Týdenní hlasatel., October 05, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
íwy;. - wS
a •
v • v
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago středa dne .5 října, 1892.
Číslo 10
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
"Králi!" ozval se kdosi.
Poznal hlas, rychle vyskočil. Podivný stařec stál za ním, podával
mu ruku.
"Každého dne tě zde očekávám; vědci jsem, že přijdeš" pravil
skoro s úsměškem. "Pojď!"
Jan vsednuv na kůň následoval ho. Kmet jej vedl úplně schůdnou
stezkou; patrno, že tudy dosti Často lide chodívali. Brzo oyli na kraji
lesa.
"Kam mne to vedeš?" tázal se Jan.
"Do svého příbytku, lile pozoruj, že přestávám býti tajemnůst
kářem".
V skutku v přehledné rovině kynula jim příjemná vesnička. Když
došli nejbližšího stavení, pokynul průvodce králi; ten sestoupil. Vyšedší
muž odvedl koně: král sešel po schodech dolů, bylať tato budova polo
v zemi. Rozsáhlá místnost, do níž vešli, byla obloukovitélio tvaru, jako
nalézáme jednoduché venkovské chrámy a kaple; nepříjemný chlad
naplňoval prostoru. Několik stupňů vyše vstoupili do menší světnice.
Jan se ohledl s obdivem; komnata tato nehodila se nijak k zaměstnání
kmeta, hudce. Jan se pamatoval, že zná podobny příbytek, a to učeného
lékaře Ilereberta; skutečně jevilo vše, že zde bydlí učenec. Knihy,
závitky pergamenů, nástrojo lékařské, chemikálie, tichy klid, samota:
síň učencova.
Král stál posud v obdivu, jediné píšťala 11a zdi označovala známé
zaměstnání starého muže. Ten pobídl hosta, al>y usedl. Křeslo pohodlné
zd41o se Janovi posud teplé; nežveáli, musil někdo naněrasedet. Stařec
hodil do krbu několik kousků dřeva, a k příjemnému teplu, jaké napl
ňovalo komnatu, přidružila se libá vůně op >jující, již Král hltavě do
sobe dýchal. Soudruh jeho usedl naproti němu a sklonil hlavu do dlaní.
Chvíli zde seděl nepohnutě. Jan sebou nevrle pohnul; jindy by nebyl
strpěl takové nakládání, ale ve společnosti tohoto starce sevřel jej vždy
neznámy pocit nesmělosti, kterémuž jeho prudká, svémyslná, nestálá
povaha bránila, aby se neobrátil v úctu neb dokonce v bázeň. Na toto
pohnutí pozvedl kmet hlavu, tvář jeho jevila známky přestálého, my
šlenkového b >ie. "Promiň, králi," začal upřev naň své těkavé oko,
"jsem Špatný hostitel".
uNech stranou omluvy, vidíš, že čekám netrpělivě na vlastní tres
rozmluvy".
Ten, jemuž ta slova platila, jen pokývl. "Pravda, proč jsi sem
přišel?"
Jan se zarděl. "Starče, chceš se mnou tropit šašky? Nač ti mám
opakovat, co dobře víš?"
"Možno; jest mi ale třeba znova to slyšet. Chqpš opět uzříti zjevy
známé ti noci?"
"Ba přisámbůh že chci! proto sem přicházím. Chci býti přítomen
onomu reji, jenž se mi teď zdá být i výtvorem obraznosti mé! chciznáti
tajemství toho lesa, chci věděti, kdo jsi ty! Především ale chci pozna
ti obejmouti děvu neb anděla, jehož jsem uzřel v lese na skalině.".
"Tys žádal," pokynul druhý chladně. Víš-li ale, králi, že dary,
jež rozdáváme, mají též svou cenu?"
"Saint Denis! což nejsem král? nejsem dosti mocen, abych ti mohl
vše nahradit, co ti náleží? Zlatem a třeba i důstojnosmi převážím nej
vyšší cenu tvého majetku."
Stařec se povržlivě usmál. "Nahradit co mi náleží? Což ti není
známo, králi že jsou na světě věci, a ty bývají velmi často majetkem
žebráka, jež majitel jich neprodá za dvě tvé koruny, za tvou mladost,
jarost, budoucnost?"
"Saint Denis!"
"Nevěříš? nechťsi!"
"A ty máš ten majek? Aj, tobě náleží snad ona dcera nel^eskych
sfér, snad celý ten pink nočních svůdnic, vsak čím se můžeš více ho
nosit?"
uCím více?"
"To jest právě, o čem jsem mluvil. Láska bývá i neprodajná, totiž
předmět lásky. Ale myslím něco jiného, je to klenot, jejž neprodám
za všecky koruny světa, toť onen majetek, pro jehož zachováni, zvele
bení jsem život obětoval a chci věnovati vše, co mi drahého! Toť to,
co mne nutí, abych s tebou smlouval, králi! Je to majetek žebráků, a
přec veliký, vznešený, u mne neprodajny!" Jeho oči plály, tvář nadše
ním se skrášlila.
"Saint Denis!" vyskočil král. "Ty šílíš, starce!"
"Ne, králi, nešílím, ač by nebylo divno, kdyby se tak stalo."
ten majetek že bys neprodal!"
"Nikoli; však směnit ho mohli s tebou, s celým světem, a chci!
Kdybych to mohl, byl bych přešťasten!"
"Nerozumím ti."
Kmet zavřel oči.
y
"Zel! toť kletba má, že mi často nerozumějí."
"Nuže rci, jak se nazývá majetek ten?"
"Světlo pravdy".
Král pokrčil ramenoma. "Řekl jsi ale sám, že chceš jednat o tom
se mnou. Žádej tedy, ať ale nepřeceníš to, zač žádám já!"
tM. - Ji