Týdenní hlasatel., September 21, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago středa dne 21. září, 1892.
Óíslo 8.
V družině dobrodruha krále
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
"Budiž. Saint Denis, ty' již zde, Vivaresi?"
"Svěřil jsem pánu z Říčan vedení rozkazu, abych se mohl vrátit
ke tvým službám."
"Dobře tak. Pánové, jdu se ozbrojit, chci přinést osobně svým
nepřátelům zkázu. Nezapomenu vám služeb Vašich!" Spěšně odešel,
za ním Leonard z Vivares.
"Tuším, že jsi se zbavil jednou ranou dvou nepřátel," zašeptal
Cimburk Lipému na odchodu.
"Ještě ne."
"T©dy pochybuješ?"
"Aj, znám Jana. Toť šíp, jenž naraziv na krunýř v letu ustává,
a Valdek jest celé brnění."
"Pravda, pravda a mimo to jim náleží poslední slovo," souhlasil
Krumlovský, narážeje na povahu královu, jenž obyčejně poslednímu
věřil.
"Kdo ví?" usmál se jemně pan Jindřich. "Ostatně netřeba je
dním útokem zničit nepřítele. Zvolna, páni bratři, ale jisté.''
"Výborně!"
"Oj, pane Jindřichu, jakýs to diplomat! lr čerta, k tomu já se
nehodím!"
Na náhradí rozléhal se sum, řinkot zbraní, dunění podkov, volání.
Bylo dáno znamení do zbraně, do šiku.
Kněžna Marie Lucemburská objevila se u okna, i v jiných bylo
zříti ženské diváky, pavlany byly plny. Nikdo nevěděl příčinu a ucel
zbrojení mimo ty. co byli ve králově komnatě. Mezi hlukem vjnikal
hřmotný hlas Oldřicha z KiČan, jenž se proháněl mezi zbrojenci a
pořádal je, ačkoliv byl teprve na polo ve zbroji. Zbrojnoš Luňák
podával mu právě přilbici a válečnou dýku, když se objevil Heřman
spěchaje.
Jíohatýr závistivě vykřikl, když jej spatřil: "ITáble! D'áble!"
Zraky všech upřely se na příchozího. Pan Miličín stál zde ve draho
cenném, jemném brnění, práce to pověstné španělské dílny. Šupinatý
kyrys, ohebný jako dvorsky kabátec, objímal jeho tělo, mize v těžkém
opase krásné práce, že se až //Želelo fii čanovi vzít jej ve válečný ruch.
Rukojeť meče, spínající se v orlici, označovala zřejmý dar páněPlichtů,
neboť orlice byla znak Zirutínfi, a s jistotou mohl znalec určit, že fe to
východní výrobek, ocel damascenská. Přilbice s okružím, stehenní
opánky i škorně jevily pevnost, pohodlnost i drahocennost, ač ani jedi
ný drahokam, ani jediná zlatá spona, je nezdobila. Na pas 11 mu visely
rukavice podobné práce jako okruží. Hledí měl zdviženo. S úsměvem
11a rtech podával divícímu se Oldřichovi, který se chápal koně, jejž mu
přivedl Lniíál*.
44 Pane bratře," volal. "Tys měl čerta za kmotra, že ti tak krásný -
dar vložil do kolébky!"
"Nikoli, příteli," usmál se Heřman, "toliko pana Plichtu."
"Oj, jaký to vzácný muž. Probůh, přepusť mi jej, a ještě dne6
připravím mistra Rokycanského na mizinu. Celou truhlici musí vy.
prázdnit, a byť chtěl i dvě stě úroků starý ten lichvář."
'•Nemožno, nemožno, pane z ftičan, i tvá postava brání mé dobré
vůli."
"Ah, ah, je pravda?" odpovídal Obdřich, zálibně pozoruje své
mohutné tělo. "Již mlčím, nutno, abych se naučil odříkati se."
V toni přiváděl sluha Heřmanův od brány oře, který si hrdě vy
šlapoval. Zirotín se byl důkladně postaral o svého chovance. Výteč
nému tomuto zvířeti táhlého těla, štíhlých nohou, lvích prsou, zbroje
nému s touž důkladností jako pán, vzdávali okolostojící bohatýřij opět
pochvalu.
Oba přátele se vyšvihli na koně. Vstříc jim přikvapil podmaršálčí
Bořita z .Janovic a blahoskloně k nim hovořil.
Hluk 11a náhradí stále se vzmáhal, hučící mužstvo stavělo se v
řady. Zavzněly polnice. Král sestoupil 11a náhradí v úplné zbroji, za
ním šel Leonares z Vivares,taktóž ve válečném odění, zároveň přijížděl
od brány mladší Vartemberk, přinášeje králi zprávu, že zástup vedený
jeho bratrem jest již 11a cestě.
v ysiechnuv jej, vyšinul ne král na koně, jejž mu jeden z podko
nícli přiváděl. Vyhlížel skutečně skvěle v tomto momentu; jeho oko
plálo, chřpě nosové se rozvíraly jako bujnému oři, tuší-li běh o závod.
Více pánů přiklusálo k jeho hoku, úplně k odjezdu připraveni, mezi
nimi ftičan a Milicín. I Jan netajil olxliv, spatřiv posledního.
'•Pane z Janovic," řekl pak, "vyjíždíme potlaciti vzpouru. Vše
připraveno, tuším; vrchní velení zachovám pro sebe v nepřítomnosti
nejvyššího velitele mých vojsk, jenž stal se buřičem. Spoléhám na
vás, pánové!"
"Valdek!" plynul šepot od úst k ústům. .
"Ano, Valdek, pánové! Vzhůru na Loket! na svá místa!"
Uuch se rozlehl kolkolem,vsak jména Valdek, Loket vyvábila po
lovici přítomných bohatýrů mraky na čelo, Loket, kde bydlela Pře
myslovna,. Valdek, první l>ohatyr u dvora, ale jen okamžik; shlédli
rozhněvanou královu tvář a rozjeli se na svá místa.
"Ostatně," mluvilo několik rozhodných Valdekových příviženců,
"vždyť ještě nebijeme Valdeka, Valdek nás."
Ileřman a Oldřich zůstali při králi. "Tys zasmušilý pane,bratře?"
pravil Oldřich k Heřmanovi.