OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, August 31, 1892, Image 3

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-08-31/ed-1/seq-3/

What is OCR?


Thumbnail for 3

"Nikoli, vznešená paní. Královský tvůj bratr zkázuje ti, bys
nakládala úplně dle své libedti svým časem, a přeje si, aby se nestý
skalo Tvé Milosti na liradě pražském; proto vyslovil svou ochotu
stráviti mnohý večer ve tvých komnatáeh, otevřeš-li je soukromné
zábavě."
"Jakže? zábavě, pravíš?"
"Opakuji slova Jeho Milosti."
"Ale jak se mu zavděčiti v té jednotvárné Praze? Jeho Milost
má tuším dobrý úmysl, ale já neznám skutečné nijaké cesty ku
provedení. Královský tvůj bratr můj uvaluje tím na mne obtíž
nou práci, kteréž se ostatně mileráda podrobím, zvlášté mohu-li na
tel>e spoléhat, pane rytíři."
"Jsem odkázán na tvé přání. Ilač poroučet, Milosti, použij
služeb mých."
Marie se usmála. "Zajisté že jich použiju," řekla Živě, "dřív
ale musím se poradit. Sklá lám vše na tebe, pana z Miličína, nechť ti
slečna z Henneberku pomůže volit. lile, přišePs právě vhod, včera
ještě jsem vyslovila přání, abych mohla soukromné navštívit některý
z městských chrámů. Doprovodíš mne, pane rytíři."
Mladý bohatýr se uklonil. Kněžna zmizela z komnaty, následo
vána slečnou z Ilenneberku, co vystupoval Heřman v předsíň. Neče
kal tam dlouho. V oděvu, jakým se druhdy rozeznávaly šlechtičny
od iněštek provázena Ma^aritou, vyšla. "Pane z Miličina, jsme ho
tovy," pravila, "vyveď nás druhou branou. Nezapomeň ale, že bych
se nerada setkala s těmi, kdo mne znají."
"Pak si dovolím, Milosti, vésti Tě do Týna. Tam neuzříš pátra
vé oko, které by poznalo, že navštěvuje kněžna Lucemburská velkolepý
městský chrám. Jest navštěvován výhradně měšťany, kteří si též osvo
jují rozhodné právo k 11011111!"
"Pojď!" pokynula 11111 milostivě. Heřman se lehce uklonil a
následoval dámy.
V nádvoří Týna panovalo ticho rušené toliko hlukem, jenž
sem zazníval z blízkých kotců. Y čas bohoslužby bylo zapovězeno
kupčiti v nádvoří chrámovém. U samého vchodu upoutal pozornosť
příchozích stařec s dívkou sedící na kamenných stupních. Maje poo
tevřena ústa a zavřeny oči, jako hltavě dýchal do sebe čerstvý vzduch
sotva povstalého jara. Hlava jeho byla nevšedním zjevem kmetské
krásy, ač zvráskalé čelo a občas nápadně se chvějící tvář jevily prud
kého, vášnivého ducha. Na čele tom nedhd klid, jenž dodává stáří
příjemného nádechu, jakéhosi předhrobního míru, tak podobného ono
mu tichu, j"ež ve hrobě nás očekává — tichu to míru, po němž netou
žíme a přec mu pře jeme. Děva sotva halena v lehkou suknici, v ja
kýsi šat, od krku přes kolena splývající a nad bedry přepásaný, jediný
to oblek venkovské dívky tehdaž, p »ldížela černým svým okem přímo
a směle na příchozí. Vedle nich ležela píšťala a loutna.
"Margaritto," pokynula kněžna družce. Tato jí podala sáček s
penězi k účelu tomu vzatý. Vyňala dva groše a hodila je starci. Ten
pootevřel oči, a blesk nevrlosti mihl se v nich, tvář jeho se polmwla;
sáhl rychle po penězích a pohodil je před zrakoma paní k nejbližší
žebračce, která volajíc tisíceré "zaplať bůh" za skvostný dar klonila se
příchozím; na to přivřel opět oči nevšímaje si ničeho. Heřman chtěl
pokárati drzce, jenž se osmělil urazit kněžnu, vida ale, že spěchá tato
do chrámu, pospíšil za ní změřiv starce zlobivým pohledem. Dívka
se usmála. Kněz obracel se k lidu pravé se slovy: "Pokoj vám!" Pří
chozí stanuli v pozadí.
"Jak příjemný to kněz!* zašeptala vedle nich mladší měšťanka
ke starší skvostně oděné.
"A toho nám chtějí odejmout. Nestane se to však — nemvalíS
_
rovněž, paní?" obrátila se poslední k sousedící s ní kněžně.
uToť Šleehtič*a!" potáhla jí druhá.
"Nechť!" odsekla lirdě první.
"Nerozumím," odvětila Marie Lucemburská.
"Aj, což nevíš, paní, že se snaží, aby nám vzali velebného otce
El>erlína a nasadili sem některého ze svého hnízda, ač jest onen synem
pražského měšťana a mimo to nejlepším knězem."
"Ach ano.
Aj, snad jsi jeho přítelkyní, panídurdila se měšťanka skoro
nahlas.
"Jsem přítelkou každého sluhy Páně," odtušila kněžna a ohlédla
se na rozpacích |>o svém průvodci, který zapomenu v na l>oha, koři' se
v duchu jediné jí. Pokročil; dotkla se jeho rukv kynouc mu; uklonil
se a převedl ji vyáe k oltáři. Měšťky se pohřížily v modleni, i kněžna
sklonila hlavu.
Kněz ukončil obřad. Marie Lucemburská se požehnala kříženi a
přikročila k vychodil. Hned byla pojata ve tlačenici. Zvuky chrá
mové hudby ustouply teď veselým tonům loutny a píšťaly, jež zvenčí
sem doznívaly. Tleskání, zpěv a radostný li^ahol mísily se v harmonii.
Lid tím zvědavěji se hrnul ven, kněžna byla taktéž stržena v proud;
obklopena tlačícím se lidem ohlédla se úzkostně a zastihla Heřmana,
jenž ji nedaleko následoval. "Pane z Milčína zvolala. Několika moc
nými pohyby přinutil osoby dělící jej od ní, aby se rozstoupily, čímž
ji dosáhl. "Kde jest Margarita?" tázala se v rozpacích*.
"Odpmsť, Miloši, zapoměl jsem pro tebe na slečnu z Ilenneberku;
však napravím —" odvětil tiše boliatýr.
"Ne, ne! zůstaň pane z Milčína, a podej mi rámě; jest mi,
jako by tento lid, tuše mé vyšší postavení, stavěl se naselivál v mou
cestu."
"Snad, však nediv st Milosti," odpovídal Heřman přijímaje něž
nou ruku a jsa vděčen tlačenici, která mu něžnou ruku Kněžninu vy
dávala úplně v moc.
tato hrdápaní se nás bojí! zahučel úsměšně nějaký pobuda
pohlédnuv drze Alarii ve tvář.
Toť odpůrkyně velebného Eberlína, přidala známá nám měšťka.
IIolio!
Pane z Miličína, zašeptala kněžna. Pán neodvětil; vztyčiv hrdě
hlavu odstrčil pobudu, který zamezoval cestu. 8 místa! zvolal, že se až
lid ve chrámové chodbě ohlížel na smělce, jenž ruší velebnost místa.
Muž zavrávoral, Ileřman dosáhl pohyby volného východu pro sel>e i
pro kněžnu. Shluk lidu jevil teprv teď, že se nalézá v milém mu chrá
mu volnosti. Ze starého tržiště i ze sousedních ulic pozastavovali se
zde chodci a přidá\a'i se k příchozím z kostela naslouchajíce zvukům
loutny a p^šťaly. Došli několik kroků dále mezi lid, aby se konečně
mohli volně zastavit. Ileřman nechal klesnout ruku a uctivě se zasta
vil za Maru Lucemburskou. Pohlédla naň plaše. Děkuji, pravila.
Pak pozřela těkavě ke kostelu a zas opačně mezi Jid, a jako by teprva
teď popřávala průchodu jisté myšlénce, dodala: Zadala jsem té, pane
z M\li Čína, bys mi podal rámě; či mi nechceš být záštitou? a vzhlédla
naň spolu hrdě, odpuzujíc hledem svým. Pokročil svěsiv uctivě hla
vu. Jsem tvým sluhou, odvětil, ačkoli oko jeho touž hrdostí splatilo
kněžně. Porozuměla tomu pohledu. J/argarita? tázala se po chvíli.
— "Byla oddělena lidem, J/ilosti; nejspíše je donucena čekat, až vyjde
množství.
Jásavý hlahol ozval se teď blíže nich, hudci došli až k nim. Oba
je poznali, byl to stařec s dívkou, kteří pohrdli kněžniným darem; star
cova chlupatice přijímala teď ochotně sel>e menší dárek. Dívka se za
stavila před Heřmanem, stařec pohlédl divně na kněžnu. Až záhadný
byl obsah písně, kterouž dívka zpívala, provázena svou loutnou a starco
vou píšťalou. V plynných verších přicházela vedle boha — šifá pláň
— děvy — mlaď při poháru, při hudbě — modlitba — věcnost i roz
koš lásky — tu nebesa, onde zase svatební lože — a v divokých zvu
cích nezkrocené vášně umíraly tóny v hrdle pěvkyně, vpíšťale starco
vě. J/arie Lucemburská odvrátila tvář děsící se ohně, jenž sálal z očí
jeho. Heřman vyňal několik penízů a podával je dívce; pokynula
mu se zvláštním úsměvem na kmetovu chlupatici. Peníze zazvonily.
Itač odpustit, Milosti, že jt?eni se opozdila, zaslechl hlas Margari
tin. Stařec se zachechtal, dívka přejela struny loutny. Heřman ohlédl
se. Rychlým krokem mizely paní, obrátil se za nimi; na konci staré
ho tržiště jich dostihl, any právě vcházely do třídy BorŠov zvané. Do
volil si připomenout její milost. Ne, ne! nechci již přes to tržiště veď
nás jinými ulicemi.
Heřman je vedl několika menšími uličkami, až došli ulice Ostrož
nické. Přímo proti nim se ubíral dav lidu provázeje rychtářovy pa
cholky, kteří vedli několik zajatých; za nimi kráčel pověstný svou
maličkostí notarius civit atis, Ilenricus, provázen mužem v říze, číta jí
cím asi třicet pět roků a dlouhým Dominikánem. J/ěstské právo!
podotkl pán z MilČína nepovšimnuv si posledních dvou chodců. Kně- -
žna se zastavila v nejbližším podloubí, která byla tehdy velmi oblíbena
a pozorovala zatknuté: dvě ženy, jednoho muže a as patnáctiletého
jinocha. Obličeje jejich měly podivný výraz, oko pohlíželo na před
mět b takovou silx?H, palčivostí, pronikavostí, že se mimovolně každý
odvracel, setkav se s ním; oblek jejich náležel dříve rychtářovým pa
cholkům, což zřejmě nasvědčovaly hrubé zbrojit šské pláště, jež měly
obě ženy přehozeny. Muž i starší žena byli zraněni, nejt\n£Še odporo
vali.
Co spáchali, ozval se hlas za m násilným smíchem přerývaný.
ITnadli v ruce proklatců, jimž dána 1110c Ohlédla se; za nejbližším
5>ilířem podsíně objevila se hlava mluvčího. Byl to známý hudec od
rýna. Tvář jeho se chvěla, upíral zakalené zraky na přicházející zat
čence. Kletba to! zahučel opět, však více zoufale než hněvivě.
Zena dlouhých havraních vlasů a cizinského typu se při tom ohlé
dla. Plášť jí spadl a ramenou a odkryl plná, nahá ňadra. Nedbala
toho, z oka její vyšlehl žár síleny. Kde dva se nalézáte, aj, mistr me
zi vámi jest! zvolala.
Kde on, tam i služebníci jeho! odvětil stáhni za pilířem, a oko
jeho zazářilo, jakož i všech zajatých. Hrdě shlížejíce 11a pochopy a
zevlující lid kráčeli do vězení. Nikomu nebyla nápad na starcova
slova; jen muž, jenž posud kráčel nu zi notariem Henrikem a mnichem
Dotninikánem, se oddělil. Přistoupil v podloubí a podávaje hudci
dar vyměnil s ním několik slov, načež chtěl odejít kol našich tříchod
eft; pozastavil se však, spatřiv Milčína a položil mu ruk^i na rámě.
Heřmane! pravil tiáe. Ten se obrátil a nedbaje přítomnosti vznese
né paní, rozpjal náruč volaje; Richarde, tys to?

xml | txt