OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, October 05, 1892, Image 3

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-10-05/ed-1/seq-3/

What is OCR?


Thumbnail for 3

"Z duše jsi mně mluvil, pane purkrabí,"
"Holaho! již zabit? Ješku! Jindřichu!"
Oba přikvapili.
t4U čerta, již na rožni, pane z Lipé!" odpovídal Vartemberk.
"Také dobře!" smál se velmož, a přizvukovali druzi.
Ye smíchu dojeli volným krokem ještě o něco dále, a před nimi
rozvanula se rozkošná mýtina na návrší, jež se podobalo jakési ohromné
mohyle kolkolem lesy obestřené. Na její temeni stála chatrč. Vartem
berk náhle trhl za uzdu.
"Stůj!" zvolal ukazuje k chatrči.
"Ah! ah!" podivili se pánové a zastavili se v hustině na pokraji.
Za chvíli jeli vzhůru. —
Objevení se několika kanců, ve středu lovců rozčililo každého
jednotlivce. V nepořádku, ve'kterém se podařilo uklouznout Janovi,
ro^rchli se všichni po kořisti. K Marii Lucemburské a společnicím
jediné se družilo několik bohatýrů, neboť kouzlo sličnosti působí značnou
Přitažlivostí. Mezi lovem podařilo se Heřmanovi zaujmouti místo vý
radně po boku kněžny.
"Aj, tys umdlena. Margarito?" tázala se právě tato s úsměvem své
průvodkyně.
"Přiznávám se, Milosti", odvětila oslovená jedoucí mezí pánem z
Yivares a Bohušem z Kovaně, „a mimo to obávám se těchto zuřivých
zvířat. Probůh, Milosti, právě klesl jeden z čeledi poraněn."
"Rychle, pánové, na pomoc ubožáku!" volala kněžna, pobádajíc
sama oře.
"Netřeba již, Milost!," oznamoval přicházející vstříc Oldřich z
lličan. Náš přítel nemohl odolat, aby se nesetkal pěšky s některým
kancem. Ve stálé své češtině vypravoval krátce událost a dokládal:
"Muž má pochromenou nohu a lelikou ránu na ruce, jak byl kancem
poražen, nešika. Kázal jsem, aby jej odnesli."
"Pane bohatýre, zde váš oštěp, kanec dodělal," oznamoval jeden z
čeledi. ,
"Ah, ah! pán z fiičan tedy?" divili si všichni.
"Výborně", dodala kněžna.
"Tys tedy zachránil lovce, pane podčeší? Iiač nám ukázati zvíře".
V houští, kam vrazil pošlcodiv lovce přilákán právě v čas Oldři
chem na sebe, ležel ohromný kanec, vedle něho dva psi, jež v posledním
zápasu byl zahubil; pán z ftičan nedopustiv, aby slezla kněžna s koně,
popadl jej za běhy a donesl před ni. lllahol podivu a pochvaly rozlehl
se nad silou bohatýra.
bezmála druhý Bivoj!" zvolal pán z Kovaně. Oldřich se
sin ál.
"Pánové", řekla Marie, "toť hodno, aby viděla Jeho Milost. Po
různu zde stojící vyhověli pokynutí, aby jej přivolali; nevěděli, že se
nenalézá již u družiny. "Margarito, i ty, Olbramovno, odpočiňte si!
myslím, že vás řádně ostřeží vaši průvodcové. Pane z MiliČína, dopro
voď mne, vyhledám sama krále," Odklusala směrem, jímžto šli neb jeli
ochotní pánové.
"Vlk! vlk!" ozval se pojednou výkřik, a v okamžení byl opětován
na všech stranách.
"Druhý! druhy! Vlk! vlk!" znělo opět. Lovčí trubky se ozvaly, a
cely ruch mizel v opačnou stranu.
"Neporoučí Tvá Milost účastnit 6e v honbě na vlky?" tázal se
Heřman.
"Nikoli, nechci, abys vyhledával úmyslně nebezpečí, pane z Mili
čína" odvětila s úsměvem.
"Jeďme dále."
"Myslím ale, že Jeho Milost zamíří tamtéž."
"Pane rytíři" pohodila nevrle hlavou, "mám za to, že jsi určen k
mé službě".
"Odpusť, vznešená paní."
Pohodla na rozpacích koně, a mlčky ujížděli ve stejném směru,
pokud koně stačili. Když přijeli ku příkrému svahu, byli nuceni jeti
krokem. Knížecí děva se obrátila ku svému průvodci. "Zdá se, že se
horšíš na mne, pane z Miličína, protože jsem nesvolila, abys mohl jet
za svou zábavou?"
"Horším?" odtušil trpce se usmívaje. "O vznešená paní, kéž bych
tak mohl na tebe —"
"Pohledla naň plaše. "Tys ale žádal —"
"Mýlíš se, Milosti, nežádal jsem si toho, mínil jsem však, že pře
dejdu tvému přání."
"Mému přání? A], pane z Miličína, pozoruju, že neumíš čisti v
oku mém. Buď podceňuješ svou osobu, anebo jsi příliš domýšliv oni".
"Nevím, Milosti, kam tím cílíš, kdyby se však náhodou srovnávala
naše myšlénka, odvětil bych ti: Kněžno, lile to kvítko v zákoutí, když
je zasáhne ranní slunka zář, neosměluje se vztyčiti zprvu hlavinku,
jako by se bálo, že to lest, klam; léčka, až tenrva jkj chvíli, když je
přesvědčeno, že zvítězilo slunce nad temnem, když je přesvědčeno, že
jemu náleží ten záhřev, vztyčí se a pyšně, s celou silou bytosti svého
života hledí v jeho tvář rozvíjejíc se světu na odiv. Tak 6e mnou."
"A to slunce"?
"Jsi ty, paní má."
-- -—~Tr~jr.—-j
Zatáhla nzdon, že se bělouŠ vysoko vzepnul a po několika krocích
se zastavil; kůň Heřmanův následoval jeho příkladu. "Patř, pane z
Miličína", řekla vroucně naň hledíc, "nemožno nám dále, i slunci tvé
mu, i tobě, hráz neprostupná brání nám". Ilias její zněl tesklivě. Stáli
před neschůdným návrším, přes které byl vedl návštěvníky starý hudec.
Heřman je poznal, oko jeho zazářilo.
"Ai, vznešená velitelko!" zvolal vřelým pevným hlasem, "mýlíš
se. Znám toto místo, na překážku tu jsem byl připr .ven. Toliko tvůj
oř, jemuž jsi se cele svěřila, zabraňuje ti dále kráčet, jest zde závadou;
zbav se jí, které jsi zvykla věřit co podpoře, důvěřuj sama sobě, a
nemožnost se r zplyne v pouhé namáhaní. Rač mě následovat!"
Po této dvojsmyslné řeči seskočil zručně s koně a zadržel uzdu
kněžnina bělouše podávaje jí rámě ku slezení. Učinila tak.
"Milosti," pjkračoval, "chceš se naináliati, abychom došli do
vrcholu?"
"Chci, pane z Milicí na, budeŠ-li mi podporou a průvodčím', pravila
kně na.
"Oddělíme se ale od družiny".
"Nechať," odvětila vzdorně, pohleděvši podivně na něj; "já porou
čím"
Sklonil se hluboko šťasten. Tato rozmluva stačila, aby si oba
vytkli vlastní cíl; jediné oni dva rozuměli hlubokému významu její
pro ně, pochopili se vzájemné. Popošedsi obrátila se ještě:
"Ale koně?"
"Buď bez starosti, paní má, toť má péče: můj Věrnosta nezná
rozdílu mezi silnicí a horskou stezkou, bude nás následovat jako pes, a
bělouš bude se chovat dle něho."
"Znáš tento les?"
"Nikoli, jedině toto místo zde. Jakmile dojdeme vrcholu, dostih
neme lehko lesní chaty, odkud nám ukáží cestu ke Svárovn."
Vykročila tedy v před a proplétajíc se mezi trním a rostlinami
vystupovala nahoru. v ypadala jako rusalka v zeleném 6vém oděvu u
prostřed hlubokého lesa. Ptactvo odlétalo vyděšeno divným průvodem,
řehtajícími koňmi.
Mladý muž pohlížel planoucím zrakem za krásnou děvou, ani my
šlénkou nevzpomněl pozud na jedinou, jež byla s to, aby s ní závodila,
na Albu. Poakasavši si vlek oděvu stanula unavena v polovici, ohlédla
se zpět a odvrátila zardělou spěchem tvář zpozorovavši boliatýra, an nad
šeným obdivem k ní hledí. Prohlížela na rozkošnou krajinu před sebou.
"Jak krásná je tato země!" zvolala s obdivem.
"Zvláště kdy zde dlí andělé!" zašeptal Heřman vzdychnuv.
Dělala, jako by to nebyla zaslechla. "Myslím, že ji za takovou
považuješ, pane z Miličína, následovně ji miluješ!"
"Zdaž ji miluji! Kněžko, co zde je možno vidět, jest chudý obrá
zek její krás, a již se chvěje srdce blahým úžasem. Představ si, vznešená
paní, celou tu širou zemi, spoj všecky ty krásy v jeden oelek, a v tušení
jich zasvětíš celý život drahé této vlasti! Zdaž ji miluji!"
"Ó vím to, vím! tak i já své Lucembursko." A sklonila hlavu.
"Lucembursko! Oj, vznešená paní!" řekl s výčitkou a přece hla
sem plným úcty, "vímť já, že rodná země nade vše, což ale nemožno,
abys uznala za domov tuto zemi ? Což nechová v 6ol>ě tolik vnad, aby ti
mohly radost učinit? nedlí nikdo v ní, jenž by vyplnil tvé srdce, aby
každý šelest tobě zadýchal: "jáť částí jeho dechu jsem!" by každá rato
lest šeptala: "já částí vlasti jeho jsem! Což není zde tisíc srdcí, jež by
ti planula vstříc s vroucností, láskou? tisíc lidí, již před laskavou"tvou
tváří by se kořili? Ach paní má, přej lásku; íásku žádá tento lid, a
lásku ti ponese vstříc; za trýzeň pěst nese v zápětí, za lásku opět lás
ku dá!"
"Opět lásku dá!" opětovala a zaslonila si oči jako před oslepiljieim
Suí.™ Vytrhla « ~ dík *
však v zápětí klesla zastenavši, opět do jeho rukon.
"Co ic ti, vznešená paní!"
"Nic, nic!" nemívala se, až její tvář jevila West "Vyvrtla jsem
si pouze nohu. Dopřej mi své p«lporv, bolest m, hned porn,ne. Opět
chtěla pokročit, ale zastenavši obrátila Bekrytih. "Nemohu, vern
nemohu," řekla s namáháním, "ťane z Miličína, prosím, povolej mou
drH/'"Jakíe, Milosti, mám odejít a tebe zde zůstavit samotnou? Svatá
panno, povel mi tisíckrát, a já neuposlechnut"
"Nemohu vsak jít—" , v,v.
"Tož dovol; hic můj Věrnosta vyhlédl pro sebe a drulia p .hodlnejší
cestu už jest nahoře. Nemýlím-li se, je to cesta, kterou nás vedl stařec.
TW \,.i" řekl vroucně upíraje své temné oko na ni, "rač přiimonti
™ ntn.í " okwi.íik f.i 'n.l.oh, oJ- «P™« kM. íUb.
ti svolávat čeleď, jeí odpusť - divně by pohlížela na naše osa
mění."
"Achci-lfii zavolat? a nedbám-li její sloy?" pravila hrdě.
"Jsem ti k službám. Odpusť, vznešená paní, chtěl jsem bytí štasten,
domníval jsem se jen -" Jeho oči se zakalily, sklonil hlavu.

xml | txt