Týdenní hlasatel., August 31, 1892, Page 2, Image 2

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
prázdné slovo. Promiň mi, kněžno milostivá, dovoluji-li si tebe po
kárat, ale nemohu opomenout, abych ti nepřipoměla jistý den předešlé
ho roku. Bylo to 11a Zbraslavi, přes nevůli Jeho Milosti krále odmí
tla jsi hrdě šeredné posly krále Karla Kolxjrta, obáva jíc se, že i on bu
de rovněž jak oni postrádat i vší vnady, nevynikaje ničím víc než ohro
mnými kníry. Směšno, jak se pak ve své chloubnosti nadýmali, že
prý samovolně vyvolili Beatrix."
Kněžna se usmála, kdež obě dívky vypukly v hlučný, veselý síních.
"Pravda, a ubohá Beatrix musila pak clitej nechtěj následovati uherské
posly do jich vlasti."
tkA nestěžuje si pranic na šerednost tamějších pánů, naopak podo
týká, že Jeho Milost Karel Robert má velmi krásné, černé oči, skoro,
ale jen skoro tak krásné jako ty, vznešená paní!" pravila Margarita.
k-To že píše i Buď tak laskava, Margarito, a přečti mi ještě jed
nou toto místo."
Uposlechnuvši vyzvání, četla tato: "A hrozíš-li se ještě černých,
drsných mých poddaných, musím ti oznámit, má vnadná sestřinko, že
jsou i hezcí bohatýři mezi těmito Maďary, ano sám Karel Kol)ert, ač
není rozený Maďar, má krásné černé oči, skoro ale jen skoro tak krásné
jako ty^tvé—"
"Uti dale,77 pobízela kněžna, přestávší Margaritu.
"Jedno však se mi zde nelíbí, drahá Marie ;ačkoli se na zdejším
dvoře nalézají také Němci a Francouzové i Italové, jsem přece nucena,
chci-li vyhověti svým poddaným, abych se učila jejich nepříjemné
řeči. Ach, Marino! jak divně zní, o tom nemáš ani pojmu v vdechách
v té rovněž cizí Praze."
"Dost, dost! v té cizí Praze! Nezdá se ti Kristino, že poslední
slova byla velmi dobře volenať Ale co se tebe ptám, ty jsi zde odcho
vána, jsi tu domovem. Co myslíš ty, Margarito?"
"Já? myslím, vznešená velitelko, že je nejlépe maďarštině se vy
smát a češtině se neučit; vždyť naši hezoí boliatýři umějí francouzsky
i německy."
"Na příklad pán z Buclisesu 'ř' škádlila Kristina.
"Ali jdižiž! Což jest pouze ten na pražském dvoře? Mohla bych
ti najmenovat množství jiných, posečkej: Jan z Lucemburku, Ojířovic
z Landštyna, z Dube mladší, pán z Dobrušky, Zvířeticky, mladší pán z
Lipé, Vilém z Valdeka a jiní."
"líalinha! snad nejsi zamilována, Margarito, do pana Valdeka,
kterýž je třikráte tak stár, jako ty!"
"Ne, ne; tys ošklivá, ()lbramovno, podřekla jsem se. Ostatně mě
vážný ten velmož nenávidí jako mého strýce, ač je při tom roztomile
úslužnv."
'•Kdo že tě nenávidí, Margarito?" přerušila spor dívek kně na, jež se
byla opět zahleděla z okna.
'4/án z Valdeka." — UZ Valdeka? a proč?" Slečna z llenne
berku se zarděla. uAj, protože jsem cizinka, řejcl mi kdysi pán z
Koňova."
Knížecí děva se ještě víc zasni ušila. "Máš pravdu, Margarito,"
pravila. Ti čeští velmožové nenávidě jí nás všechny, nechávají nás
stále pociťovat, že jsme v cizině, že nejsme domácí. Můj bože, já to
co den více pociťuji! Jedni jsou přáteli pouze mé škvakrové, druzí
nás nenávidě jí vespolek, a kdyby nebylo věrného měšťanstva pražského,
již dávno bychom se snad byli navrátili do otčiny. Kéž to bůh dá!
Í)řeju si toho srdečně, což mne donutilo, že jsem žádala včera pána z
Jpé, alty mi vyžádal rozmluvu s králem; prosila jsem by svolil k
mému návratu do Lucemburku; odmrštil mne. Jsem zapomenuta od
něho i od světa! Ale tuším, že's vypočítavála pány při královském
dvoře."
'•Ano Milosti, jmenovala jsem některé, jež uznávám za velmi
hezké."
"A podotkla i starého pana Valdeka," osmělila se Kristinapošká
dliti družku.
Kněžna se rozmarné usmála, patrně ji bavil předmět. "Kteří pá
nové to bylitázal se.
*-Nevím, nejmenovala jsem všecky. Ostatně vědomo ti, Milosti,
že se nenká o většina, bohatýrstva ani u dvora. Myslím, že to byli
JKÍnové z Liebtembiirka, ZvířitecKý, mladší z Dubé, Ojířovic, pán z
Jobrušky, mladší pán z Lipé—"
"Ty všecky znám, ale toť příliš málo. Pomoz Margaritě, Kri
stino."
"Toť těžké! Mikuláš, kníže Opavsky, pan 1'uclises—"
"Ten sem nepatří, je cizinec a první není hezký," přerušila ji zlo
bivě sleSna z Heimeherku.
"Nuže, in lady Šternberk," vypočítávala s potutelným úsměvem
Olbramovna; "byl zde před rokem s j>oselstvffii."
"Nikdy víceť"
"Ne, Milosti," — "ProČ?" —"Odpusť—" "Mluv!" — "Nenávi
dí Jeho Milosti krále." — Marie se zasmušila. "Víc nevis nikoho?"
"Milosti, hezkých bohatýrů je pomalu, ale přec. "JaUwxl zTře
bonně, pan — ne, ne, po.-eokej Milosti, včera jsem uzřela na hradě se
střence pana hofmistra, Oldřicha z fličan; znám jej velmi dobře, ve
selý to pán, nový dvořan."
"Novy?" tázala se živě kněžna.
"Zajisté. Milosti, toť obr. Představoví mi jej komoří pán z
Miclialovic, a my se zatím dávno ji známe, hahalia! A -ještě jeden
in lady boliatyr sem přibyl s pánem z ^erotína; nenastoupil ale posud
službu, a nevím věru jak sluje."
"To ti řekl též pan komoří?"
"Jdiž, toť oplátka: pravil mi tak pán z Buclisesu." Obě dívky si
vyčetly své oblíbence.
"/ierotín ?" tázala se opět kněžna. "Ah ano, toť onen pověstný
rek; znám jeho jméno ode dvora otce, a nemylím-li se, ty často zpí
váš o něm písňe Kristino."
"Ano, Milosti; naučil mě jí zbrojnoš, jenž loni stával na stráži v
rajské zahradě, a před tím jsem ji částečně znala od zbrojnošů a děl
níku otcových. Poroučí Tvá Milost, abych zpívala?"
"Ne, ne, až podruhé, pamatuji se." A Marie Lucemburská vy
slovila zvonivým hlasem první česká slova v této rozmluvě:
"Na statném oři vyjel do svfita mladý rek
slavit! jméno Čecha, přijmout! krásy vdčk
i bídy, jejž mu skytly." •
"Krásné! Jak spanile!" volaly čestné dámy.
Kníž cí (leva se usmála. "Aj, jak dětinsky si počínáme!" pravila.
"Přebíráme se ve jménech českého panstva, abychom je pomlouvaly.
Věru, madame Charliere nemohla by hůře překlepat cely dvůr. Můj
bože, co si ale počíti dlouhou chvílí?"
"Madame Charliere!" zasmály se dívky nevšímajíce si posled
ních slov. Paní hofmistrně byla asi v malé vá/.nosti u dívek "Tiše!"
poručila kněžna "zdá se mi, že slyším její kroky."
"A mužské!" Zvědavě pohlížely všecky ku vcluxlu, těšíce se na
vzácnou v těchto místech mužskou návštěvu. Král Jan, který měl na
starosti pouze svou osobu, zapomínal rovněž tak jako na svou vladař
skou úlohu a na své povinnosti ku královně Elišce i na svou sestru
v# # • • . #
Marii. Život této i její společnic byl v nepřítomnosti svakové nej
spíše vězení podoben. Na neštěstí nebyla totiž sličná sestra králova
schopna ani zasednout ke kostkám ani k poháru, neb chopiti se meče,
z té příčiny musila se nudit. Tak jako zábav bylo jí uskrovněno i
služebnictva, nemělať určité úřadnictvo,vlastní dvůr, jako královna
Česká, závisela pouze na milosti Jana, kterýž vydržoval sotva svou dru
žinu. Vůbec pozorujeme ve dřívějších dobách, že čím nádherněji se
vedl dvůr krále a královny, čím všemocnější byli tito, tím nepatrnější
místo zaujímaly při dvoře mladé kněžny a knížata, pokud sluli ještě
slečnami a panici.
* "Pan Heřman z Miličína, dvořan jeho královské Milosti, prosí
Tvou Milost!'" vstoupila madame Uharliere. "Promiň, že pospíchám
a vyžadují si panu Olbramovou. Pán z Yivares si přál ozdobeny pas,
chci jej překvapit." Kristina zamračivši se následovala silné obtlu
stou paní hofmistryni, kteráž zau jí majíc od dětinství místo vycho
vatelky při knéžně osobovala si právo rozkazovat oběma společnicím
víc než sama kněžna. Tyto jí sice poslouchaly za to ale sloužila jim
po straně za terč úšklebů, v Čemž jim opět princezna nebránila. Ma
dame Charliere, marky za z Vivares, nechala vstoupiti mladého bohatý -
ra, načež s Kristinou odešla.
"Toť on!" vyklouzlo rtům kněžny Marie, jež byla již dříve po
vstala. Blesk ruměnce přelétl její tvář. Slova ta polotichá i ruměn
vyzradily Margaritě neobyčejnou dnes zádumčivost Marie Lucembur
ské i příčinu její vyptávání po dvořanech. Nedivila se. Kytíř z Mili
čína byl skutečně krásný muž. Hnědý, kadeřavý vlas který nepotře
boval k vyhovění tehdejší mode kadeří vek a nátočků, s očima i vousy
tétéž barvy krášlil jeho vnadnou tvář. Vysoká plná postava dodávala
mu nádherného vzezření. Oděn byl v oblíbený tehdáž při dvoře kroj,
jenž vytiskl staročeské čepice a řízy v úzké škorně, zdolané zlatými
ostruhami, v úzké hedbávné sj>odky, v krátký kabátec, vše hnědé bar
ý, Hluboce se ukloniv tiskl ruku na lehký, ozdobeny meč, zavěšený
na bílém pasn; pohlédl pak uctivě na kněžnu, upřev své zraky
odvážlivě v její sličnou tvář, jakoby si chtěl vrýti něžné ty rysy v
pamět. Bezděky vždy vložil ruku na srdce mocně bušící a očeká
val oslovení.
"JSudiž mi vítán," pravila učinivši krok kn předu a jevíc se
inn v celé své nádheře aútvarnó kráse, s tváří hluboce utajivší po
hnutí. ".Neznám tvé jméno, ale přicházíš z vůle mého královsk^o
bratra, račiž prosím mluvit."
A skutečné ]>otřeboval bohatýr toto vyzvání, jsa omárnen pn
ntavou, kteréž se mu včera jako blesk byla žjevila. Uzavřený kně
žnin živof byl příčinou, že ji uzřel ]>ouze jako bludičku. "K služ
bám vznešená paní, rač přijmout milostivě pozdrav, kterýž ti mám
vyřídit od Jeho Milosti krále. Zplnomocnil mne, abych ti vyjádřil
žal jeho nad tím, že snášíš na pražském hrade muka dlouhé chvíle a
pocitu osamělosti. Zádá té, Milosti, abys nakládala libovolné mým
silami, k Čemuž i já svou vřelou prosbu přikládám."
"Dík Jeho Milosti, že si zpomél na mne, dík i tobě, pane z
Milčína. .Jsem ti povděčna za tvou obétivost. ( končil jsi již své
poselství?"