Týdenní hlasatel., October 19, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
v*:
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago, středa dne 19. října, 1892.
Číslo 12.
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
Měšťan se obrátil k Miličínovi. "A teď, kmochu, ky hrom tě
tudy nese a ještě v tomto divném obleku? Ale sečkej, hodil jsem na
sebe jen lehkou plandu a prší. Libo-li ti, vejdi ke mně na žbánek
březnového, aČ teď ještě vzácností není; máme nemýlím-li se duben;
pojď, kmochu, nesetkáš se tam než s mým přítelem Eklínem — snad
se na n&j pamatuješ!"
Heřman jej následoval. V prvním patře nalezli se světnici
Eklína; seděl u dubového stolu jsa opřen na obě ruce a bručel
spokojeně nějakou píseň, nespouštěje oči s velkého cínového žbánu.
"Buď mi vítán!" podával hrubou pravici bohatým, když mu jej sou
druh představil. 4*Věru se nepamatuji na tebe," dedal, "ale neškodí,
neškodí! měl jsem tehdáž v patru."
"Jako obyčejně," smál se mistr Kunšík. "A teď si připij, prí
telíčku — tak. lile, jakou to máme nenadálou návštěvu, škoda že
tu nejsou ještě tvoji druzi, ač tisíc — Eklýne, ty bych takto ne
privitai:'
Neobávej se, počestný pane, nepřijdou."
"Dobře tak. A nyní nain povez, jak jsi se dostal do tohoto
rytířského šatu."
"To bych ti musil spíše říci, jak jsem se tenkráte dostal do
zbroj nošského—"
"Tisíc hromů!" vypustil Kunšík celé zaklení, což značilo překva
pení, "tedy toto—?"
"Toto jest můj obyčejný šat. SInji Heřman rytíř z Miličína."
"Ilrome! a tvoji druhové tedy—?"
"Byli také šlechtici."
"Hm, lim!" a já s nimi — ostatně což na tom," hučel Kunšík.
"měl jsem beztoho chuť říci jednou těmto nafouknutým hejskíim —
odpusť pane, tebe se to netyče — trochu do pravdy. Tisíc—! vždyť
ti pánové myslí, že jest pražsky měšťan něco horšího než oni sami,
ano oni jej sotva za člověka považují. Jen tenkráte jsme jim
vhod, když potřebují peněz nebo vojínů; proto jenom stojím při
Velflovcích, že nenávidím tento lid. A promiň, pane z MilČína, že
takto pouštím ťizdu své hubě; ale vše jest svatá pravda, co povídám.
Ne-li pravda, Eklíne!"
Donnewetter! právě že.
"Věřím, věřím," usmíval se Heřman.
"A ty," pokračoval KunŠík, "buď in i teď dvojnásobně vítán
O tvé druhy se více nestarám; nejsem mnoho znám s rytířstvem a
pány, leda s těmi, kteří jsou mi dlužni. 13a věř mi, pane rytíři,
já ani neznám krále, Viděl jsem jej sice o korunovaci a tuším
pak po domažlickém smíření, ale vždy příliš zdaleka, abych si byl
pamatoval jeho tvář."
"Pravdě podobno," pokývl Heřman.
"Neznám jej, a přece jsem složil přes čtyrycet kop co svou část
půjčky královy od města Prahy! A neznám jej!"
"Doufám, žes to půjčil řádnému dlužníku na dobré úroky"
"O!" zvolal měšťan, co se Eklín zlostně smál. "Pane z Mili
čína, rač mi dáti desátý díl té sumy, a ať jsem čertův, když ti ne
postoupím celé své právo k témuž dluhu." Rozhněván se napil, pak
pohlédl na svého hosta. "Ale tisíc—! pane rytíři, ty nic nepiješ!
oho, oho! Pane rytíři, tobě něco schází, jsi zádum či v, a já nic ne
spozoroval. Snad tě zdržuji?"
Miličín kývl, vstávaje. Pravda, počestný mistře, spěchám.
Odpusť, že nemohu použiti tvého pohostinství."
"Ach!" máchl Knnšík rukou.
"Přijmi prozatím díky mé, posloužil jsi mi dnes skutečně;
kdybys mne někdy potřeboval, vzpomeň na dnešek. Spi dobře, i ty,
mistře:
Bodrý měšťan netrpělivě přestupoval drže stále podanou mu
ruku posléze vypukl: Pane rytíři!"
Přeješ si něco?"
"Ty pospícháš, tak pozdě v noci — tobě něco schází, něco
hledáš; jest nemožno, abych zvěděl příčinu? Posečkej, nečiním to
z pouhé zvědavosti, znáš-li mne, víš, že mne čítají mezi nejinajet
nějáí pražské měšťany; my jsme se viděli již dvakrát a ještě k
tomu poprvé v divném poměru: nemohu ti prospěti ? Ty se mi líbíš,
pane z Miličína, j«i-1 i s to, pocti mne svou důvěrou.
Heřman přemýšlel. Zde u zámožného měšťana, jehož příbytku
se nesměl ani král dotknout bez vědomí rychtáře, nalezla by Alba
nejlepšího útočiště. Pohleul naň.
"Smím ti důvěřovat, mistře?"
"A j tisíc —!" zvolal Kunšík, a jeho tvář se vyjasnila. "Vy
hlížím, jako bych byl nějaký lotr Porynčík nebo Míšiiák? Mluv, pane
z MiliČína!"
"LeČ—" Heřman ukázal na JKklína.
"Bez starosti," odvětil měšťan; "pozoruj, že má již opici, zítra
nebude veděť, žes byl u mne hostem, mimo to rozumí velmf málo
česky." 5" —- n
"Dobře tedy. Slyš, pane Kunšíku, potřebuj i ^ochranného místa
pro mladou dívku."
"Nužeí"