OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, November 16, 1892, Image 2

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-11-16/ed-1/seq-2/

What is OCR?


Thumbnail for 2

luješ kněžnu Lucemburskou, 6e6tru krále českého, obrátil jsi své oko
Í>HliŠ vysoko; však tím větším právem shlédl jsem já v nízkost a zimi
oval si onu lesní vílu. Nerad mnoho mluvím. Tenkráte jsem pravil:
vydej mi dívku a cokoli požádáš, učiním! Pane z Milčína, opakuji to
dnes naposledy! Vím, že jest Alba ukryta v domě měšťana Kunšíka,
mohl bych jí mocí dosíci, nechci ale dobývat lásky násilím, chci dnes
šetřiti práva svyck poddaných, chci jed nati, chci dobyrati zprvu milo
stí. Přiveď mi Albu a touž hodinu, kdy spočine v mé náruči, učiním
tě svým svakem! Svolnješ?"
Heřman se hned 11a počátku vzpamatoval a ohradil se chladností;
po tomto návrhu byl však bez moci. Nevěřil svému sluchu, musil
ukonejšit rozčilení, uspořádati své myšlénky, aby opět mohly konat
svou povinnost, aby mohl odpověděti.
"Milosti, jest pravda, co jsi řekl?"
uRci, že učiníš, jak jsem žádal, a zde má ruka, mé královské, bo
hatýrské slovo, že dostojím svému slovu/'
"Dostojím," mručel Heřman, "dostojím — a Alba?" Trpící po
stava neviuné sličné dívky mihnula se mu před očima, zpomněl na její
uděŠenou tvář plnou bázně, když prchala před králem; tygrem jej na
zvala, a tygr ten hodlal ji rozdrtit svými spáry. Milovala jej, Heřmana,
co svého boha, nenáviděla Jana. při jal ji ve svou ochranu — a teď?
Kynula 11111 odměna: toť zaprodání! Zponriěl 11a šlechetný svůj vzor,
11a Žirotína. Přitiskl ruce k upoccméiuu čelu a bolestně zasténal:
"Marie, Marie, ach. nemohu!"
"Nuže?" tázal se král.
"Učiním tak.''
Kněžna zkřikla radostně, král pokročil 11111 vstříc.
"Však s jednou výminkou!"
Jau se zamračil. "Mluv!"
"Bude-li tě, Milosti, následovat dobrovolně."
"Sanit Denis, toť příliš!" propukl konečně král. "Neptáni se,
milnje-li mne, obejme-li mne vřelou náručí; miluji ji já, obejmu ji
táui a lásce ji naučím! Svol, pane z JMilčína, bezvyminečně!"
"Nemohu!" oivětěl lleřman.
Sklamání se objevilo na tváři Janově a chladná odměřenost zmi
zela. Ještě se ale přemohl a obrátil se ku kněžně. "Marie", řekl, "on
tě miluje, slyšela jsi vše. Posečkáni u východu ze zahrady. S bohem,
Miličíne, přeji ti mnoho rozumu!"
Neplakala, neprosila, jak byl Jan očekával. Pevná předstoupila
k Heřmanovi, položila mu ruku 11a rameno a pohlédla hluboce v jeho
oči. "Ty ji nevydáš?*' tázala se.
^Nemohu!*' odvětil Heřman.
"Proto že ji miluješ!" JJlesk vyšlehl z její zraku a osvítil i vnitro
mladého muže.
"Ah!" zvolal. "Proto tedy tvá nemilost, paní má, proto tvá
chladnoat! O jsem opět šťasten, že to vím, opět mi kyne naděje!" A
líbal její něžné ruce. Ponechala 11111 je.
"Ty jí miluješ?" tázala se opětně, vsak zřej<ně pochybujíc.
"Ne, nikoli, kněžno! nikoli Marie, celý můj život jen tobě náleží."
"Tedy ji vydáš?"
Sklonil hlavu. "Marie, nemohu! Poslyš mne, paní má, neodvra
cuj se. Dívka tato jest anděl, nevinna jako cherub boží, nezkušena,
trpící; miluje mne, pravda, nikoli vsak já, proto jsem jí dvojnásobně
povinnen záštitou. ÍTtekla se pud mou ochranu, nenávidí krále, obává
se ho, sama jsi viděla, s jakou úzkostí prchala před ním. Tak neutíká
milující dívka, ale holubice před jestřábem. Tehdáž jsem se s ní setkal
teprve po druhé, a od onoho dne jsem ji neuzřel. Zde vezmi tyto do
Í>isy a seznáš celou tu divnou bytost: věř mi, že miluji toliko tebe,
:něžno, život svůj bych p>ložil za tvou ruku, ale čest svou nikoli.
Jsem tím povinen sobě, své nu šlechetnému dobrodinci Zirotínovi, oné
dívce i tobě. Ty miluješ, Marie, aspoň si tak jednou ke mně pravila;
odervou-li ti srdce, rci sama sobě, nebudes-li ztracena? A tys kněžna,
mocná dcera císaře, majíc sílu, vlastní pxlporu! Dívka ona jest opu
štěna jako chorý člověk v Sahaře. Mohu-liž tak učinit a pozbavit ji
poslední ochrany? Poletím do Prahy, a řekne-li jediné slovo, že chce
následovati krále, odevzdám ji do jeho rukou; ale jinak — jakým prá
vem mohu rozhodovat nad jejím srdcem, ano životem? Ty mi porozu
míš, paní má!'' řekl jemně, skoro prosebně. '"Souhlasíš
"Jdi!1' zašeptala kloníc hlavu. "Ona k tomu nesvolí, vím to, já
bych jinak nečinila."
Obejmul ji bouřlivě. Slza nevýslovného bolu splynula po její
hrdé tváři, když se mu vyvinula.
"Jsme rozloučeni, na vždycky, tuším to! Heřmane, «'» kéž se kla
mu! Tak lehce mohli jsme dosíci toho, o čem jsme oba sotva sníti se
odvažovali; ale nezazlívám ti, věřím, že mne miluješ! Jdi a Čiň, jak
si pravil!"
Setřásši slzu podala mu ruku, již zulíbal, a kráčela rychle ku bran
ce. Heřman za ní.
"Milosti, nesvolil!" pravila. —
Strašná kletba vychrlila se z úst Janových. Pokynul, čtyři óbroj
noši vedeni panem z Buchsesu obklopili Miličína. "Jsi mým vězněm,
pane!" pravil král. "Odevzdej pánu z Buchsesu meČ!"
Heřman, jenž ještě před hodinou nebyl by ustoupil ani zbrani ka
tově, podvolil se teď s truclilým lisměvem jebo slovům.
"Napiš list Kunšíkovi; uvolí-li se Alba dobrovolně jiti, budeš
propuštěn, ne-li přičti si následky sám. Vzhůru na koně!" zvolal vy
šinuv se první na připraveného oře. "S bohem, drahá sestro!" dodal
uštěpačně.
Tato beze slzy, však i bez úsměvu, bez opětování bratrova pozdra
vu a Heřmanovy úklony, ubledlá, pohlížela za odjíždějícími. Stiskla
si čelo jemnou svou rukou a zašeptla: "Ztraceno!"
XIII.
Albigenec.
Do Kunšíkova domu vstoupil stařec v taláru. Nepořádek, násle
dek to noční scény, jevil se ješte ve světnici i na tváři manželky měšťa
novy, jež přišla vstříc hostu.
"Přál bych si mluviti s pánem domu," řekl příchozí poděkovav
na pozdrav panin.
"Je to nemožno, učeny pane; manžel můj je vzdálen."
"Přicházím co posel pána z Miličína."
Na tváři měšťanky objevil se vyraz důvěry. "Tedy mi buď opětně
. vítán; rač zatím usednout, libo-li čekat. Útok 11a na nás dům dnešní
noci jest vinen, že ti nemohu nabídnout zákusek."
"Byl jsem přítomen, viděl jsem vše," odpověděl suše stařec. "Za
poctu vám děkuji."
"Snad znáš tedy účel a příčinu té hanebnosti?"
"Vskutku. Ucel dobyvatelů byl zmocnit šedivky, jež chováš ▼
domě."
"Jak ty víš?" tázala se překvapená žena nedůvěřivým tonem.
"Jsem posel Miličíuův."
"Ali ovšem." •
Pádné kroky ozvaly se 11a schodech, "lile můj muž!" pravila
měšťanka a ukázala na vstupujícího. Ten pohlédl nedůvěřivě aa star
ce, pak 11a clioť. '••Posel rytíře z Miličína," odvětila tato na tázající
hled a odstranila se.
"Tys posel pána z Miličína?" tázal se Kunšík.
"Nikoli," byla odpověď.
"Tedy jsi lhal, co žádáš ?"
"Dceru svou: Albu.1'
"Ali, ty víš?"
"Vím také, že dnes v noci měla byt unešena."
"Tedy proto—je to ale pravda?"
"Vydej mi dívku, a o pravdě mého tvrzení se přesvědčíš."
"Jak to?" tázal se Kunšík.
"Noční dobrodruzi přijdou zase, slyšel jsem je v noci."
"Je-li možno?" vykřikl měšťan, a hledě do těkavých očí starcových
neosmělil se pochybovat.
"Lstí neb násilím se jí zmocní."
"To se nestane!—Lidmilo! nechť se uzavřou vrata, oba čeledínové
nechť je ostřeží."
Tato podivena šla vykonat rozkaz.
Síařec se nevrle poli nul. "Mistře," pravil, "zjevil jsem ti dost,
abys se připravil, teď clici ale, al>ys vyplnil mou žádost'. Mne jde o
bezpečnost dívčinu více než tobě. Navrať mi mou dceru, pokud je čas
ji odstranit."
"Tvou dceru í a jakých máš důkazu, abych ti uvěřil?"
Stařec pohlédl na něj hněvivé. "Přiveď ji a přesvědčíš se." Kun
šík se nehýbal. "Aj, obáváš se slabého kmeta?"
"Nikoli, ale bojím se úkladu. Pravíš ale, žes jejím otcem, líéi'a
tě podobně, přivedu ti ji tedy; vsak přisáni svaty Václav! že nevyjdeš
živ z mého domu, kujes-li zradu. Pojď!"
Vstoupili prosed.se úzkou chodbu do světničky, jejíž okna šla do
zahrady. I»yla ncjzáze v domě hned vedle komory; patrno, že Kun
šik pečoval o úkryt svěřené mu dívky. Hlavu majíc opřenu na ruku
hleděla Alba zádumčivě do rozkošného zelena. Měšťan pohlédl pátravě
na starce a nepochyboval už o pravdě jeho tvrzení. Bezvýrazná, chlad
ná tvář kmeta oblila se smutkem, tvář jeho se chvěla, když uzřel ztra
cenou děvu, kterou miloval a přec určil za oběť. Ruce jeho se vztáhly
po vnadné dívce. "Albo!" zvolal hlasem, jenž zrazoval dojmutí. Dívka
se ohlédla. S radostným zvoláním vrhla se do jeho náručí. "Otče!
otče!" zajásala objímajíc jej, a z očí perlily se jí slzy. "Tys mi opět
navrácen, ach! nebudu tolik nešťastna!" a hladila jeho bílj vlas.
"Tedy's po mně toužilo, drahé dítěV tázal se.
"Co den: po tobě, po tiché naší chatě, po milém háji."
"Nuže, navrátíme se tam." Alba se zarazila :i poznovu se zalilo
její oko. "Aj! tyť ae toho obáváš í"

xml | txt