OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, December 21, 1892, Image 12

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-12-21/ed-1/seq-12/

What is OCR?


Thumbnail for 12

Obrázek z dob panování
Kateřiny 11.
Od D. L. Mordatcoxa.
Vyllalo 2«e »pis& "Sociálista tniuulóho století."
Dne 2. října r. 1874 stál Krav
kov MichajloviČ před tváří nižně
novgorodského a penzenskébo geu.
gubernátora, generála, poručíka
Kebindera. Pečlivě obolený napu
drovany a vyšňořený Rebinder s
podivením a s netajeným opovrže
ním hleděl na stojícího před ním
idnžíkas rozumnýma zadumči výma
očima.
"J6te opravdu kapitán-poručíkV
tázal se jej s jedovatou zdvořilo
stí.
"Jsem opravdu kapitán-poručík"
zněla odpověď.
".Prošel jste námořní ústav?"
"Ano!"
"Kde pak?"
"V námořní kadetuí škole."
"Siíčastni 1 jste se nějakých vy
prav?"
"Ano — více nežli devíti."
"Proč opustil jste službu?"
"Protože nechtěl jsem v ní po
kračovat ."
"Podivno. .. . Snad jste byl ve
službě nespokojen ?"
"JSikoliv — představení mě vy
znamenávali."
"Jakž molil jste zaměnili důstoj
nickou uniformu za tuto hrubou
selskou kazajku? — Co jste však
dělal a kde jste žili — Co chcete
dělati?"
"Yraceljsem se domů. . . Obrali
mne a ošidili.... Vstoupil jsem do
služby a pak zase mne nemilosrdně
oklamali. . . . Opustil jsem služ
bu .... shodil jsem ze sebe roucho,
pod nímž se skrývá toliko lež a
odešel jsem tamto."*
"Kam ?" tázal se Rebinder s iro
nií špatně tajenou. Kde jste našel
svou Arkád i i?"
"Za Volhou."
"Za Volhou? — Tuto?"
"Ne, na gogizu.*'
"Na gogizu i Kde toí"
"Za Malykovkou."
"Ani toho místa neznám."
"PoJ Simbirskem a nad Svato
vem.... V gogizkych poustev
nách.''
"Ah! V poustevnách!.... Jste
tedy rozkolníkem? Vida šlechtic a
rozkol nik.*'
"Nikoliv. . . . nejsem rozkolní
kern .... Nesouhlasím pouze s cír
kevními věcmi; neuznávám ani
duchovenstva, ani kostelftv'"
"Oh!" žasnul Kebinder, vstana.
"Ani kostelůví"'
"Ano.... Neuznávám ani to,
co popové nazývají tajemstvím". .
"Co tedy uznáváte?"
"Pravdu!"
"Oh! — Mfižete ho odvésti"
obrátil se k vojákům, kteří stáli s
ručnicemi u dveří.
Kravkov se trpce usmál a vysel
ven.
Druhého dne vedli Krakova dva
vojáci vzadu a dva napřed jako
trestníka k biskupovi.
"Přistup blíže, by nu můj", pra
vil tichým hlasem biskup, opřev se
tučném tělem o pult, ua němž ležel
kříž a otevřené evangelium a pro
hlížeje si v tuku zarostlýma očima
od hlavy do paty zajímavého věz
ně.
Krakov sebou ani nepohnul. Rty
jeho se zimniČně se chvěly.
"Přistup blíže, synu můj", opa
koval biskup zvýšeným hlasem.
"Proč?.... Co mám zde děla
ti?"
"Udělej znamení kříže a polib
kříž i slova svého Spasitele."
"Nač bych todělal?. . . . Nechci
si s tím hráti"....
"Proto ho přece polib", naléhal
biskup.
"Což netýráte jeho jmeneui lid,
jenž lilu boce miluje, a má vetší
víru nežli vy! Což nejsou jménem
Spasitelovým zapalovány hranice,
na nichž st alovany jsou tisíce ne
vinných? Což nebyly jeho jménem
prolity řeky krve,když on sám pro
lil svou božskou krev za nás, jen
abychom nebyly dravci a nepožíra
li jeden druhého. . . . Což netýrají
mocní jeho svatým jménem slabé,
bohatí pak okrádají chudé?!. . . .
Což nepřikrývají jeho jménem nej
větší nespravedlnosti a nej větší
nemravnosti?. .. Yy, v hedbávné
říze a v nádherných palácích, první
celý v zlatě a druzí při moci a bo
hatství, odvažujete se drze rouhat i
a pronáseti jméno toho, jenž ne
mél, kam by hlavy sklonil!.... Yy
že jste jeho sluhy?. . . . Nikoliv —
jste sluhy Herodesa. . . . On mu
čedník k vám obracel se slovy: oh
plemeno hadí, jak můžete mluviti
dobré, jsouce zlýmiV*
"Co to! Co to! Kouliáá se kací
ři!" pronesl biskup, víc a víc ustu
puje ve velkém pokoji a poděšeně
se ohlížeje.
"Nikoliv, vy rouháte se každým
vašim slovem, každým skutkem,"
pokračoval vězeň. "On učil milo
vati bližního svého jako sebe samé
ho. . . . A kde jest váš blížní? —
Dali jste jeho lidskou důstojnost
do moci boháčů a jeho obydlí ne
chali jste bez střechy, oblekli j6te
mocnéhodo"purpuru,ale ho tělo vy
dali jste na pospas chladu a dešťů,
oblekli jsťe boháče do saíiann, ale
bližního honíte bosého a hladové
ho do práce. .. . Oh, hadí pleme
no!"
"Upokoj se synu můj .... Bůh
t iodpusť. ... V tobě mluví po
blouznění, duch pýchy", začal bis
kup .
"Pýcha .... V tom hrubém Ša
tě?"
Zajatec ukázal na svůj chatrný
oblek.
"Pýcha i v hadrech chodí. . Ty
pak synu můj, pokoř se."
"Co to mluvíte! Já pročetl celé
ho Voltaia, znám nazpaměť Kous
řeaua, D. Alemberta i Ilelvetia.
Pravdu hledám, slyšte pravdu! A
kde jest?. . . . Jest u vás u konsi
frtoře, nebo 11 synodu?. ... Hledám
Kristovu pravdu a vy chcete mne
napomínati!.... Že jsem rozkolní
kem!. .. . Což neudělaly jste také
z Krista rozkolníka?.... Napomí
nali!. ... Proč? Čeho jsem 8© do
pustil a komu ublížil? Jaký pře
stupek spáchal?.... Snad to, že
oblékl jsem na sebe šat, jenž dle
vašeho názoru jest nepříslušný?
Proto isem byl zatčen pol. komisa
řem. A čím jste vy sluho Kristův?
.... Což jste snad také policejním
komisařem? Což přiváděly Niko
déma ku Kribtu s vojáky? Proč
byl jsem zadržán, proč byl jsem
zatčen jako nějaký bídný vrah?. .
Pusťte mne a netýrejte mne ví
ce" ....
"Pokoř se úřadům"
"Jakým ?"
"Místním júřadům .... Jim tře
ba se pokořit a daří platit."
"Ano, ano. . .. Zvláště daň pla
titi"
Heno
Bylo dusno, pod mrakem před
bouřkou. Oblaka jako cliundel dý
mu válela se téměř nad hlavou.
Na loučce u silnice mírně se
svažující k potoku kopčily ženské
opojně vonící seno. Staré, mladé,
hezké, ošklivé táhly řadou od pan
ské zahrady. Poslední šla mladi
ce stepilé postavy, bujných ňader a
pěkného obličeje. Byla vysvleče
na z kazajky a vrchní sukně, bosa;
vše to odložila tamto u potoka za
zdí panského sadu. Hleděla si po
lirabování a smíchu s ostatními. Ve
vzduchu blýskaly se jejíplfté, sval
naté paže a rděl se překrvený obli
čej, v zadu obruba hrubé sukně ře
zala do rozšvihaných lýtek. Při ní
šoural se příručí. Vždy v několika
krocích se zastavil a naléhal na hůl.
Oči se inu leskly a nozdry i ústa
hltaly horký vzdnch, nasycený ko
řenou vůní kumarinu.
To mrtvo padalo na tělo jako
živý oheň, rozpalovalo krev, barvi
lo líce a přilepovalo k patru zleně
lý jazyk. Tělo se těžce vleklo.
V řadě přece bylo plno řečí, zpě
vu a smíchu.
V předu zaznělo: "Měla jsem
milého, měla jsem ho ráda "
Zpívající hodila hlavou v tu stra
nu, kde stála obrácena k ní zády
dívčice širokých boků. Ostatní se
potutelně usmívaly.
"Přej si!" volala přes ni jiná a
hlasitě se tomu smála.
Dívčice se otočila, slzy jí hrály
v očích; chápala, že to platilo jí.—
Za nimi podruhy ně braly na pi
škál příručího, aniž co tušil.
"Andulko šafářova, nebuď ty sa
ma doma", zpívaly mu dvě dvoj
hlasné a usmívaly se do do sebe.
Několik žen před nimi a za nimi
na ně jukalo, zpívajíce poslední
slova zároveň a skončily zase smí
chem.
Příručí, jsa zadíván do té posled
ní, byl jako Utřev.
Pošťuchovaly se lokty a vzájem
ně se upozoříovaly.
"Kša! — Kša, mouchy!'zavrtěla
sebou čiperná babice šelmovskych
očí a třepala krátkou, šerkovou
sukní. Dělala jako by ji vedro
znepokojovalo.
Ovšem vedro dráídí; slova též.
Smích zatřásl celou řadou. Byly
rozdováděny.
PříruČí ee protrhl jako ze sna.
Novy hlahol. Poplašil se ještě
a 6mích byl ještě větší. Některé
se podaly za boky a pro slzy ani
neviděly.
"Dělejte, dělejte! Ať to dáme
dnes ještě do kopek. Zmokne
me. "
Pobízel je více ze zvyku než z
horlivosti a podíval se na oblohu.
"Babka" jako smola Černá visela
nad hlavou. Nalehl znovu na hůl
vedle té dívčice poslední v řadě a
oddychoval unaveně.
Iiuce dělnic se nepohnuly o nic
rychleji.
Začalo to znovu.
"Chlapci, pojďte k nám, já vám
něco dám," notovaly zase ty zpěva
vé. Jiná starší opřela ei hrábě o
rámě, dala ruce do boků a křičela
rozpustile k silnici jako by volala
na kohos:
"Dej mi —dej mi!"
Několik se jich přidalo a volaly
společně.
PříruČí 6e tam také podíval, ale
hned se odvrátil. Zpozoroval, že
si z něho tropí šašky, ale nebyl s
to se vzpamatovat, jsa něčím 6pit
jako starým vínem. Dnší mu cosi
táhlo h obráželo se také ve výrazu
obličeje. Před očima blýskala se
mu stále ta plná ramena. Polkl na
sucho, vzchopil se opíraje se o liůl
a ukázav na velkou kopku opodál,
řekl náhle k poslední mladici v
v » y
radě:
"Tu také!"
Zapíchl hůi do kypré louky a šel
za ní ke kopce, ( sta i oči měl do
kořán. Dýchal hlasitě. Ve zraku
mžik la mu odhodlanost i na smrť.
Byl zvíře.
Ona se obrátila u samé hromady.
Uchopil ji za hruď a přitlačil ji k
hromadě, líuce zůstaly tam, kam
sáhly. Kolena se chvěla, ret se
zkřivil, barva obličeje potuchla.
Vášeň mu sedla do lící. Zůstal jako
strnulý, nepoznávaje se.
Nelinula ani brvou. Molila jej
hodit přea kopku jako věchet •—
tak byla statná —leč ani prstu
nevztáhla k odporu. Jen oči otevře
la ze široka a podívala se naň klid
né a upřeně, jakoby se divila, že
neví ničeho o jejím Ondřeji.
Zarazil ee. lince sklesly k tČlu.
rcouvl dívaje se jí do tech oma
niujících očí. Chvíli nebyl sto
odtrhnout zraku. Pojednou zamu
mlal cosi jako omluva a rozpačitě
se obrátil.
(*'erný mrak pukl klikatém, stří
brným švem. Blyóklo a uhodilo.
Příručí se rychle vzdaloval.
"Zajíc !"4 ozvalo se z řady a
zavzněl srních.
Přes potok skočil uáák a upalo
val do polí.
8 oblak spadly prvé krftpčje.
Ženské si daly vrchní suknni přes
hlavu a utíkaly schovat se pod mů
stek. O. Jirmář
"Týdenní Hlasatel"
neměl by scházeli ani v jed obrodí ně.

xml | txt