OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, September 14, 1892, Image 3

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-09-14/ed-1/seq-3/

What is OCR?


Thumbnail for 3

"Odpusť králi, nepiji, nepřijímám též podobné milosti, a jiné mi
nepodáS," odvětil stařec čistou franČinou, což překvapilo tím více krále.
Tvář starcova se chvěla, upíral oči pevně na J ana.
"Jseinť král!" řekl tento lirdě.
"ílekl jsem, pane! Tys silnější, já jsem nhožec, ale mám více
síly než ty! Jsi uražen, že nevěřím ve tvou milost? Aj, jsi nevěrec,
proto bys mne oslyšel. Přijď a poznáš království. Jsem král větší
než ty, i každý druh můj!"
"Ty^s Šíleny!" zvolal Jan. a přítomní nevrle hučeli nad tou od
vážlivostí.
Dívka přistoupila a bázlivě ho pojala za ruku. "Otče, otče!"
Šeptala.
"Nehroz se," odvětil on a řekl ku králi: "Nepoznal jsi světlo
pravdy, aniž kdo z vás; nechtěj určovat šílenost. Zovou tě králem, a
proto jest ti přístupna pravda, byť jsi jí i nevěřil. Shlédni ráj, poznej
Království, přijď."
Domluviv, odebral se nezdržován ku svému místu i s děvou, a za
okamžik zazněly zvuky, které byli zaslechli tři z této společnosti ve
dvoře Týnském.
Divný ten chaos, ta směsice lahody i odporu zmírající v divokých,
touŽivych tónech jako by byly vytvořeny pro náruživou, divokou po
vahu Janovu. Jeho oko se zahledělo v divné výrazné zraky ol>ou
hudců; rozechvěn dopil poslední číši vína. "Ale peuěz přijmeš?" při
stoupil kvapně k šedivci.
"Za práci vždy, nikdy zdarma, jsem chud." Slova ta platila i
kněžně Marii, na níž utkvělo sivé oko. starcovo. Poznala jeho odpověď
k výstupu v Týně.
Král hodil děvě měšec; nepochopitelným způsol>em byl podivně
rozčilen.
"Přijď!" zvolal stařec, a "přijď!" pěla i děva.
"Přistoupil ku kněžně. Děkuji ti, Marie, jsem ti povinen krás
ným večerem!" Políbil ji 11a čelo. "Dobrou noc kněžno! dobrou noc
pospolně.'
Zahleděl se ještě jednou k hudcům a odcházel, doprovázen hosti
telkou i družinou. U východu z rajské zahrady ještě pokynul a ihned
zmizel.
Marie Lucemburská záříc blahostí obrátila se. Zrak její padl na
Heřmana, jenž zůstal zpět. Ruměn, jenž přelétl sličnou tvář, jevil, že
byla příjemně překvapena.
"Opustil jsem krále jsa šťasten, že mi možno omluviti se, že jsem
poukázán ke tvým službám. Poroučí Tvá Milost?"
Neodvětila, ale pokynula oběma družkám. "Dejte odměnu hudcům
a propusťte je; pán z Miličína je vyvede." Odešly. Kvapně, jako
nucene nebo jako by chtěla přemoci kvapilostí ostýchavost, pohlédla na
Heřmana. "Slíbila jsem ti, pane z Miličína, svůj dík; zasloužil jsi jej,
král, můj bratr, je spokojen. Vol!"
Heřman se zachvěl. "Milosti, o kéž mi přáno volit, jak touží
duše má! Však odpustiž, znám jedinou milost."
"Ta jest?"
"Sediný polibek ruky — sestry mého krále!" dodal temně.
Podala mu ruku; domníval se, že cítí záchvěv této. Klesl roz
blouzněn na kolena a netajil přes právě připomenutý rozdíl stavů
vnitřní své hnutí.
"Kněžno!" zvolal vášnivě. "Život ! život! Což taková služba za
po podobný okamžik. Neviděl její tvář, jež byla kryta stínem; ona
však zřela pohled, jímž se kořil, jímž se modlil dlouhou prosbu ku své
bohyni. Přitiskl něžně ruku na ústa. Těsně svíral rukama rozpálenou
tvář, když již dávno zmizela.
Vrátil se k terasu; vstříc mu vyšli hudci provázeni panošem.
Mlčky došel s nimi až k menší bráně a mlčky je propustil. Náhle
ucítil tlak ruky starcovy. "Ty znáš jednoho z bratří," řekl mu,
"musíš být dobrým, při jď a naučíš se býti šlechetným." Opakoval
tato slova, aniž myslil na jich smysl, a odešel do svého bytu na hradě
VI.
Na Lokti.
Ačkoliv žádný dojem nevytrval dlouho při Janově vrtkavé pova
ze, přece si připomínal druhého dne starce i dívku od včerejška. První
jej hněval, oba jej dráždili. Sotva se oblekl a posnídal, oznamoval
mistr komory pana Jindřicha z Lipé, Vartenberka, pána z Krumlova a
moravského pána Bernarda z Cimburku. Svolil, aby byli uvedeni, a
vstoupil provázen Leonardem z Vivares do přijímací síně. Příchodem
těchto panů, kteří ho obtěžovali, byl zvýšen jeho Spatný rozmar. Byliť
to oni, kteří většinou náčelníky opoosičního panstva zastupovali.
První vstoupil pan z Lipé 8 úsměvem na rtech, s hlubokou poklo
nou. Zasmušilé královo čelo jej potěšilo. Započal uctivým pr>dotknu
tím, že se nezdá být Jeho Milost v dobrém rozmaru, a přičítal to
ne vyspání.
"Právě, právě!" odvětil král úsměšně; tvé vzácné růže, pane Jin
dřichu, jsou toho příčinou."
"Račiž se vyjádřiti, Milosti," pravil pán z Lipé tuše zdařený
záměr.
"Aj, jaké vyjádření! Zaplesal jsem uzřev rozkošnou novinku, a
uznávaje upřímný tvůj úmysl pomyslil jsem, že l>ych byl nevděčníkem,
kdybych tě nepotěšil druhého dne zprávou o výlx>rné zábavě. Při tom
dělalo výborné víno takový účinek, že se cítím skutečně nevolným, a
zdá se mi, že mi přicházíš nevhod i se svými druhy."
"Odpusť, Milosti, zavinila-li cosi dobrá vůle," odvětil velmož,
nevšímaje si urážlivých slov, ač pán ze Stráže zřejmě dal na jevo svou
nedůtklivost.
"Ne, ne, to nepravím, naopak přál bych si viděti tvou zahradu,
kde pěstuješ tak ranné květiny. Posud jsi mne neuznal za hodna, abych
u^řel ten malý zázrak, jehož sám postrádám."
"Milosti, budu šťasten, navátí víŠ-li mů j dům při nejbližším svém
příchodu do Hradce."
Jan sebou trhl. Zvát jej do sídla nepřítelkyně, toť bylo příliš.
"Tedy nepocházejí ty keře z Prahy í"
"Nikoli, Milosti."
"Dobře, dobře, dost již. Buď ubezpečen, že použiju nabídnutí
tvého dříve nebo později. Rád bych ale zvěděl, pánové, příčinu vašeho
příchodu!"
Jindřich z Lipé poukázal teď na některé potřeby země a rychle,
podporován přítomnými velmoži, spěl ku pravému účelu. Používaje
královy mrzutosti hleděl jej popudit i proti královně Klišce a řídil se
úplně návrhem magistra uzpůsobiv řeč dle potřeby. Král byl posud
skoro rád, že byl zbaven její přítomnosti, a neměl ani kdy na ni se
horšit. Teď ale namluvili mu páni, co obíhá od úst k ústům mezi
věrnými Jeho Milosti; řekli mu, že jest nehodno jeho i jich, aby se
spravovali ženou, aby činil co ona chce; dokládali, že právě odtud po
chází všecko zlo, všecky nepoko je v království, poukazovali, že nehodno
bohatýrů posloucliati té, které vlastně přísluší vřeteno a jehla; proto
prý pozbývá král vážnosti a cti v zemi.
Jan chtěl z prvu odporovat, ponuknut ale pánem z Vivares, jemuž
co členovi cizí šlechty záleželo také 11a tom, aby se zbavil král nej
účinlivější domácí rád kyne, poslouchal stále s větším napnutím; ko
nečně na pokynutí Jindřicha z Lipé vytasil se p. z Cimburku s jakousi
listinou a podával ji králi ku čtení. i>yla ale česká, protož vybídnut
Janem, že pán z Vivares neznal podobně česky čisti, četl ji.
Král nedočkal konce, vyskočil z křesla, na něž byl sedl, přijímaje
pány, a ani se nepřesvědčiv, vychrlil ze sebe kletbu. Listina ta měla
být dopisem Viléma zajíce z Yaldeku Janu, proboštovi vyšehradskému,
nevlastnímu bratru královny Elišky.
Promlouváno napřed o tom, že prý zamýšlí Jan zaměnit české
království s Ludvíkem bavorským za rýnskou Falci, o Čemž se skuteč
ně častěji zmínil. Pro případ ten jednal dopis o zámyslu, zbavit Lu
cemburka královského stolce a dosaditi na trůn tříletého Václava pod
poručenstvím matky. Pan z Valdeku přisliboval určitě branné síly
k tomuto podmiku.
"Pane z Lipé!" zvolal Jan, nepátraje dále po pravdě. "Toť spik
nutí proti mé osobě!" Pán z Lipé se němě uklonil. "Považujete
mne, pánové, za svého krále čili ničí" zvolal král dále, zrudnuv zlostí
do temna.
"llačiž velet, Milosti, dokážeme to skutky !" odvětili souhlasně
velmožové.
"Dobře tak. Saint Denis, jsi se pomstím! strašně se pomstím na
tom zpupném zemanu, 11a všech přisáni bůh, ani královnu nevyjímaje!
Pane z Vivares, mnoho-li zbrojnošů jest na hradě?"
"Ke stu milosti.',
"A od vás, pánové, mohu očekávat pomoc v okamžení?""
"Tvé Milosti stojí ke službám sto jezdců.'1
"Dosti jich, dvě stě; dosti, abych mohl půl (1ech obráti ihned v
pustinu!"
Lipé se sotva patrně usmál, i druhým velmožům pohrával útrpný
úsměv na rtech. Král jsa rozhorlen si toho nepovšiml.
"Pane z Vivares, rozkaž svolat mou družinu. Pánům zanech na
vůli, aby se váleli na hradě uel>o mne provázeli, není mi jich třeba.
Pán z Janovic nechť vše připraví?"
Dvořan odkvapil, na pokyn Jindřicha z Lipé odešel i Strážský
"Pánové kdy bude vaše pomoc hotova k odchodu
"Za dvě hodiny bude stát ke Tvým službám, Milosti. Pán ze
Stráže dovolil si za tou příčinou se vzdáíiti. Uvede tlupu hned na cestu
k Lokti."
'•Tys výtečník, pane Jindřichu! Díky vám již zprvu, pánové. Ha,
Valdeku, střež se!" hrozil král ve své zlosti. "Ty's pravil k Lokti,
pane z Lipé? mám za to, že jest Zajíc na svých statcích, proč ne dříve
na něj ?"
"Královský pane, rač se zmocnit nejprve symlx)lu, pod jehož
vábným jménem se knje se spiknutí; pán z \ aideku i druzí spiklenci
budon pak Ijcz záslony, bez mocí, a pomsty se dočkáš povždy, Milosti."

xml | txt