OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, November 09, 1892, Image 2

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-11-09/ed-1/seq-2/

What is OCR?


Thumbnail for 2

"To si nechám líbit. Pojďme."
Vrata domu Kunšíkova byla dobře uzavřena, marně se snažili
noční dobrodruzi získali vstup. S láním a křikem bušil Jan do pev
ných veřejí. Ty nepovolily nikdo se neozýval.
"Ilozsekejte je!" zvolal Buchses a předcházel krále příkladem.
"To je divná návštěva! Donnerwetter!" hučel Eklín, a šlechtic
s úsměvem mu přisvědčoval.
"Nepovoluji! ISaint Denis, prokletý chlape tam nahoře, otevři
mně, králi svému!"
"Tiše!" napínal Buclises; "neprozrazuj se, milosti; uneseme dív
ku, aniž kdo zví naše jména*"
V" poschodí se teď osvětlilo okno, obyvatelé domu procitli zděšeni.
"Neprozrazuj! proklatě!" zlobil se král. "Můj meč jest přeražen,
pane z fvičan, dej mi svůj."
"S ochutou, bratře Diviši, bohužel alu mám jen svou ocílku, a ta
by se přerazila. Ale posečkej, nahradím vaše hloupé pichláky řádnou
selskou zbraní."
U vedlejšího domu ležel ohromný kámen, jenž sloužil počestným
obyvatelům za sedadlo v letních večerech, jakých posud nalézáme hoj
ně v malých venkovských městech. Oldřich je pozdvihl a nesl ku
vratům; poručiv Buchsesovi, aby se uhnul, udeřil vší silou bo vrat.
Ohromná rána zaduněla ulicí, vrata zapraštěla.
"Výborně, Saturne! výborně!" volal král radostně.
Však náhle vyskytli se dva odpůrcové.
"Donnerwetter! takto se nechodí k mému příteli na návštěvu!"
zahulákal Eklín, vytrhnuv se Bernardovi z Vitějic. "Pryč, anebo vzbou
řím celé Ostroží."
Též nahoře se otevřelo okno. Zděšené ženské hlasy bylo slyšet.
Mistr Kunšík vyhlédl z okna.
"Kdo se opovažuje dobvvat do mého domu!" volu! "Tnlin£f«
okamžitě, luzo, sice—"
"Tak, tak, kmochu!" hulákal Eklín. "Já ti pomohu."
"Tiše, pacholci! i in se, Saturne! llurrá!"
Divokým jasem napilých mužů byla provázena druhá rána Oldři
chova. Kunšík pozoroval, že jest zlo.
"Eklíne, Ekíine!" křičel. "Zavolej noční stráž! spěš!"
Než mohli tohoto zadržet, uháněl i při své opici zručně ke staré
mu tržišti.
"Tisíc hromů! rychle! rychle! Ten chlap nám přivede tu chasu
na krk! Rychle za ním!"
"Já posloužím!" ozval se Bernard a odběhl, ne však za uprchlíkem,
nýbrž k domu pána z Lipé, neboť věděl, že marno jest dnešní namáhání
krále, jenž konal vše s takovou ztřeštěností a bezhlavostí, že sotva lépe
by mu byl mohl pan Jindřich poručit. Nebyla to též jeho úloha, aby
čukal; vlastního účele bylo dosaženo, král věděl, kde se nalézá Alba.
Dvojnásobnou silou bil teď Oldřich do vrat. Ale i Kunšík nele
nil; chtěje odolat útočníkům aspoň do té doby, než přijdou pacholci
rychtářovi, seběhl dolů; nevěděl oč jde, uslyšev ale známé výrazy Mars,
Diviš, domyslil se, že jsou to hosti z "bílé lišky," jimž napadlo pomstit
se mu! Rozmyslil se jinak. Vyběhl opět nahoru a kázal zděšené že
ně a dceři, aby mu podávali nářadí a náčiní. Uchytiv těžké dubové
židlice, lavice, okenní křídla, hrnce a vše, co mu bylo podáno, posýlal
to na hlavy dobyvatelů. Křik vzteku ozval se dole při každé posílce.
I cínový velký žbán, z něhož si před příchodem Alby Eklín byl přihý
bal, sletěl dolů.
"Hrome!" vzkřikl Oldřich z ftičan, "zabílil mně plece." A ve
vzteku mrštil kámen clo vrat uskočiv. Prkno se odštíplo. S radostným
křikem kázal Jan spojit úsilí: ještě dvě takové rány a otvor byl prolo
men. Vsak zavolaní Buchsesa jej zadrželo. ^Ponůcka! pouucka!"
A vskutku kvapilo sem a^i deset pacholku s pochodněmi.
"Sem tvůj meč, Marse, již nelze ujiti!" volal »Ian.
"A já nemám ničeho!"
"Zde má ocílka, o mne se nestarej! Bychle hajte mne, já se po
starám o ochrannou zeď!"
Král i rytíř z Buchsesu poslechli vyzvání Olyřicha a zadržovali
hiřiČe, kteří přiběhli. Oldřich zatím vystavěl jakousi barikádu ze židlí,
lavic, truhlíků v loubí vrat, tak že s hora nemohlo na ně nic padnout.
Nyní uchopil cínový džbán, který jej byl zasáhl r.a plecech, a zavolal
na druhy. Kvapně skočili tito za hradbu na kvaj> připravenou pone
chán vm průchodem. Zahradili jej lavicí, co zatím Oldřich stoje na
balvanu, v jedné ruce s židlicí, ve druhé s cínovým džbánem, udržoval
nepřátele. Zldlice mu sloužila za stít, džbán za meč. Ted' se opřeli
všichni tři moci nepřátel. IVkelný hluk nastal. V domech se otvírali
okenice a lid pozoroval zápas provázeje ho občasným křikem.
"Ocílka má je přeražena!" zvolal Huchses.
"Ha, můj meč, válečný meč kdybych měl!" vzdychl unavený Jan
odrážeje sudlice. "< ož jest platna tato kudla!"
"Nic, nic! ani válečný meč ne. Ale ted' — ha!" Cínový žbán
zasáhl hlavu neopatrného strážníka. Ten se svalil; v pádu mu vyrval
Oldřich sudlici.
"Zbraň! zbraň!" křičel Jhichses.
"Vezmi!" podával mu ji druh. "A teď rychle pryč oba! Hle,
měšťané vycházejí z domů, pomohou buřičům. Musel bys prozradit
se. Diviši, prchni! já zatím zadržím ponůcku. Zavrou-li mne, neza
pomeňte 11a mne!"
"Já prchnout? nikdy! Dříve musím dosíci Alby."
"Zpátky, holoto!" volal Saturms. "Dosáhneš ji. Heřman je na
Zbraslavi dnes — jdi k němu, přičiň se, abys ji dostal po dobrém.
Rychle jen! Tisíc hromů, tys příliš drzý, přítelínku!" Slova tato pla
tila biřici a byla provázena ohromnou ranou.
"Pravda, milosti, pojď!"
Pán z Buchseu chopil krále za ruku a rozehnav se mocně sudlicí
vyskočil s králem ze hradby. Y tétéž době učinil tak i Oldřich, vrhnuv
židlicí zrovna mezi pacholky; tito s křikem ustoupili, skočil mezi ně.
"Tisíc hromů! holoto, zpátky!" slyšeli jej hřímat prchající. Ohled
nuvše se zahlédli ještě ve svitu smolnic míhající se žbán a nespozoro
váni ve hluku, leda od těch, již patřili z okenná boj, zmizeli. Iacholci
přes volání jednotlivých diváků neměli čas si jich povšimnout, neboť
velikán Saturnus nedbaje na sudlice vrhl se jako přival mezi zbrojence
a pouštěje hrůzu více svým hulákáním než ranami klestil si cestu. Zá
pas trval ještě asi dvě vteřiny, utíkající musili byt již daleko. Oldřich
viděl sbíhající se lid, seznal, že by marně zápasil, muselť, jsa beze
zbraně, podlehnout; proto, když nejvíce zdál se býti rozzuřen, když ble
skurychle se míhal cínový žbán, najednou jej daleko odhodil.
"Teď se vám vzdávám, ničemové!" zvolal. "Nesmíte aspoň říci,
že jste přemohli rytíře!" A dal se do smíchu. "Vyfoukl jsem vám
rybník!"
Spatřivše biřiči, že je bezbranný, vrhli se teď 11a něj, chtíce mu dát
okovy, po nichž volal nejvíce mistr Eklín, který bouřil sousedy ze spán
ku, aby pomohli příteli.
"Cože? mně okovy? ať se někdo odváží! Z^pět, pacholci! Jsem
rytíř, a pouta se nesmí dotknout mých rukou."
"Oho, oho! kdo tě zná? okovy sem!" volal vůdce.
uoože, ty babský pse!" zahřměl Oldřich a stiskl mu ruku, že bole
stí vzkřikl. "Jsem rytíř Oldřich z Ričan a běda ti, odvážíš li se po
chybovat!'"
Biřiči byli na rozpacích, z nichž je vytrhl hlas některého z diváka.
" Pravda, pravda, přátelé! Já sám znám tohoto udatného bitce.
V rejstříku mistra Rokycanského stojí na straně třicáté čtvrté jeho
jméno: Dluh šlechetného pana z Řičan dvě stě padesát kop—"
"Ano, ano! Mému mistru je také dlužen čtyry od překrásné ta
bule Artušovy."
Všeobecný smích nastoupil místo dosavadního křiku a lomozu
zbraně.
"Včerejší vítěz! sláva mu! i teď ukázal, jak se zná bít!"
"Ano, a je dvořan Jeho Milosti."
"Aj, toť pozorovati dle značných dluhů," ozval se opět první hlas.
"Chci viset, nebyl-li z těch uprchlíků některý král. Sláva jeho Milosti
našemu společnému dlužníku!"
Opětný smích provázel tato slova, jež ovšem nezůstala samotna.
Oldřich však usmívaje se nápadům bodrých Pražanů kráčel do městské
šatlavy. Za ním nesli pacholka, jejž prvé omráčil rytířův cínový džbán.
XII.
Láska a povinnost.
Když se odehrál tento děj, minula již dvacátá druhá čili nase čtvr
tá hodina ranní. Král kvapil s Buchsesein na hrad a poručir hned
osedlat koně vyjel s rytířem k Zbraslavi, kamž je včera byl předešel
Heřman z Miličína.
Mladý bohatýr nejel, jak se domníval Richard, za Plichtou z Ži
rotína. konal pouze pouť dle přání jeho. Dopis páně Plichtův byl tento:
"Příteli! l.čel cesty jest zvrácen, ačkoli dosáhnu-li toho. za čím se teď
honím, bude mnohokráte nahrazen; mám naději dosíci konečně částeč
ného míru života, V Plavnu jsem přišel na stopu mlaJédívce; veškeré
známky, podoba, popis její hluboce mně jímají, a člověku, jenž mi je
svěřil, mohu důvěřovat; je to můj bývalý zbrojnoš v Anglii, vtělená
oddanost. Jedu po stopě nazpět do ilelvetie, chci být úplně přesvěd
čen o totožnosti onoho tvora. Miluješ-li mne, nemeškej, vsedni na
koně a jeď do Plavna, odtud sleduj dívku a její průvodce, jak ti jc
vylíčí Anselm, hospodský vedle "městského domu." Do (Jech byla
jejich cesta před pul rokem, tam je dostihneš. Nikdo by nevěřil, v co
já věřím, snad jsem bloud. Půl života mého, krásnější to půle, spo
čívá na nalezení jí. Zdař bůh! Šťasten buď, synu můj! Plichta z
Žirotína."
Herman vykonal úplně vůli svého d od rodince. Stopu dívky a
starce s jakousi šílenou tlupou fanatiků ztratil u samé Prahy. Jednou
srovnával Albu s popisem a bezděky mu napadlo, že to snad ona. Ale

xml | txt