OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, December 28, 1892, Image 2

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1892-12-28/ed-1/seq-2/

What is OCR?


Thumbnail for 2

sené v čele zajatými obyvateli předměstí, byly určeny ku snadnějšímu
slezení zdí.
Boj započal se vší prudkostí se strany královských, malátně se
strany městských obhájců. S obvyklým spěchem, soustředí v veškeré
síly, ndeřil král na Pražany. ]Na oři svém takřka lítal od čety k četě,
od muže k muži, povzbužoval, nutil. " 4
Příkopy, při nichž se trámce neosvědčily, bránily většímu úspěchu.
Obezřelý podmaršálek královský postaral se však při loupení v před
městí o hojnou zásobu roští a oklesku, které uzřel v otýpkách a mnoha
chudších chatrčí. Se svolením Jaua doběhl k jezdeckému oddělení, jež
tvořilo pod Buclisesem zálohu, jsouc určeno čistit po vpádu do města
ulice.
Pojal třicet mužů a vyšvihnuv se na jednoho z ořů vedl je k
otepím. Každý jich vzal několik. Král kázal svému lidu, aby se roz
s to upil. Jezdci přiklueavŠe ku bráně uvrhli svou tíž do přikopu a opět
odejeli na své stanoviště.
Příkop u Zderazské brány byl zasypán. Zděšení a zmatek zvětšo
valy se ve městě. Setníci žádali, aby jim bylo posláno na pomoc muž
stvo určené ku chránění druhých bran, neboť seobávali Pražané zrádného
útoku. Ze slabé obrany byla odeslána polovice, asi sto mužů; přes to
pozbyli obhájci města úplně naděje v úspěch. Dav křičících a zevlují
cích utekl se na nové tržiště.
Mezitím co si obraly druhé čety za působiště svého útoku hradby,
vrhlo se třicet mužů ozbrojených sekyrami a vedených Ješkem ze Stráže
ku bráně. Připravené klády a mohutné sekyry ničily při lijáku šípů
a kamenů dubová pobitá vrata. Zdlouhavý úspěch posledních vyvánil
bezděky králi vzdech a úsměv.
"Oh, že je nevede fíičan se svým kamenem!" Zasmál sevzpomněv
na noční dobrodružství. Jeho zřetel byl však brzo jinam obrácen. "Jen
rázně, rázně, přátele! Výborně, pane ze Stráže! Šaint Denis, íaká to
krása! K útoku!"
"Sláva králi!" zvolal klesající vojín a "sláva králi!" zahřměli
dobývající se 6 zmnoženou silou ku hradbám. Odpor byl čím dále tím
slabší, obránci pozbývali patrně odhodlanosti a síly. Brána stenala pod
ranami.
"Dnes tli nejsou řezuíci z roku desátého", pravil umdleny již
Vartemberk k rytíři po boku.
"Škoda jich pro krále!"
"A nás!" Oba se dali do smíchu odskočivše zároveň před spadlou
kládou.
Y téže době chopil i ěkdo královu ruku; Jan se ohlédl. Chladná
magistrova tvář zírala 11a něj. "Králi'', pravil, "pojď, cliceš-li dosíci
Alby! V ítězství tvé jest jisté, hned se opět vrátíš!"
'•Albv! Alby, pravíš? ha. v jednom okamžiku obé!"
"Kde jest?"
"Pojď o podpis! v okamžiku jsi nazpět. Ve klášteře Zde raz -
ském!"
Král zvolal na mladšího pána z Lipé: "Pane Jindřichu, nechť
převezme *atíni velení kníže Opavský, hned se navrátím; vyřiď mu to!"
p0bodl koně a ujížděl cvalem za Richardem.
Právě sem přitáhl před chvílí povolaný Jindřich z Lipé otec. Jin
dřich syn mu sdělil rozkaz králův, otec vítězně vq usmgl a zabočil k
Opavskému. Po chvilkové rozmluvě nařídil Mikuláš Opavský, aby se
udeřilo na blízkou fortnu, kterouž byl vyjel průvod Albin. U Zderaz
ské brány ochabl útok téměř úplně. Brána podléhala, obhájci ochabo
vali, stranníci královny Hradecké zdržovali vítězství
"Toť neschopnost nebo zráda!" zvolal Rus z Litic uzřev to, aobrá
tiv se spěchal za králem; jsa však opěšalý mohl jej pouze vidět, jak
mizí za rohem shořeného domu směrem ku klášteru; spěchal za ním.
Chvatně vyběhl král nahoru. Vstoupil do pootevřeného refektáře.
"Kde jest? kde jest*" tázal se. Magister ukázal němě do pozadí.
IÍ okna, opřena o zeď stála Alba chvějící se před palčivým zrakem
Jana: v nádherném černém oděvu, jenž zvyšoval její bledost, objevila
se králi jeate krásné] si. Opustil ]i posledně co vnadnedíte přírody, teď
ji uzřel co sličnou dámu, jejíž trpící tvář jevila ženu, oslňující svou
krásou. Vykřikl. Postava, jíž se nepovšiml, přistoupla k ní, bělovousy
kmet položil jeinně ruku na její hlavu jako k ochraně. Král jí rozevřel
vstříc rámě, hyl rozechvěn tolika pftvabein a bitvou, z níž přicházel.
"Podpiá, Millosti!" zaznělo vedle něho.
"Bude mou?'*
"Podpiá!"
"Bude mi náležetC opětoval Jan bkoro nedúvěřiv.
"Jsi ve svém táboru, vel!"
Sedl rychle ke stolil. Listina, zákonité to uznání víry Albigenské
čili Valdenské, ležela před ním. opatřena podpisy biskupa Jana i jeho
nynějšího náměstska, zemskou a biskupskou pečetí, pak začátkem
krslova podpisu "Joannes ". Vzal péro a připsal: "rex Bohe
miae."
Dvojí hluboké oddychnutí rozlehlo sc po síni. Král viděl a slysel
vSe, ale nepovšiml hrozná tváře Richardovy, kde se teprv teď obrazily
veškery přetrpěnó hrfizy.
"Otče arcibiskupe," řekl Richard velebné, "přijmi a řiď! Můj ákol
nastává!"
Arcibiskup přijal drahocenný pergamen a uschoval jej za prsa. Na
výměnu vytáhl více svinutých listin a podal je Richardovi.
Král vyskočil. "Albo, má světice!" volal a rozepjal pro ní náruč.
Y áŠnivý tento bojovník zapomněl na bitvu venku zuřící pro objetí lásky.
Neletěla mu v náruč, neoavětila, chvěla se.
Chtěl pokročit k ní, hodlal ji obejmout, nedbaje ve své náruživo
sti svědků — však v tom se otevřely dvéře a udychtěný Rus z Litic
vstoupil.
"Milosti!'* zvolal, "bitva se obrací v náš neprospěch, buď neschop
nost nebo zrada je tím vinna!"
Strnulý pohlédl na něj král probuzen náhle z omamu. "Nepro
spěch! zrada!" opětoval hrozná slova.
"Tak pravím! Tlupu vedenou pánem z Buchsesu odeslal jsem ku
bráně, pán z Yivares s četou čeká přede dveřmi na tvůj rozkaz!"
Bojovník vytiskl milovníka. "Ha, Saint Denis! zrada — porážka!
Saint Denis, běda jim!" Přiskočil kAlbě, přitiskl ve kvapu jemnou
chvějící se ruku její ku svým rtům. "Vilo, světice má nechceš mne
milovat co miláčka, budiž, musíš mě tedy milovat co reka, vítěze!"
Odstoupil, hned ale se vrátil ; pohlédl nedůvěřivě na oba muže. "Pane
z Yivares!" volal. "Ručíš mi za tuto dívku zde. Ponech si, mnoho-li
potřebuješ mužů!"
Vivares se objevil. "Potřebuji toliko dva, Milosti; jsme zde
uprostřed táboru, a na bojišti jest každého muže třeba."
Král, aniž byl odvětil, seběhl se schodů.
"Jdu s Jeho Milostí!" zvolal Richard a dodal k arcibiskupovi:
"Ty dáš znamení! Na to vyšel za králem. Na chodbě čekal bratr Sa
lamone.
"Vykonáno, bratře!" pravil k němu magister. "Vezmi tyto listiny;
je to královské privilegium, vyhlašující víru naši za zákonnou, svobod
nou v této zemi. "Jdu na bojiště." Kněz odkvapil. Dole se Richard
Í)átravě ohlížel a zahlédl rytíře stojícího na oko nedbale v koutě. "Jsem
íotov, Heřmane!" řekl. "Rozhoduj dále, teď nastala tvá práce. Díky
a zdar!"
Dohonil ještě krále; cvalem ujížděli na bojiště.
Kníže Opavský spatřiv pádícího sem Jana rozkázal opět udeřit na
Zderazskou bránu. Tento dojel na bojiště, pohlédl na něj zuřivě,
nebylo však času ke slovům, převzal velení. S novou ráznoBtí začal
útok. Opět uplynulo více než čtvrt hodiny v marných pokusech; teď
ale povolovala zřejmě brána, za deset vteřin musil býti vchod prokle
stěn. Hluk doléhající sem z nového tržiště náhle utichl. Král kázal
vší silou odeřiti.
Ruch povolivší za branami měl svůj význam. Shluklý lid uklidiv
se dále do města, aby nebyl vydán v nebezpečí možného poranění, víc
a více se nepokojil, sta mužů, žen i dětí zevlovalo, křičelo, hulákalo, co
městští setníci zoufale odolávali přesile. Nekynula naděje v blížící se
pomoc.
Kunšík vyslaný mezi lid na novém tržišti shromážděný přinesl
ještě neblahou zprávu o možné vzpouře ve prospěch krále. Landštýn
odjel hledat posilu mezi shromážděnými u Elišky pány, v nedostatku
zbrojenců aspoň se radícími.
Pohleďme k novému tržišti. Na patník nárožního domu, vteřinu
před náhlým utišením, vystoupil kněz v domikánské kutně; v ruce
držel velký pergamen.
"Ticho! ticho!" rozléhalo se mezi lidem. "Velebný otec bude číst
vyzvání krále!" Vše utichlo. Dominikán četl dlouhé latinské vyhlášení,
málokdo mu porozuměl; sem tam se však rozlehl výkřik zlosti. "Kacíři!
Albigenci! kacířství chce šířit!" bylo slyšet hlasy.
"Ticho! co jest?" volal celek.
v (
••('ti nám to česky!" nechť to slyšíme německy!" volal dav. Do
minikán mlčky sestoupil a vmísil se mezi lid. Zároveň nastal hluk,
opět ale umlkl. Na více stranách vyvstali mužové, nejvíce kněží,
držíce v rukou listinu. Nyní slyšel lid latinskou mnichovu přednášku
v obou domácích jazycích. Byl to mandát králův, jejž před čtvrt
hodinou podepsal. Bratr Salome se postaral, aby přišel do rukou kněž
stva a mezi lid. Úmysl Richardův byl, aby zvěděli zároveň Albierenci
v aavu rozptýleni o svém právu a tím nabyli ducha, jakož i lid, a Kněž
stvo, o kterých se domníval, že zmalátnějí. Pro případ, že by to vzbu
dilo odpor, předpokládal, že tím spíše zvítězí.
Celá kombinace spočívala na vítězství krále, v něž důvěřoval;
jemu slo hlavně o podpis, a domníval ee, že pak pokoří a zničí nepřátele
svého učení, jež se musili spojit ee zbouřenci a tím se vmísit
»m*zi nepřátele Jana: učinil je dle návodu Žirotína nepřáteli krále. Jan
Luceinbarský pak řadě je v jeden tábor musil bojovat i proti nim ve
svém zájmu, kdežto dříve by byl mohl povolit seznav, že to vše čelí
nouze proti novč víře. Jakmile by se osvě učili co Janovi nepřátelé, byl
by král proti nim bezohledný; po pokoření zpoury by byl — nevida
velkého odporu, neboť nepřátelé musili byt pokořeni, usláblí—považoval
onen zákon zh jednoduchou milost, a byl by svfíj podpis nezapřel pře*
lo, že nedosáhl Alby, přesvědčen drtvody výmluvného Richarda.

xml | txt