OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, November 16, 1892, Image 16

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-11-16/ed-1/seq-16/

What is OCR?


Thumbnail for 16

Poštovní holub.
Život dvou eet čtyřiceti voji ml
francouzských, do té chvíle chrabře
hájících vydobytou tvrz v Alžíru,
visel již na nitce, ba zdál se býti
rozhodnut.
Vznášelo se to jaksi v tom
dusném, žhavém vzduchu, v němž
všechen ryk válečný sticlil. I oblé
hající nepřítel u vědomí jistého
vítězství sklonil zbraň vražedncy,
nikoli však únavou nýbrž toliko,
by rozmnožil útrapy Francouzů,
jež držel jak v kleštích sevřené.
Zdánlivý mír, který zavládl v
ohromném táboře obléhajících, tu
zemských povstalců, nejenom po
čtem silnějších, zbraní i nábojem
výborně opatřených, ukrutných,
lstivých, blouznících fanatiků, byl
válečnými útrapami i žízní zmože
ným Francouzům pravou mukou.
Neboť ve tvrzi, pod děsným úpa
lem, který dostoupil vrcholu, zhy
nula na troud spálená tráva, všech
ny studny byly vypráhlé a jak
výheň rozpálené, v celé tvrzi ni
krůpěje vody k o vlažení rozpále
ných útrob, vše prahne, vše pálí,
obuv, oděv i zbraň v rukou, nikde
jediné kapky, toliko tam v matné
dálavě, tam tolik vody, tam dvé
moří snoubí se v jeden celek ne
rozlučný, nebes klenba nekonečná
i hekonečný oceán. A k tomu zuří
ve tvrzi zimnice, panuje hlad i ná
boj dochází.
JNa skvěle modré obloze' neviděti
mráčku, ale té, ač zbědované, přece
dosud statné posádce zdá se, jak by
tam vysoko nad nimi hrozná příše
ra — smrt žízní a hladem — zavě
sila na obloze Černou peruť svou,
číhajíc na okamžení, by, nesouc
zkázu, střelou vrhla se v prostřed
tvrze, jako vrhá se střelhbitě ostříž
na kořisť svoji a je všechny za
rdousiti chtěla.
A proč ten klid nepřátel? Proč
Táhají divé ty hordy vtrhnouti a v
Erach zašlapat i nenáviděnou vlajku
rancouzskou, jež měla byti zde, v
těchto stepích jasným majákem
lidskosti a osvěty, proč váhají v
Šílené vřavě válečné proliti krev a
utratiti duši, která nechce znáti
mrav i bohy jejich?
Vždyť všichni chrabří ti synové
Francie hotovi jsou zem řiti, tak
přísahali své matce vlasti, tak ve
sterých bojích dokázali.
Již den druhý trvá to děsné na
Í)jatí, jež dohání tak mnohé k srně
ému zoufalému výpadu, který
znamenal by vrhnouti se jisté zá
hubě vstříc a byl by zároveň zrádou
a zhanobením praporu.—
Když tu třetího dne kapitán
přehlížel své čety, zmocnilo se ho
nemalé překvapení. Ba nikoli s
pocitem milým, jako jindy, kdy
čítal své junáky, přehlížel řarly
svých vojínů, liylyť čety nemálo
prořídlé, ne tak bojem, jako spíáe
nemučí a ti, kdož nezachváceni zlou
zimnicí, trpěli nevýslovně násled
kem neskonalých útrap duševně i
télesně. Proto podivil se kapitán,
když shledal 6'ty své v plném
počtu a když zřel hochů ní swým
okem y oko.
Tu dělo se v posádce něco ne
obyčejného. Ta tam byla cliabosť
a jich smrtelná únava, jen vztek
zimniČný plál vojákům z očí. To
mu mocnému vzrušení porozuměl
zkušený velitel, neb na první po
hled poznal, že nastala chvíle, jež
bývá ve válce nejtěžší, že přiblížil
se okamžik, kdy rozkaz přestává
by ti rozkazem, vojáci vojáky, kdy
hrozné utrpení činí z nich šílence
vrhající se slepě za šílenými hesly.
S taseným kordem postavil se
před kolnu, by sám dal rozkazy.
Prvé však nežli své hochy oslovil,
předstoupil před něho nej starší
sergeant celé posádky, který vzdav
mu čest pravil:
"Kapitáne odsuď mne k smrti,
my tvých rozkazů neuposlechnem!'
"Mluv nešťastný!" zvolal kápi
tán. "Co hodláte učiniti?"
"Nelze nám dále snášeti hroz
ných muk, pod jichž tíhou zmoc
ňuje se náa šílenství, — proto pří
sahali jsme, že dnešního jitra buď
jak buď společně zemřeme, vr
hneme se neprodleně nepříteli
vstříc; smrt nám bude milostivou
vysvoboditelkou."
"A co Francie, vaší otcové, vaše
matky, ženy, děti?" zahřměl kapi
ták, leč hlas jeho vyzněl bez
odpovědi.
Vojáci neodpovídali. Y tom
smrtelném utrpení nevzpomínali
více na shledání, rozžehnali se na
vldy se svými drahými i s vlastí.
"Nuže hoši, do večera sečkejte s
výpadem, hodina večerní přinese
vám spásu," mluvil kapitán, oka
zuje, jasnou nadějí jsa ozářen, k
nebeszm, "a pak-li nikoli, pak svaž
te mne a vytrhněte."
Slova velitelova dozněla a vojá
kům vracela se klidná mysl a po
slední rozkaz svého velitele chtěli
vykonat i.
* *
*
Rudá koule zapadajícího slunce
stkvěla se na západě. Ve chvíli
této měl osud Francouzů býti
rozhodnut.
Na povýšeném místě před vojí
ny svými stál kapitán, stopuje
dechem utajeným, jak pozvolna
chylí se slunce svému západu; jak
mile ono zmizí, pak veta po vší
naději, pak svítí jiin a jicli prapo
rům v tomto okamžení naposledy
a zítra zasvitne zář jeho nad spo
lečným všech hrobě.
Pojednou s sebou velitel prudce
trld, z úst jeho vydral se radostny
výkřik a ruka jeho u vytržení po
vznesla se k jasné dosud obloze —
poslední naděje ho nezklamala.
Objevilť se tam v dáli na obzoru
jedva znatelný bod. Zraky vojáků
v němém úžase upjaly se naň.
Viděliť tam na jasném blankytě
cosi nadpřirozeného, tajuplného,
jakás radostný pocit zmocnil ee
jich, který zapuzoval veškerou zou
falosť. Pozorovali blížící se bod s
onou dychti voatí, s kterou pozorují
lodníci na pustou výspu vyvrženi
plující k nim zaciim novací loď.
riivílerni zdálo h<* jim, jak by bod
ten tkvěl stále na jednom místě,
hned zas podobalo se, jak by, moc
nou silon vymrštěn, zjevil se zas
na místě jiném, jako když za jasné
noci na obloze hvězda náhle zmizí
a jiná opodál vytryskne. Rychlostí
úžasnou blížil se bod chvílemi, na
to však zas zmizel zrakům vojáků.
Posléz stával se bod ten znatel
ným, již zřejmo bylo, že bodem
tím jest pták holub, poštovní ho
lub, jediný to tvor, jenž spojoval
je s ostatním světem, jediný to
přátelský posel, který mohl k nim '
v čas doraziti a přinésti důležité,
snad spásné zprávy. Dospěv v di
vokém letu nad pevnosť a stáhnuv
křídla padal holub plnou váhou
útlého tílka kolmo dolů, jen chví
lemi bezmocně mávaje křídly, až
klesl u nohou kapitánových.
Chvatně přiskočil tento k poslu
a odvázav z pod hrdelka bílý prou
žek, četl obsah jeho.
Mezitím umíral holub za hrobo
vého ticha zraněn byv útoky dra
vého ptactva, schvácen obrovskou
poutí, rose bílé chvějící se perutě
krůpějemi rozpěněné krve. Umíral
po vykonané povinnosti klidně, jen
jemný záchvěv a rychlé oddycho
vání bylo známkou zhasínajícího
života.
"Vytrvalost", četl kapitán obra
ceje líťtek zmírajícím poslem při
nešený, "zítra o polednách dorazí
dvojnásobná přesila našich."
Jásavý výkřik vydral se z prsou
všech, několik těch slov znamenalo
život, povstání z hrobu.
A tu když nebezpečí minulo,
jasná mysl opanovala opětný roz
pálená čela vojáků, tnť v 6rdce
všech drala se mocná vzpomínka
na domov, na druhé duše tam v
dálné Francii. Vzpomínal tu mno
hý svých starých rodičů, jimž je
dinou útěchou, radostí, jediným
živitelem byl, jiný opět všeceK
šťasten vzpomínal ženy i dítek
svých, s nimiž tak těžko se byl již
navždy rozloučil a jimž byl opětně
navrácen.
A dvě stě čtyřicet Francouzů,
kteří dávno modlitbě odvykli, vy
sýlalo v blahém rozechvění k ne
besům vroucí dik za zázračné jich
životů i cti zachránění, jež přinášel
jim právě dokonávající — poštovní
holub Č. 13.
Eduard Srb.
Americká spravedlhost.
Následkem volebního ruchu v dnech
posledních z Cl stal u Širšího obecenstva
nepovšimnut výsledek soudního přelíče
ní v Pittsburgu proti vyšším dfi^itojní
kftm mlliČním, ďtreatorovi a Hawkinso
vl, pro týrání, jehož dopustili se na
vojáku .lamsovl.
Výpovčďml svědkft bylo nade vší po
chybnost zjištěno, že obžalovaní skutku
za vinu jim kladeného se dopustili.
Mladistvý a ohnivý Jums za to, že pro
volal "llurr.th" Ber^manovl, když po
trestat* chtČI Frlcka za ťílrapy, jež
dčlnlctvu připravil, byl na rozkaz obou
jmenovaných dfistcjníkň ztýrán /.pfiso
bem tak barbarským, jak by ai toho
nedovolili ani povřstuí ty ranové vojenští
v EvropS. Podobný preřln :«»tre tán
by byl tam jeduoduebým vózeoím, ve
svobodni Americe byl vinník povilfl
sa paloe, ooš tamo o sobě jest tiuitiju
velloe ukrutným, poněvadž mfltJ nftfS
za následek stálé poruienl tělesného *í
zdraví, potom ostřihán mu vlss a otao
len vous po jedné straně a -ubožák sa
zvukfi potupného pochodu z leženf
vyhnán. .*
Porotci, již měli rozhodnout! o vin
neb nevině obžalovaných, byli ihned
přesvědčeni, že skutek miliěních dftstoj
níkft byl nezákonný a trestuhodný*a
proto okamžitě se rozhodli pro výrok
"vinen".
Avšak tu opět objevila se nestoudná
stranickost pennsylvanských soudcft,
kteří vždy staví se na stranu ka*')talistfk.
a Škodí dělnicťvu.
Nejvyšší soudce pennsylvanský Pax
son nestyděl se, jak všeobecně známo, .
vystoupitl ve své soudcovské hodností**"
proti dělník&m, kteří hájili se před
útoky roty pinkertonské a podporovat!
žalobu pro velezrádu, která proti nim
za to byla vznesena.
V soudním přelíčení proti Streatorovi
a Hawkinsovi zaujal jiný pennsyhan
ský soudce nepřátelské stanovisko oprutl
dělníkům a nadržoval obžalovaným,
poněvarlž vyznamenali se svou nenávisti,
k dělnictvu: byl to soudce Porter. Ten
to sluha zákona na vzdory vypo 'čelím
svědků dal porotcům instrukci přízni
vou obžalovaným; a když porotci ne
mohli sjednotili se na výroku 'nevinen',
itdnoduée je soudce zavřel. To účin
kovalo. Páni porotci po delším zavře
ní konečně se usnesli, že vzpupní dů
stojníci jsou "nevinni".
Avšak, že Streatora a Hawkinse přeo
považovali za hodny trestu, svědčí ta
okoluost, že přisoudili jim zaplacení
velké části soudních útrat.
Stranickým chováním vzorného toho
to soudce zmařena byla trestní žaloba
proti vzpupným a ukrutným důstojní
kům pro týrání a tak nezbývá Jamsovi *1
.nic jiného,než cestou civilního práva ža
lovati je na odškodné a bolestné.Avšak
nebude působili i zde soudcovský vliv
ve prospěch krutých miličáků?
Jťdnání pennsylvanských soudců v
případech vyjmenovaných vzbuzuje
oprávněnou obavu, že v nastávajících
procesech proti homesteadským dělní
kům pro vraidu a velezrádu obžalova
ným, budou znamenití soudcové penn
sylvanští všemi prostředky působit! na
porotce, aby rozhodli proti dělníkům.
§ PHŠe/ný zločin spáchán byl těchto
dnfi na stmotě Grange-Foresc blíž Be
san<?onu. Na oné samotě bydlili man
želé Joufíroyovl §e svými dětmi, 121e
lým hochem a sedmiletou dívkou. O
nehdy v noci vloupali se na samotu
zločinci a vnikli do ložnice Jouffroyo
vých a usmrtili je ranami těžkého
kladiva. Toliko děvčátko nepodlehlo/
svým ranám a po pět dub nešťastné
dítč, těžce ránčno, leželo vpdle mrtvol
svých rodičft a svého bratra. Když po
pěti dnech zločin náhodou -'pozorován,
byla ubohá dívka již v posledním ta
žení a zemřela, než přišla komise, aniž
byla s to pronést slova, ačkoli se zdálo,
že rozumí tomu, co jí bylo praveno.
Poněvadž manželé JoufTroyovi neměli
nijakých nepřátel, mobla býtl před
mětem ku zločinu toliko loupež. Má
se za to, že pachatel tohoto zločinu je
totožný s lupičem, který několik neiěl
před tím v Thise blíž Hesanyonu pře
padl ve spánku manžele Bernardovy,
jež zranil smrtelně kladivem,kteří vSak
mohli z hrozných ran býti vyléčeni.
Týdenní Hlasatel

xml | txt