Týdenní hlasatel., September 28, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago středa dne 28. září, 1892.
Číslo 9.
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. SepsaV BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
Divné tony v toto divoké sluji zalétaly k jelich sluchu, víc a více,
množící se silou, se vzrůstající přitažlivostí. Co odraz od pravěkých
výšin zapoletal 6em táhlý zvuk jednotlivého hlasu, jejž poznal král,
poznali i jeho druhové. Vinul se ve svůdné melodii od keře ku keři,
od stromu ku skále, k uším poslouchajících, v dálný háj. V temném
loubí staletého chrámu přírody zněl krásný ten hlas jako volání serafa;
teď se rozplynul ve sto lilasů, ten strom, šedé skalisko zdálo se, že pěje
zároveň, tak toužně zněla píseň sboru ženského, ve kterém utonul, za
nikl hlas jednotlivé pěvkyně. Za hřebenem vrhu, přes nějž kráčeli
dříve naši chodci, umíral teď zpěv v ohlase; chodci tajili decli v bázní,
že snad odpuzují ho; ale teď se ozvali mužské lil isy v dumném choru
odpovídajíce prvnímu.
Když ty umlkly, zazněly opět dřívější, a vždy blíž a blíže zdál se
přicházeti zpěv obou sborů, směřujících z protivných stran k jednomu
cíli. Ucho vidělo jich blížení. Opět zaslechli známý hlas ženský
jednotlivě, a nyní — na cele krále vvvstal horký pot, tak i na čele obou
rytířů, ústa jejich se otvírala ke společnému se připojení. Obasbjry.
ženský i mužský, splynuly v jeden.
Toužné, vábné tony umlkly, a místo těch se ozvala divá píseň,
kterou všTchni tři byli slyšeli přede dvěma (lny na pražském hradě, leč
mohutněji, ve steronásobné síle, steronásobnou vášní znějící. Večerní
dech věk ovitého lesa, tajemnost místa, rozčilení, unavení přispěly
tolikéž k porozumění jí. Cítili, že jsou přítomni tomuto bohu, děvě,
ne!»e8Ům, poháru rozkoše, modlitbě svatební, věčnosti, lásce; cítili, že
se nalézají v čarovné pláni, o níž píseň mluvila, a jako jedinou my
šlénkou jati ubíhali kvapem blíže k Čarovným zvukům. "Pojď! pojď!"
po každé sloze jasně vyzývající účinkovalo přitažlivostí magnetickou,
Zpěv zalétal vždy zřetelněji k nim, vždy vášnivěji, hlučněji zněl husti
natni, přes rokle a kameny.
Upocení, s rozprouděnou krví rozhrnuli poslední houští a h výkři
kem stanuli jako zkamenělí. Bledá luna pravě v úplňku vyplynula v
marnivém svitu nad šumným borem.
Na vršině, jakési obrovské mohyle podobné, jejíž témě byle
úplně pozbaveno stromoví, stála chatrč. Kol ní v divém tanci, 11 ví
tězném zpěvu jásal zástup mužů i žen rozdílného stáří. Bledý svit plny
néhy, svodné záře obléval prostoru, vrhal lesk na tyto postavy, které
slavily orgie v poblízko keřu, stromů přírodou šacených. Vlající vlas
ruka kol pasu objatá byly jediným jicli oděním.
"Cely 6vet náleží nám, my světu celému!" zalétalo zřejmě k na
šim nočním dobrodruhům, a ruka tiskla ruku, kol krku se vinulo rámě,
s neumdlévající silou tančili divy rej, bez unavení pěli, vždy vášnivěj
šími a náruživějšími stávaly se p hyby a obraty jejich.
Teď bylo viděti zřejmě dívku pleti jako zimní temná noc, jak se
vyvinula z kola a obrátila oči v místo, kde stáli naši chodci. Uzřela
je rozechvěny, zmámeny, rozepjala náruč. Přilbice slétla s hlavy
Janovy, jeho ruka sevřela rámě iiičanovo a násilím skoro jej táhna,
uháněl v divý rej.
"Jsem šíleny?" vydechl Heřman,klesna na porosený mech.
Křik 6e rozléhal mezi zástupem, jak uděšené kavky zavolali hý
řící; v toni se objevila mezi nimi postava starcova, jenž nepovšimnuv
si více svých hostí hned po prvních tonech rychle k chatrči kráčel.
Pozdvihl rukt., a mžikem zmizely tajemné postavy; svůdné, divoké
pohledy ukryly se ve hlubokém houští, nártrč, jež kynula rozvášněné
mu králi a jeho druhům, zmizela a před nimi co ďábelská ironie stála
vyschlá fanatická postava jich průvodčího.
Co Oldřich veběhl do chatrče, zvolal Jan zuřivě na starce; ten ale
cniaune nieuei na ne].
"D'áble, ďáble!" křičel Jan, cliopiv jej za vyschlá ramena; "tys
čaroděj, a všecky vnady pekla jsi vyvabil, abys mne utyral. Však byť
jsi byl sám kníže ďáblu,clici opětzříti ten rej,chci mít vněm účasten
ství! Pokyn 8vym vyschlým ramenem,ať uzřím ty pekelné postavy, sic
přisámbů můj meč tě odnaučí dýchat!"
Stařec chladně ukázal na chatu a sám předcházel. Janu, jenž jej
sledoval, zdálo se, jako by od chatrče na druhé straně se zakmitly dvě
postavy, mezi nimiž chtěl poznat vysokou (>ldřichovu. Měl úmysl
pustiti se za nimi, ale ony již zmizely v houštině.
Rozčilen a pln zlosti vkročil do chaty a vrhl se malátněna hrubou
lavici. Nezvedl se pro meč, jenž mu upadl; přilbice byl zbaven.
Strhaným zrakem pohlížel na chladného starce, jenž klidně usedl.
Dlouho trvalo mlčení obou, Jan těžce oddychoval.
Konečně povstal, přešel chudobnou světnicí a pohlédl malým
okénkem v les. Přejel si rukou tvář, vše co byl videi, zdálo se mu
snem. Největší klid panoval kolem.
"Starče," začal, přikročiv k němu, "ty skrýváš zámysl/'
Osloveny kývnul.
"Nuže, mluv!"
"Až přijde čas, nebude třeba, abys mě nutil.
"Já ale chci všeho se dověděti a to hned, jinak přinutím tě jistě k
mluvení."
Stařec se usmál a vstal.
"lile," pravil ukazuje oknem, "jen pokyn, a nevyjdeš více z této
chaty. Pamatuj, že jsem ti řekl přede dvěma dny: "Jsem více král
než ty." Ano, králi, zde jest liezmocno tvé rámě, zde podal anděl