Týdenní hlasatel., October 12, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I
Chic8go, středa dne 12. října, 1892.
Óíslo 11.
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
"Ae mi tím službu prokážeš? prosím ,— " zaslechl v tom jemný
hlas, vonný dech jej ovanul, teplé, krásné ruce objaly jeho šíji. Vykřikl,
ovinul ruku kol pasu knížecí devy, druhou se opíral o oštěp. Mimovolně
se musil zastavit, aby sebral všecky síly, pak stoupal rychle vzhůru
obávaje se pohlédnout na její obličej; cítil„jak žhavý pohled jest vkot
ven v jeho tvář. Stanul na vrcholu, ruka jeho posud objímala kněžnu;
teď se osmělil patřit na ni, setkal se s hlubokým vřelým pohledem,
jenž pronikl až do vnitra jeho. Zavřela oči. Ruce jeho se třásly, cítil
se slabým a spolu silným k věčnému drahého břemene nesení. !Netázal
se ani slovem, nedbal, že^ráčí kol ořů, ani ona jej nepřipoměla. Kvap
ně seběhl s návrší. Otevřela oči a jako ze sna šeptla: "Heřmane"!
Složil lehce drahou kořist a klesl v zápalu k ní; pojal obě ručky do
svých a zulíbal je dlouhými horkými polibky, aniž mu bránila.
"Kněžno! kněžno!" Šeptal .vášnivě, Pohlédl v její tvář, z očí
vyperlila se jí slza. "Pro věčný bůh, co je ti, krásná paní? Ty trpíš,
Milosti!"
"Položila ruku na jeho rámě a usměvavě zakyvla hlavou. "Ne, ne,
nevím, jsem šťastna, úplně šťastna, a přece —"
"A přece?"
"Nech mne, pane z Miličína, necli mne chci zapomenout."
"Nuže, dej výhost myšlénce, jež tě tíží, pro lásku, již chováš k
světu celému! UČiň to mně k vůli, paní má, mně, jež tebe zbožňuje, jež
tebe nevýslovně miluje?"
"K vůli mne a učinim-li to k vůli tobě?"
"O pak zapomenu na vše, zapomenu na boha, na svět, na sebe, pro
víru v tel)e — v lásku tvou!" dodal tišeji.
Pohnula sebou zaslechnuvši poslední slova, jsouc překvapena prav
dou, již pocítila, a chtěla vyskočit, v nepochopitelné bázni entěla
uprchnout svůdnému vál>ení, ale našlápnuvši na trpící nohu klesla v
jeho náruč.
"Ne, ne, ty neuprchneš!" šeptal hlasem plným něhy. "Nechtěj
mne zničit! Vždyť chci býti tvyni otrokem! co svatokrádce chci 11 kry vát
každý hled na tel>e, svět nemá zvědět, že tě miluji, jen přej mi někdy
okamžik, abych mohl zlíbat ruku tvou, abych tě mohl obejmout. Ty
nesmíš ve hněvu odejít, paní má!"
"A kdybych i chtěla, nemohu. Toť vůle svaté panny!" A poddavši
se temnému slovu "fátum" nedbala již zbraňujícího hlasu. Mladá teď
žena, nic více nežli žena, splatila objetí jeho obvinuvši jeho šíji. Stopila
zrak svůj v jelio oko, a dlouho, dlouho, pohlíželi tak na sebe, on na
vrcholu netušeného štěstí, ona ve slasti, jakou poskytuje první milenci
objetí. Listí se rozšumělo k ladné harmonii. Chrám přírody zakryl je
stěnami svými. Les rozechvěl se, rozdumal, aby vypravoval kouzelnou
báj o slasti.
"Heřmane!" zašeptala.
"Marie, paní már
Sklonila nlavu na jeho prsa. Jemně ji nadzvedl a vtiskl políbení
na růžová ústa. Odvrátila tvář zděšena, zardělá, pak ale jako oslněna,
kárajíc sebe samu, opětovala políbení vášnivě, nadšeně. Rty jejich
dotknuly v nejčistější přízni, neskalené jedinou myšlénkou smyslnosti.
Koně zaržali octnuvše se za nimi. Oba Mílkovi chráněnci usedli těsně
vedle sebe.
"Tušila jsem, že mne miluješ," započala děva jeviti sladké my
šlénky dnů minulých.
"A ty, paní má, ty?"
"Zdaž tě miluji? Ty se tážeš, Heřmane? Obávala jsem se říci
sobe: on té miluje, abych nemusila opáčiti: ty jej též. Odháněla
jsem každou upomínku na tebe, ač ona tím více 6e vracela. Příteli
drahý, lile já podlehla."
"Nezel toho, krásná paní, bůh mi svědkem, že mou vinou ni
jediný vzdech ti nevyvábí přízeň tvá. Nechť ona vždy osvěcuje tvou
minulost, jako bude mně svítit na cestu životem."
"Pravdu díš, chci doufat. lile, nechci ani myšlénkou
dotknouti se toho, co by nás mohlo vyrušiti ze blahého snění.
Můj Heřmane!"
"Marie, paní má, světice!" horoval Heřman. "O kéž ti mohu
podati důkaz, jak tě miluji!"
"Nechci jej," šeptala s blahým úsměvem splácejíc jeho políbení;
"věřím bezvýminečně, bez důkazů, bez otázek, věřím! věřím! Proč
nezobecní toto slovo takovým pravdivým výrazem řečeno, aby důvěra,
| s ni láska, nezištnost' a pravda rozhostila se po celém světěí proč ti,
kdo praví toto "věřím," tak často se klamou, proč svět sc přiČiří 11 je,
aby se odnaučil věřit? proč je odlučuje, aby v té krásné víře nemohli
vytrvat, dospět? proč nutí je hynout? Jakých vlastností třeba před
neobmezenym takovým: věřím, jakých následků krásných pak!"
Koně opět řechtali, hlučněji. "Paní má," pravil Heřman, "hle
koně snad někoho větří, musíme jit.
«F ftjdeme."
"Zdaž se opět takto setkáme?" tázal se zadumčivě.
"Doufám; měj taktéž naději, Miličíne. Pojď.
Již seděla na oři, ještě vřely pohled zaslal k ní, usměvavě, Šťastně,
pak se vyšinul na svého.