Týdenní hlasatel., December 14, 1892, Image 1

About Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???

Image provided by: University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

                
Eutired at tlie Post Office at Chicago, 111., as <»ocod(1 class matter.
Ročník I.
Chicago, středa dne 14. prosince, 1892.
Číslo 20.
V družině dobrodruha krále
HISTORICKÝ KOMÁN. Sepsal BOHUMIL HAVLASA.
Pokračování.
Král jej přijal vesele, právo vstal o<l tabule. "Hle, magistře,"
pravil, "právě jsem obdržel několik řádků od kněžny Lucemburské.
Co jim řikáš? Chtěl bych být i dnes milvstiv. ale obávám se, že by nyní
přišla nevhod."
Kiehard pročetl podaný list. Hyla to prosba, aby se směla navrátit
do Prahy. "Tvá Milost je vždy duchaplua," odvětil Kiehard kloně se.
"Rač býti milostiv, jak jsi chtěl."
"Budiž, magistře. Buclisese, tys mi přinesl tento list?"
"ADO, MllOátl.
"Tedy se postarej o oznámení odpovědi, jež zní: svoluji!"
Dvořan se usmál.
"Co jest?" ptal se král.
"Tvá Milost ráčí odpustit," usmíval se komoří. "Její Milost
kněžna Lucemburská jest již na hradě; před pokládala Tvou odpověď."
Nebylo tomu tak; Marie tou? i la být na blízku uvězněného Ileř
mana stů j co stůj, v případu odepření chtěla předstoupit sama před
krále. Jak vidno, nebylo toho dnes tře'>a; měnilť se Janův rozmar,
jako jarní povětrno^t.
"Ah, toť po lucembursku!" smál se král. "Jdi, paue z Buchsesu; j
. •
následuj mne, učený magistře, chci jí uvítat."
Mistr komory trnul nad rozmarem krále. 1'ředesel je, aby uvedl :
kněžnu trvající na modlitbě ve chrámu sv. Víta. V její obydlí ji
očekával král.
"Má sličná Mane, buď mi vítána!" zvolal jí vstříc a políbil jasné
děvy čelo. "Tuším, že se ti již stýskalo v zasmušilém opatství. Tys
bleďa — aj, vsuk zr&toví tvé líéko u nás na bradiV
Ačkoli znala kněžna měnlivost svého brcťra. byla přece překvajHí
na takovou vlídností, žo neodpovídala.
uAj, ty se horšíš?" tázal se Jan Fe smíchem.
"Nikoli, milostivý bratře/' odvětila sklíčena, ač hrda; ••jsem
Šťastna v lásce tvé."
"Ano, ano, mé lásce to máš k poděkování, *' řekl výrazně Jan Lu
cembursky, zadívav se na Richarda. "Sanit Denis, hnedle bych byl
zapomněl. Poznej tuto mého věrného nového lékaře, magistra Ri
charda, duše má."
Tento se hluboce uklonil. "»ieliož služby míležejí, vznesená paní..
nejprve tobě po milostivém králi mém!" pravil vážným hlasem svým
kkI)íky, učený magistře,v odvětila jemně; "jsi odporučen králov
ským mým bratrem, více ti netřeba, ostatně věřím slovům tvým."
uAb, Olbramovna! slečna z llenneberku!" zvolal král povšimnuv
si průvodkyň. -Uvelebte se opět ve svýťb stáncích, sličné dévy, nechci
{>řekážet. Zdařbůh, Marie!'' Pokynuv odešel provázen Richardem a
íuchsesem.
"Ona trpí, hrdá ta děva, imisím zvěděli příčinu! Jaký to rozdíl
povah: jí pevnost, pravá síla na čele napsána, a jemu. králi — kéž by
on byl tátovým!" Podobně přemítal Iíichard odcházeje za králem.
Tento se na chodbě zastavil zamračiv se.
"Víš li, učený magistře, že ívičan posud se nevrátil?" Richard
mlčel. uIIa, oni jej nevydali! Saint Denis! Pane z Buchsesu,
půjdu navštívit tvůj dům, nechť jsou koně přichystáni". Ty inne též
doprovodíš, magistře, a pak —7 Kichard se zachvěl, porozuměv
tomu "pak".
Král Jau ztrávil roztržitě odpůldne. a čím více se blížil večer, tím
víee vzrůstal jeho neklid; již se blížila určená dvanáctá (naše šestá)
hodina, když jej nalézáme v komnatě s vyhlídkou ku hraně. Mluvil k
lékaři Richardovi, jehož tvář jevila více chladnout i než kdy jindy,
ačkoli znalec byl by opak četl ve hlubokám jeho zářícím oku.
"Ty nevíí, jak jsem se poprvé setkal s tou kouzelnou děvou?"
••Nikoli, Milosti."
••Byl jsem tenkráte tvým arcibiskupem (vidno, že Jan neužíval
posud všeobecně ••arcibiskupem'') uveden do jakéhos čarovného lesa.
V záři zapadajícího slnnce abjevila se mi tam na skále jako nadzem
sky zjev. Byl jsem nadšen, chtěl j*em ji v záchvatu velebiti — zmi
zela mi.'" Zamlčel se, tvář jeho se rděla rozčilením v upomínce.
'•Však nebyl jsem ještě jist, že to živoucí tvor. Věř. kdybys byl přišel
ty neb onen starec ke mne se slibem, že dívka bude ina a já ji vícekrát
neviděl, byl bych řekl, že's blázen, že vše to byl po a by klam. Leč já
ji viděl opět u tvého arcibiskupa v ze'ené komnatě; všecky ty vnadné,
útvornó údy, sličná tvář rozjařily mne k šílenství. Posud by se mi to
bylo zdálo mámením, kdybych ji nebyl dosti lil opět v chatrči. Tam
jsem uzřel, jak padla v náruč Miličínovu. jak se třásla jako sajha
lvem stíhaná, a uvěřil jsem. že to pozemsky tvor. (). tolik krásy!
Magistíe, pravil jsem Miličínovi: vše, co pošádáš. je tvé, vrať mi ji—;
neclitěl; proč bych neměl dát i tobě totéž, co jemu bylo zůstaveno
na vůli ?"
"Věřím, že vyplníš mé přání."
"I»a vyplním, vyplním," mluvil dále rozmařeny král; "kéž by to
jen bylo! lile, určená hodina uplynula a posud nic. Magistře, věru i
v tom okamžiku se mi zda. že jsem se klamal, důvěřuje tomu starci."
Oběma rukama sevřel hlavu.