OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, October 26, 1892, Image 3

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-10-26/ed-1/seq-3/

What is OCR?


Thumbnail for 3

"Jakže? ta víla, ten krásný zjev se nenalezá v rukou starcových,
v rukou tvých společníků.? Mluv člověče, tato dívka — ha, krev
hrozí mi protrhnouti veškeré žíly! ta dívka snad se nalézá v moci ji
ného v jeho náručí! Ty lžeš magistře! Toť klam, jímž myslíš mne
ukájet. Tvůj stařec jest pánem v čarovném lese, on musí vědět o
ní, Saint Denis, on musí! Slyš magistře, přijal 6em tě v domnění,
že přicházíš mne duvésti k ní. Ty mne klameš, člověče! Yšak střež
se i se svými soudruhy! Teď, když jste mne dohnali na výši bezo
hledné vášně, ještě mne chcete dráždit? Kde je ta dívka?"
"To ty víš Milosti."
"Já! já!" zasmál se divoce Jan.
"Ty králi. Na 6vé oči jsem viděl, jak jsi pádil za ní k lesu.
Když jsem přišel po stopě do chatrče na planině, nebyl tam již nikdo;
pozoraval jsem ale stopy prudkého výstupu na překácené lavici, oryté
podlaze, a já se osměluji ti říci do očí; tya ji unesl! Přede dveřmi
nalezl jsem přesku s tvého biretu, královský jest na ní znak."
"Ano, ano pravdu díš, že jsftm tam byl! Ta přeska jest má,
pravda! Ale já že jsem ji unesl?" Přistoupil blíže k Richardovi.
"Magistře, viz mne! patř mi do očí, ve t;vář! Vyhlíží tak člověk,
jenž má čeho si přál dosíci, nebo vášnivec, jenž se hrozí vlastní své
náruživosti v pomnění, že by nenalezl ukojení? Patř na mne a pak
mi opakuj, že jeem ji unesl!"
Vskutku vyhlížel král velmi bídně. Vášnivý výstup včera, špatně
prospaná noc a nynější rozmluva k tomu přispěly.
"A jak si to mám vysvětlit, že zmizela, když tys ji neunesl,
Milosti?" odvětil temně Richard a zbledl při této pomněnce. Četl ve
tváři Janově celou sílu této vášně, veškerou moc, již drží v ruce
ten, kdo jest majitelem krásné Alby, a proto ře zhrozil, že snad pro
pro něj i pro jeho druhy ztracena jest, čímž svítající již naděje opět
Dy Dyia zanikla.
"Saint Denis, posud nevěříš? myslíš, že se přetvařuji?"
"Buďsi, věřím; ale ty sám pravíš, žes byl v chatrči, ona tam
byla též, Tvá Milost mi tedy musí říci, proč jsi ji opustil.
"Proč? Ha, již víra! vím!" vzkřikl Jan a zaskřípal zuby s
takovou zuřivostí ve tváři, že .Richard ustoupil. uSlyá, magistře,
posud mi nenapadla odvážlivost bídníka toho, mel jeem za to že ji
opustil jako já, dodal ji otci, však teď ti věřím. Alba, jak jsi na
zval tu krásnou dívku, jest v moci jiného, v moci pána z Miličína!"
"Miličína!" zvolal překvapen Richard.
'•Ano, ano, Heřmana z Miličína. Zuáš ho tuším. Oj, pane Ri
charde, teď jsme dohráli!"
"Král vrhl se do křesl. "Rci tato slova starci: Alba stala se
kořistí jiného, a král Jan nepřijímá odpadků, po svých pacholcích.
Rci mu to magistře, rci! Iia, Saint Denis! pane z Miličína, s tebou
budu ještě účtovat!"
Magister nabyl své chladnosti, byl úplně upokojen. Ano, teď
teprva zajásal ve vnitru; domyslil se, že bránil lleřman dívku pro
ti králi, a děkoval mu. "Kdyby byla padla tomuto do rukou," pra
vil 6ám k sobě, "byl by dosáhl svého cíle beze všech podmínek, a
my bychom byli ztraceni." Proto se tázal pokojně: "Jest pán z Mili
čína na hradě?"
"JNenavrátil se posud, aniž se navrátí; jest příliš blažen v dívčině
náručí, než aby bažil po mé pomstě."
"Rač mne ujistit, Milosti, že nebudeš pátrat po této dívce, že
posečkáš, až bude od nás nalezena."
"Mé slovo!" řekl král Jan.
"Pak nechť je Milost Tvá bez starosti. Víš, že tato děva jest
cennou za vyplnění naší žádosti. Mně a mým přátelům jde nejvíc
o její návrat. Znám pána z Miličína jako svého bratra. Ano, Milo
sti, teď se ti mohu zaručit; jakmile přijde hodina, a ty vyplníš naše
přání, budeš pánem dívky, jež bez poskvrny se dostane do tvých
rukou."
"To mi přísaháš?"
"Přísahám." pravil Richard.
"Iloj, pak splním veškeré vaše přání, jako že jsem králem.
Nikdy posud nepobonřila žena tak mou krev, jako onen krásny zjev;
vy jste ďáblové nebo andělé, že máte v moci světice, které dohánějí
člověka k Šílenství! Snad jsou to kouzla, avšak já jim přeji, na ňa
drech dívky naučím se i tyto ctít. Možno, že vášeň má je přiroze
ná, snad bouří mou krev to, že se mi vždy zjeví co bludička, že
se marné snažím dosíci této dívky; ať ale tornu jakkoli, já slíbil, že
splním tvé i tvého druha přání, stane-li se ona mou milenkou, a uči
ním tak. Jdi, spěš! Jdi a přiveď ji v mou náruč, a cokoli si budeš
žádat, učiním. Jednej dle svého uznání, slibu j, lichoť; ano, chci i
Miličínovi odpustit, vydá-li ji, jak ji přijal ve svou ochranu. Každou
hodinu je ti volny přístup, přijdeš-li se slovy: Ona jest zde a tvou!
Mnoho zdaru!"
"Buď šťastna Milost Tvá!" klonil se lehce Richard. "Plnívám
vždy své sliby, učiň taktéž."
Král nařídil podkomořímu, aby zavolal Buchsesa a ftičana,
které ještě před chvílí byl odo dvora odpuzoval. Jeho tvář se
vyjasnila. —
Richard kráčel spěšně k "bílé lišce." Věděl, že najmul zde pán
ze Žirotína byt pro vždy, poněvadž nerněl vlastní důra v Praze a
domníval se, že zastihne ta snad Heřmana. Radostně byl dojat, když
slyšel, že zde Heřman přenocoval přijev s večera s nějakou děvou.
Zarazil se sice, když mu bylo řečeno, že hned v noci dívku odstranil
a ráno odjel s nějakým poslem z Prahy, nicméně brzo 6e ukonejšil
jistolou, že jest Alba v rukou Miličínovych. U toho byla jista, byí ji
třeba o několik dní později dostal.
"Nevíš příteli krčmáři, kam odejel ten rytíř?" tázal se majitele
hospody.
"Těžko pověděti pánu," usmíval se krčmář. "Mluvil se zbrojno
šem jen několik slov, ale zaslechl jsem zvolání při vstupu tohoto."
"Jaké?" ptal se Richard.
"Vypravoval jsem dříve pánu z Miličína o dopise, jejž mu někdo
nese i zvolal pak: "od Žirotína" — a zbrojnoše nazval Bočkem."
"Toť starý sluha pana Plichty. Víc nevíš nic?"
"A pak řekl sluha, že jede z Plavna; více nevím ani slova,
nechci-li lhát."
"Děkuji ti."
Rovnou cestou kráčel Richard k domu Jindřicha z Lipé. Zastihl
jej doma; bez překážky byl předpuštěn.
"Velmožný pane," pravil, "přicházím od krále."
"A příčina jeho špatného rozmaru?"
"Král jest zamilován."
"Zamilován!?" vyskočil pan Jindřich. "A do liolio?"
"Pamatujete se na naši rozmluvu?"
"Tedy —?" ptal se Lipé.
"ivonam pouze, co jsem slíbil, abychom dosáhlí cíle. Toť mé dílo;
děvče ono jest neznámo."
"Zamilování ale nemůže býti příčinou jeho nevrlosti."
"Také není. Dívka zmizela, proto jsem chtěl s tebou mluvit; jde
nejvíce o to, abych jí dostal nazpět."
"Aj!" učinil Jindřich z Lipé.
"bádáni tě za pomoc. Ochráncem dívky té jest přítel můj
Heřman z Miličína, odejel však nemýlím-li se za Plichtou z Žerotína,
jež se teď nalézá v Německu, tak se ař.poň vyjádřil jeho zbrojnoš;
j6du za ním. Na mou žádost vydá dívku."
"Ah, k Žirotínovi! Pozdrav jej ode mne a rci mu, že jest pán z
Miličína rozkmotřen s Janem, nechť doporučí ho ke mně."
"K službám," odvětil Richard.
"A tresť tvé žádosti?"
"Dnes v noci nalezl ji MiliČín úkryt v Praze, žádám tě tedy, abys
použil mé nepřítomnosti k vypátrání té dívky. Sluje Alba. Nebu
de na škodu pátrat najednou na obou místech. Ostatně v tom jest
náš zájem tyž, rač vyhověti mému přání."
"Můžeš se spolehnout, magistře. Kdy odjedeš?"
"Dříve než na orloji uběhnou dvě hodiny." Richard odešel.
Navrátil se do bytu. Připraven již 11a cestu zavolal muže v kněž
ském rouchu, sedl a napsal tato slova: "Pozdrav zprvu, otče můj.
Sestra naše jest ukryta v Praze, nalézá se v moci Miličínově. Tento
jest mým přítelem, nezná však naše poměry, nezná Albu a souvislost
její osoby s námi. Jedu za ním přes Plavno, kamž odjel za Žirotínem.
Vydej se hned na cestu a vynasnaž se zatím dívku nalézti. Jindřichu
z Lipé jsem totéž řekl; střež jej ale, aby se nezmocnil dívky na naši
škoďu. Král jest do ní šíleně zamilován. Budoucnost náleží pravdě,
proto tedy zasvěťme jí veškeren život, všecky síly své. Pozdvihni
opět sestrárlé rámě k rozhodnému činu k vytrvalosti. Hospodin s
tebou! Richard."
"Bratře Salome," obrátil se pak ku knězi, "odevzdej toto arcibi
skupovi. Bůh s tebou!"
"I pravda jeho!" odvětil suše kněz a bez podání ruky chladně
se rozešli.
XI.
Po Artušově tabuli.
Bylo to po Artušové tabuli, totiž po kolbé, již uspořádal Jan
Lucemburský na radii svycb cizích společníků, a kterou tak byl nazval.
Kol ba tato skončila přes to, že pul rytířstva střední Evropy bylo
sezváno úplným fiaskem; neboť i čeští panové se slabé súčastmli, ano
z vynikajících velmožů nedostavil se ani jediný.
Doba dvou měsíců nás dělí od poslední části našeho vypravování.
Pohlížejíce nazpět shledáme takový stav věcí.
Král Jan bavil ee lovem, kostkami, nočními potulkami po nejšpi
navejáích krčinách, konečně přípravami k nezdařenému zasedání; byl
rozechvělý čekáním na slib Richardii v, unaven bouřlivou touhou po
Albč, jak toliko u jeho povahy může vzniknouti. Jeho dva cizinští
druhové holdují rozmarům královým a čekají na vhodnou příležitost
k obohacení se jakýmikoli prostředky.

xml | txt