-li se, trpíš bolesti, pane z řfcičanV
<jOhf tisíc — odpusť, Milosti — ty vzal čert, jakmile jsem vyhnal
učeného magistra, jenž celé čtyry hodiny j)řes- to, že nebylo již světlo
a mne se nechtělo spat, mne udržel 11a loži."
"Výborně! tedy jsi již potrestán, a nebylo by dobře, abychom ti
odnímali svou náklonnost. Oldřich srdečně políbil podanou 11111
ruku.
"Mimo to ostněluji se ti oznámit, Milosti, že slují ode dneška
Saturnus, poněvadž přítel můj, pan z Milčína, stal se Vulkánem."
"Jak to?"
"lile, milostivý pane, tvs slíbil včera poslat Vnikána ku mi
lostivé sestře, kněžně Marii," odvětil příliš důkladně Oldřich, "aby
se naučil frančině. Poněvadž jsem ale nejvýše spokojen pouhým
rozuměním, a jazyk můj by se těžce ohýbal v cizí řeči, mimo to
nechci se odloučit od vznešené tvé osoby, přenechal jsem ten úřad
svému příteli prose tě, abys se jménem Vulkán setřel i mrzuté upo
mínky na včerejší den.1'
"Sanit Denis! tys chytrák, pane Oldřichu! Staniž se tak.
Odbudeme v jednom dvě záležitosti. Kněžna Marie mne žádala
včera za zábavu, stěžovala si, že má dlouhou chvíli. Doufám, že se
k zažehnání nudy lépe hodíš, pane z Milici na, než ke hracímu stolku.
Odeber se tedy ještě nyní kn kněžně Marii a nezapomeň vyřídit jí
ode mne pozdrav, líci jí, že jsem hotov třeba i některý večer ji ol>ě
tovat."
Heřman šťasten hluboce se poklonil, načež vykročil z královy ko
mnaty. "Ted'jest po dlouhé chvíli!" slyšel ještě volati krále. Ve
spěchu vrazil v předsíni do klímajícího pána z lionova.
"Promiň, promili, pane hofmistře!" omlouval se.
"Tuším, že jsi se dnes málo vyspal."'
"Pravda, pane bratře, velmi málo. Pan Plichta jest již pryčf
"V noci ještě." Škoda — či dohře. JdešC — Ve službě jeho milo
sti." — "Oj, pak jsi stále zaměstnán, až k záviděni. Ale hojím se,
že se nevyspíš."
Se smíchem odcházel mladý muž stisknuv ruku pečlivého hof
mistra, —
V nádherné komnatě, zařízené dle tehdejšího, nynějšímu věku
ovšem nepohodlného způsobu, kde úprava jevila západní vkus, odpocí
vala 11 okna na objemném křesle, baldachýnem potaženém, krásná
kněžna Marie Lucemburská. Čítala v té době 15 roků, její vysoká
postava úplně vyvinuta ukazovala však na osmnácte jar. Těžké záslo
ny z tétéž látky co pokrov křesla byly stranou shrnuty, aby čerstvý
vzduch z jara nad obyčej teplého mohl volně vnikat i do komnaty.
Opírala se na ruku dotýkajíc se útvarnym loktem ozdobné římsy,
^adumčivě pohlížela do tak zvané "rajské zahrady", těkajíc po keřích a
stromech novým ronchem se obláčejících. Ye blízkém sousedství
kněžny seděly dvě dívky, Margarita z ilenňel>erku, neť bývalého námě
stka králova v vdechách a pneceptora řádu Johanitů v koruně, české,
jH>lské, pak v Rakousích, líertholda z I lennel>erku, a Kristiana, dcera
nedávno zemřelého náčelníka mocné strany .městské, Olbiama; bylado
])oručena Eliškou Přemyslovnou mladé kněžně, nejspíše z ohledu k
měsťanstvu. První doč tah* právě nějaký list, co^Kristina zaměstnáva
jíc se vyšíváním na drahém hedbávu občas k ní oči j>ozvedla, dychtivě
naslouchajíc. Konečně se osmělila upomenout knížecí děvu. Nepo
roučí Tvá Milost, bych přečetla poznovu dopis!'" tázala se.
Marie se obrátila a kynula téžkomyslně hlavou. "Nikoli,"' odpo
věděla, "slyšela jsem vše. Můj 1 >ože, jak šťastna jest má malá Iíeatrix
vedle mne!"
"Aj, proč se ti zastesklo, vznešená velitelko, |>o štěstí Její Milosti
královny uherské, tvé sestry i Nevěřím, že by to bylo cosi jiného než