Search America's historic newspaper pages from 1777-1963 or use the U.S. Newspaper Directory to find information about American newspapers published between 1690-present. Chronicling America is sponsored jointly by the National Endowment for the Humanities external link and the Library of Congress. Learn more
Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL
Newspaper Page Text
Entered at tlie Post Oftice :tt Chicago, 111., as second class matter. Ročník 1. Chicago, středa dne .16 listopadu, 1892. Číslo 16. V družině dobrodruha krále HISTORICKÝ ROMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA. Pokračování. "Nepotřebuji-li — o Milosti, mluvíš v otázkách a tím parna do svědčuješ, že nejsou zbytečnými. Ttci, čím jsem se provinil, jen mně neoslyš dříve. A b \ ť si hleděla stokráte na mne tím chladným, veli telským okem, nepozbudu naděje! Tys mohla říci, paní má: 'netřeba mi tvých služeb' — a já bych odešel, tys to vsak neučinila, ty mi do přáváš naděje!" a vztáhl k ní své ruce. "O rci, že tomu tak, paní má, že se neklamu! lile," pokračoval opět mírně, "jsem dítě, měj však slitování proto nade mnou, jediného slova, proměny věty se chápu, jen abych nedal přednost muži před dítětem, abych snesl tvůj hněv, tvůj rozmar, Milosti, a dočkal se konečně touženého výroku." "Nemám věru příčinu niěniti svůj výrok, pane z Miličína; ostatně zdá se, že přichází paní z Vivares, opusť mne!" "Tys ukrutná, Milosti, postůj jen okamžik. Nehledej výmluvy, rci raději přímo: Odejdi. \ íš nejlépe, že není zde nikoho v tento čas. Buď milostivou! Tys kněžna, velitelka, sestra mého krále, já nesmím jako ty klá: ti otázky a ptát se, bych se dotázal ospravedlnění. Odešel jsem od tel>e v přízni, nechci vzpomínat na minulé, tys ale neřekla ani teď: nejsi mým přítelem, nejsi mým oddaným sluliém, jsi nehoden přízně mé — abvch se mohl tázati: proč?'" "Neřekla jsem, pravdu (liš a ta^é nechci. Nač mi třel>a otázek Nechceš, pravil jsi, obnovovat minulost; z té příčiny nechci se také já ptáti. Dostoj svému slovu a opusť mne!" 1 rpkost provázela posled ní slova. "Minulest! mintilost! Vždyť ji nepřipomínám, vznešená paní, prosím toliko za milost, abych ti smél nadále sloužit. Což jsem klesl tak hluboce u tebe, že mi ani toho nedopMje"í" "Nikoli, pane z Miličína, nechci tomu. Tys řekl sám, že příliš ctíš poklid jednotlivce, jeho pocity, abys rozmarem, chvilkovou vášní chtél mu ubližovat. Žádám té za to pro sebe!" Poslední slova řekla skoro jemné, tak že byl hluboce dojat. "Žádáá, Milosti a já to vyplním; ale co mám já žádat v náhradu?" Pohnula se. "Buďsi, žádej. Kudu-li moci vyhovéti tvému přání, učiním to." Zamlčel se. Po chvilkovém tichu započal truchle: "lile, Milosti! byl jsem kdysi Šťasten v neznámé touze, blažen ve svém Vinění, nezna je jiné odměny než vnitřní pochvalu. I»yl jsem uveden na pražsky J hrad. Od té doby jsem nepřestával na vnitřním lilasn, kterýž mi pra víval: dobře tak, příteli; od doby té sledovala každý můj čin otázka, zdali ona o tom z ví? zdali ve vnitrn svém řekne: dobře tak, příteli — byť i s jinými slovy, s jiným citem. Každá má myšlénka, každý můj okamžik, náležel jen jí,již jsem ctil co svou světici, pro niž jsem horo val, nemaje ani naděje, že vděčným pohledem odmění někdy duši mou. Zhnusil se mi tam život po krátké době, děl jsem však k sobě: Ona zde dlí, zfistaň! Přestal jsem ctíti člověka, jenž čelil celému okolí, přelhal jsem se však: lvďe světice bytují, tam ještě nevymizelo nebe! A nastaly pro mne okamžiky, vznešené to chvíle, za které bych nebyl litoval zaplatiti svým životem; měl jsem za to, že mi náleží nebe, o němž jsem pochyboval — klamal jsem se. Klesl jsem opět, zničen více než kdv jindy: vždyť u toho nel>e, jež mi na okamžik náleželo, ne dopřáno mi*teď ani býti strážníkem. A'e pravilo se ini: žádej! 2íuže, v oné krásné době, kdy jsem začal věřit, že nadzemská moc náleží také smrtelníků, byl jeden okamžik. Paní má, tenkráte j-em si vyžádal polibek ruky tvé a klesl jsem na kolena v nadmíře štěstí obdržev jej; teď prosím tě opětně za něj, neoslyš mne, je to snad poslední!" Poklekl a vztáhl k ní své ruce. Yiděl, jak šedivěla mezi řečí, znamenal její namáhání, aby udr žela chladnost; kůra propukávala, když tiskl vroucně podanou mu ru ku na svá ústa. "Marie!" šeptal. "Kněžno, světice! tys to, ty víš, že vše to sestálo jediné pro tebe; i nyní tě prosím, žebřů— což marno jest mé doufání, po/byl jsem navždy tvé láskyí" JeŠtě okamžik a čisté srdce dívky bylo by zvítězilo; v tom ale ci zí osoba přerušila milostný vystup v zákrytu. Překvapen pobledl nyní rvtíř na zděšenou tvář kněžninu. Než mohl uhodnouti příčinu, dotkla se ho cizí ruka. Ohlédl se a vyskočil. Chladny přísuv obličej krále Jana hleděl mu vstříc. Chopil se meče, aby zabránil jeho hněvu, ten mu však chladně pokynul. Tvář králova svědčila o prohýřené noci, stopy nepříčetného stavu ale zmizely. Jeho jindy prudký vášnivý vzhled ustoupil teď odměřené chladné přísnosti, jaká charakterisnje obyčejně velitele, krále, o níž blouzní zbožňovatelé monarchismu neomezeného, ochotni jsouce poko řovat se ósobě, té přísnosti velmocné osoby, ževfíle její bude, musí být vyplněna. "Neobtěžuj svfi j meč, pane z Milčína," pravil hrdě, "jeť zcela zbytečný. Vyslechl jsem většinu tvého horování, zvěděl jsem, že jsem se neklamal přede dvěma měsíci, pravě ti v chatě: totoť kořist tvá! Ne klesej Marie, viděl jsem právě tvou hrdost a nechci vůbec, aby poto mek domu Lucemburského měl se obávat. Pane Heřmane, viz jak zapomínám, že jsem tvů j král a mluvím s tebou co jednatel! Ty mi