Týdenní hlasatel., October 26, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
±W.*-C£.
Entered at the Post Office at Chicago, 111., as second class matter.
Ročník I.
Chicago, středa dne 26. října, 1892.
Číslo 13,
V družině dobrodruha krále.
HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
králův voj, odnááí on slávu vítězství, byť i podřízený bitvu rozhodl,
ano vedl; vykoná-li věhlasný čin na radu svých pánů, tuť jemu
přiřknuta čestná pověst — a proviní-li 6e, má snad odnášeti hanu,
kletbu přítomnou i budoucí jeho rádce? U ďábla, pane bratře! Umí
li přijímati král vavříny, chválu, velebení za vítězné bitvy, za šle
chetné, velké činy, proč ne též hanu za hanebnosti?"
Heřman se zasmušil. Přisvědčil mu v duchu; poznal to již v
době právě minulé; často krále přirovnával se šlechetným 6vým pě
stounem, neslyše ani chladnou, zdrcující logiku Wartemberkovu;ale
láska jeho k Marii nutila jej přelhávat sama sebe. I teď nechtěl
zřejmě přisvědčit, umínil si upoutat hovor na jiný předmět. Po
zdvihl hlavu a skutečně překvapen zvolal:
"Pane Ješku, kdo ie tento mladv kněz? Npmvlím.H co
• • (/ ť l/
jej z Týna."
"Ano, je to František Eberlín, tamní farář, jenž jest od měšťa
nů na faru dosazen proti vůli biskupa a kapituly. Půtky o vrcliní
Í>rávo nad touto farou neberou konce, měšťané i kapitula trvají stá
e na svém, každý clice byt pravomocným."
"Tedy je to vydalná síla, tento kněz?"
"Jsi pln bystrého ducha. Kdybych taj i ti chtěl, řekl bych: jest
zde co domácí přítel; musím připomenout, že iest znovědníkem ná
- - X 1
na z Line."
"Měšťanský kněz?"
Pán ze Stráže ve smíchu pokrčil rainenoma. "Toť snadno vy
světlitelno. Každý z přítomných nešlechticfi má cenů pro nás,
nikdo není zbytečný. (Jo se týče faráře týnského, je z mocného mě
šťanského rodn od Kamene; viz, jak laskavé hovoří s oběma Fridinge
ry, jsouť to jeho osadníci a mužové vlivu požívající, a komu tací ná
ležejí —"
•'Rozumím. A tím chceš říci?"
"Že jsme mocni! Pane bratře, Jindřich z Lipé není cizinec, jest
Čech a výtečný velmož. Tys teď na rozcestí, pamatuj. Pojď!"
Bylo zfejmo, že ho uvedl schválné v tato místa; i rozmluva ta by
la jakousi předmluvou, neboť když vstoupil do vedlejší komnaty, šel
jim vstříc pán z Lipe, otec. Heřman pohlédl vyčítavě na svého prů
vodce.
Ten mu porozuměl. "Choval jsem se snad nebohatýrský ?" tá
zal se. „Ne vůle jiného, vůle má mě nutila s tebou promluvit!"
"Odpusť!" odpověděl Heřman a obrátil se k velmoži, s nímž zů
stal o samotě. "Tys mne sem požádal, Milosti?"
"Ano, pane z Miličína; rač usednout. Rozmluva naše jest zcela
přátelská. Přál bych, abys nalézal se v našem táboru."
"Neznám žádných táborů., pane z Lipé, mám za to, že je teď smír
mezi stranami."
Velmož se usmál. "Rozuměj mi," odvětil; "není nám známa
budoucnost."
"A smloava domažlická?"
"Víš, co říkával císař Albrecht synovi svétnu Rudolfovi rakous
kému, když se tento král kaše ucházel o českou korunu? Nelituj jim—
českým pánům — bělpucha a černidla, zapisuj se, že jim dáš, co jen
požádají, však jim to zas vezmeš na čase a šíje jim oholíš. Znáš do
statečně povahu krále Jana, bych měl ještě něco dokládat."
"A co z toho, velmožny pane?"
"Proto musíme by ti vždy připraveni. Pane z Miličína, já posud
věřím, že zastávám pouze práva českých stavů proti přehmatám a li
bůstkám Lucemburkn, a proto nemám příčiny skrývat se před tebou
se svým přáním. Chceš mi darovati sve přátelství?"
"Pane z Lipé," řekl Heřman oblomen upřímným tónem. "t,v nd.
pustíš — posud jsem králův. Později!"
"Budiž, nežádám víc! Doufám, že je to již tvé svolení, neboť král
Jan nejevil dnes velké chuti popřávat ti uéle svou přízeň, ano zaslechl
jsem ze vlastních jeho úst, když jej pán z Kičan na tebe upomenul.
"Saint Denis! ten zpupný zeman! běda mu!"
Mladý muž se chladné uklonil a sklamal tak velmože, jenž očeká
kával, že se zalekne; nicméně potvrdil ho ještě více v domnění, že jest
jakási důležitá událost příčinou Janova hněvu, a mimovolně dodal: "Ty
jsi slyáel táž slova z úst Jeho Milosti?"
"Skutečně, ještě hrozivější, pane z Lipé," odvětil Heřman.
Lipé se kousal do rtů. "A ty se neobáváš? nehledáš přátel, kteří
odola jí V
"Nikoli, Milosti, ano pravím ti, že 6e navrátím opět na hrad, ne
budu-li jinak zaměstnán. Třes každou výstrahu chci zase nastoupiti
svou fclužbu."
"Ali, tedy hodláš napraviti vše'í"
"Nikoli," odvětil linie Heřman na uštěpačná tato slova. "Mé či
ny nepotřebovaly <losnd napravení. Jsem hrd na to, že vím, eo konám;
cíiei mu o Jolat."
Velmož seznal, že marné vyzvídá; mrzelo ho sice, že nemělo jeho
pátrání úspěchu, ale přest to podal Heřmanovi upřímně, ano po posled
ních slovech skoro s obdivem ruku.
"Mnoho se odvažuješ," pravil; "věř, pane z Miličína, že bych tě
litoval, kdybys podlehl* Prozatím vsak nezapomeň, že můžeš v každém
případu na mne spoléhat. Přál bych si jistě čítat i tebe mezi svéjpřá
tele."