Týdenní hlasatel., September 14, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
> i
Entered at the Post Ottice at Chicago, 111., as &ccoo(1 class ir.atter.
Ročník I.
Chicago středa dne 14. září, 1892.
Číslo 7.
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
"Aj, pan podčeší!" smál se Jan. "Ty£ mluvíš vždy na čase.
Nuže, kněžno, zdá se mi, že chci dnes zažiti rodinné zábavy. Ale
Í)robůli, kde máš své puellae nobiles, kde jsou tvé družky? Zmizely
med po uvítání."
"Milosti," usmála se tázaná po vstávši, "ustanovila jsem, aby
dnes zastávaly úřad služebníků, tak jako já chci by ti dnes skuteč
nou hospodyní. Paní z Vivares velí v kuchyni, já opět zde. Ty's
mi dal na vůli, milostivý bratře, prosím nehorši se, že jsem zvo
lila podobné pohoštění. Skvouíná tato večeře není 11 kněžny Lu
cemburské, toliko u slečny Marie."
"A přec u kněžny! Toť výtečný nápad! Pánové, jste dnes na
kuchyni u Její Milosti kněžny Lucemburské, sestry českého krále!
Chutě, pánové! již to. pomyšlení vzbuzuje u mne upřímný hlad.
Cítiin zde zápach růží Jindřicha z Lipé, více však vůni výtečné
rivolské révy." Po j mul první předloženou inu princeznou číši a
vyvstal. "Nazdar krásné naší hostitelky!"
"Nechť žije Její Milost!'' provolali pánové v souhlasu vyprazd
ňujíce číše, jež jim slečnou z Ilenneberku a Olbramovnou byly
podány.
"Pane z íličan," řekl Jan k tomuto, jenž posud stál za jeho
křeslem, "nechci, abys stál, sedni vedle mne. lile, Marie, představuji
ti. výtečného svého podčesího, jenž zaujme tvé místo, sličná svémysl
nice. Pane Oldřichu, přeji si, ahys 1 >y 1 dnes Vul -—-či Saturnem!"
Tato slova byla znamením pánům z Vivares a Kičan, ahy se oddali
volné zábavě. Je následovali přítomný pan komoří a hofmistr,
poslednímu přál král Jan pro jeho hovornost, pak linmo domus, učený
magistrát IIerebert ze dvora Lucenburského, kterýž jediný měl dobré
oko li Cecilů; nemíchali se tělesní lékař králův do politiky. Nejníže
seděl pan Iieřman z Miličína, k němuž pravil král:
"Aj, pan z Miličína! Nechceš být opét Saturnem? Tuším, že
se ti nelíbí býti zrecem ve chrámu naší Ven uše!"
"Ráčiž se pozeptati, královský pane, Její Milosti, dříve než ume
nezaslouženě pokáráš," odvětil mladý bohatýr.
"Pravda to, krásná hostitelko?" smál se Jan, nalézaje se ve výte
čném rozmaru; "čili spoléhá pán z Miličína přespřílišn« tvou dobrotu!"
A zahleděl se na kněžnu, jež mu právě předkládala kančí z královských
lesft.
"Nelze mi pokárat pana rytíře," odvětila tato zdráhavě. "Tya'e.
pane můj, libo—li ti, rač 11111 vysloviti svou spokojenost, neboť služeb
jeho Jsem použila k úpravě dnešní zábavy."
"Slyšte, slyšte, panové! toť pochvala!"
"Ano, toť pochvala!" dodal ve své neodolatelné češtině Oldřich
z ítičan, při jímaje naplněný pohár od Olbramovny.
"l>oží pravda!" zahučeli druzí.
"a proto ponecháme tob*, drahá sestro, abys ji cele vyslovila
panu Heřmanovi; můj uík je tvůj, jinému nenáleží." Miličín uznával
v tom4o okamžiku Jana za prvního mezi králi. Oldřich se smál.
"Nezdá se ti, pane Leonarde," obrátil se Jan pochvíli k pánu
Vivares, přibíraje si lesní drůbeže, "že tu někdo schází ť"
"Zajisté, Milosti, pán z Buchsesu," odvětil osloveny pohlížeje
zlomyslně na souseda. Ííičan se chladně rozhlédl, spolknuv kvapně
sousto. "Milosti proto ži jeme, abychom postrádali," zafilosofoval si.
Slova ta odehnala mrak při zpomněnce na Duchsesu na Janově čele
vyvstavSí.
"Pravdu máš, pane z Kičan," řekl; '-jest dovoleno zpomínat na
přítele, ale nedobře zapomínat na veselost. Sličná hostitelko," zadržel
kněžnu, jež právě kvapila od jeho křesla, "dosti již tvé obsluhy; při
sedni nyní ke mně, jakož je zvykem ve skromné domácnosti, a poruč i
svým pannám, aby tak učinily."
"Jen okamžik ještě dovol, Milosti, za chvilku uposlechnu."'
S jasným čeleni odskočila, hned se ale vracela, přinášejíc na
skvostné zlaté ploše drahocenný pohár. J i následovaly ol>ě slečny,
přinášejíce nové číse.
"Ille.J pane můj," pravila jemně, předloživži mu pohár, "nechť
v teto zemi, jež se nám stala druhou domovinou, rozproudí tvou krev
tok čisté révy rodné naší vlasti! Přijmi, královsky bratře můj, toť
pomněnka na Ryn!"
Král vyvstal rozradostněn vřelou upomínkou na zemi, ku které
stále lnul, a pojmul pohár. Tak učinili i druzí stolovníci, přijmuvši
každý číši od čestných dam. Poháry se pozdvihly, a v témž okamžiku
kdy jej král pozvedl, aby zvolal: "ÍUahe zpomnence na Lucemburk!"
rozzvuČela se v pozadí loutna provázena jemu vin zvukem píšťaly, což
obé jevilo výtečné hudce a ve dvojzvuk ten vplynul krásny dívčí hlas
a nadchnul Jana i soustolovníky. Přípitek l>yl bouřlivě při jat, ač
vvjma pána z Vivares ne nadšeně. Stolovníky překvapila hudba, jen
lleři nan se usmíval; on byl strůjce, jemu plat»l též vděčny, milostivy
pohled kněžnin.
y
( íše byly postaveny prázdny. Jan znamenitě rozveselen ohlédl
se. Teprve teď uzřel v pozadí hudce poloukryté zelení. Jeho zrak se
setkal nesmělým pohledem pěvkyně.
"Tys kouzelnice, krásná sestřenko!" zvolal. "Odpusť, zdali jsem
dříve cos provinil, llahoj, to zní jak tóny troubadoura, kdy rozechvívá