OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, January 11, 1893, Image 10

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-01-11/ed-1/seq-10/

What is OCR?


Thumbnail for 10

ti mému návrhu, a ncbude-li si chtít koaitcbku il«uii v*iliy budu již
vědět, co v tom věaí. Ten mladý pán má v hlavě tu sprostou děvku ze
vsi — tu Jelvu. Ona se chce stát velkou paní a proto musím
učinit ještě v čas opatření, aby nebylo jméno rodu Kaminskfch po
skvrněno."
Hraběnka poěala přecházet sem tam po pokoji, jsouc velice roz
čilena.
To v ní budilo velké obavy, co byla právě ol Narazina slyšela.
Povaha komtesky Bělčínské musela byt Bohnmilovi tím odpor
nější, poněvadž byl, jak hraběnka věděla, ve své milence Jelvě Šleche
tnoa a všemi dobrými vlastnostmi nadanou dívku nalezl —
Pročež musela s celou jistotou očekávati, že vznikne mezi Bohu
milem a Narazinem tuhy spor, a kdyby ten spor ani tím epůsobein
se nevyřídil, že by Bohumil přišel o všecko jmění, měl z něho Nara
zin přece velký zisk.
Bohumil se před svou matkou ničím netajil, a mluvil s ní již ně
kolikráte o své milence Jelvě, jež byla neteří učitele a kantora z vesni
ce Svobody, a ona z jeho řečí soudila, že ji náruživě miluje.
Narazin byl bezpochyby uhodl, co si hraběnka 7 tu chvíli myslila
a pravil:
"Vy jste to nebezpečí rovněž tak dobře seznala, jako já, a proto
budete zajisté se mnou souhlasiti, když se uchopím co uejpřísnějších
prostředků, a sice nikoli proti Bohumilovi, nýbrž proti té sprosté děv
če, která ho k sobě vábí. — Já ji dám veřejně zmrskati," zvolal pak
náruživě, "a s takou ženskou, která byla tak potupena, nemůže přece
hrabě Kaminski dále obcovati, leda by byl sám všecku čest po
zbyl."
"Ale to bude 6mrt té ubohé dívky, pakli to uděláte!"
"Tím lépe pro váš dům."
"A tím také na sebe popudíte Bohumila."
"Já vím co mám dělati!" zvolal Narazin. — "Jen jedna osoba by
mne mohla od toho úmyslu odvrátit," doložil pak po krátké přestávce,
jako by byl zamyšlen, a tato jediná osoba by mohla pouhým slovem
všecky povinnosti a všecka práva co páua na tomto zámku sejmouti a
mohla by si ze mne udělati ve všem povolného a úslužného otroka,. .
ale ta osoba to nebude chtít udělati —"
Narazin umlkl a pohledl na hraběnka příšerně jiskřícíma oči
ma
Hraběnka byla obratem té rozmluvy nemáio překvapena a upřela
na sekretáře dotazný pohled.
"Ano, jedna osoba by to mohla všecko dokázati," mluvil Narazin
dále, — "a ta osoba jste vy, hraběnko!"
"A co musím dělati?" tázala se hraběnk* Helena s chvatem.
"Mnoho od vás nežádám," odpověděl Narazin. "Staňte se mou
manželkou, Heleno, odměňte se mi za tu lásku, kterou k vám již tolik
let v srdci chovám, a já tu závěť roztrhim na drobní koisky a hodím
vám je pod nohy. Pak se bude vůbec za to míti, že zemřel hrabě Di
mitri bez posledního pořízení."
Hraběnka ucouvla ještě dva kroky a zvolala s opovržením.
"Za takovou cenu si od vás tu závěť nekoupím. Dilejte si,k čemu
se domníváte býti oprávněným: my již buleme věděti, jak se máme
proti vám opřít."
Pak odešla ze salonu, aniž by byla na sekretáře Narazina se ohle
dla.
"To si pamatuj, Narazine," pravil tento sám pro sebe, vztekem se
třesa, když byl zase samoten. "Ona tě odbyla jako psa a málem by tě
byla odkopla — ta hrdá dáma. Ty ji máš v moci, Narazine, a proto
hleď ji a její dům zničiti." —
"Ale ne," pravil pak, na chvilku se zamysliv. ''Ty máš proti ní
ještě jinou zbraň. Zkus především této a npamatuj ji na osud Mila
kova. Tím snad si ji také podmaníš, jako jsi si tenkrát podmanil hra
běte Dimitria. Pak-li se to nepodaří, zbývá ti ještě druhá cesta—totiž
msta!"
Pak vyšel také on ze salonu a sešel po schoJech do zámeckého
dvora, poručil Vasilovi, aby mu osedlal koně.
Pak vsedl na koně a jel s dvěma zámeckými sluhami do blízké
vsi.
Vesničané se mu bázlivě vyhýbali
Kdykoli se v té vsi objevil, neznamenalo to nikly nic dobrého, a
právě dnes byl jeho obličej tak hrozivě zaškareděly, že ho ještě nikdo
tak neviděl.
Mužové se za ním zvědavě dívali, a mnohý si zase volněji oddechl,
k lyž byl Narazin jeho stavení přejel, aniž by si ho byl dále povšiml;
neboť nebyl nikdo jist, že ho nebude ten zuřivý zběsilec tryzniti, kte
rýž si k tomu do vel 1 najít záminku a příležitost, klykoli si chtél na
někom svfij vztek zchladiti.
Narazin zastavil svého koně před stavením učitele a kantora,
skočil se sedla a poručiv sluhům, abj naři čekali, veáel do sta
vení.
Majitel toh »to stavení, star^ a vážný muž, vyáel proti němu ze
dveří a uvítal jej prfipovídkou ze svatého písma.
Narazili však. a* to.o uríuLu iiai ueoupovtxiéi a vedei zhurta
pokoje.
"Jelvo," pravil stařec k dívce, která seděla a okna, jsouc zamést- .
nána ruční prací, "přines sem pro našeho vzácaého hosta, co máme t '
domě nejlepšího."
"Není zapotřebí, — k vůli mně si nedělejte zbytečnoa| škodu,
Santorine," namítal Naraziu zkrátka. "Byl zde mladý hrabě?"
"Pan hrabě Bohamil nás poctí častěji svon návštěvou," odpově
děl stařec, "a já myslím, že zde asi za půl hodiny bude. Co ríkáŠ,
Jelvo?"
Jelva přisvědčila.
Ta návštěva ze zámku jí byla poněkud podezřelou, a ona pohlížela
pátrá vým okem na Narazina, jenž seděl zamyšlen u velkého stolu
uprostřed světnice, opíraje si hlavu o dlaň.
"Tedy sem přijde asi za půl hodiny ?" opakoval Narazin. "Já zde
tedy počkám."
Pak se posadil tak, 2e viděl na Jelvu i do oken a že tedy mohl ka
ždého viděti, kdo se k tomu stavení blížil.
Měl úmysl čekat tam na hraběte, a až by byl přišel, chtěl jej po
dráždit hrubým se chováním k Jelvě, neboť znal Bohumilovu ohnivou
a prchlivou povahu, a proto mohl býti jist, že se stane mezi ním a
Bohumilem prudká sraáka, po kteréž on — Narazin — tak velice ton
žil.
Yěděl totiž, že bude Bohumil Jel vy se zastávali, že svou láska k
tomu děvčeti veřejně vyzná a že se bude zdrábati svolit k Narazinovu
návrhu a vzít si koratesku Marii Běl čínskou.
Tomu právě Narazin chtěl.
Kdyby se to bylo všecko tak stalo, měl hrabě Bohumil příčinu
k dalšímu odporu proti ustanovení svého poručníka, a tento pak
mohl na základě te závěti co neobmezený pán na zámku Svobodé,
a na všech statcích, které k němu patřily, vystoupiti.
Narazin byl chytrý a prohnaný padouch a postupoval s velkou
obezřelostí za svým účelem.
Jeho oko utkvělo se zvláštním výrazem na Jelvě, která se stala
náhodou jeho nástrojem.
Této dívce bylo asi osmnáct let, a její krása byla opravdu okou
zlující.
Malířové, kteříž ji spatřili, byli pro její krásu celí nadšeni a
nazývali ji madonou, a sochařové byli její ušlechtilou postavou celí
okouzleni a jmenovali ji Venuší.
"To děvče je v skutku krásné," pomyslil si Narazin a po
ručil pak starému učiteli Santorovi, aby ho nechal s Jelvou o sa- ,
motě.
-i
Tento stařec pohledl na své dítě s obavou, ale Jelva se hrdě usmá
la, jako by chtěla říci, aby se o ni nestrachoval, že se již dovede tomu
zlému člověku postaviti.
"Já bych rád, abys mi zodpovídala několik otázek," jal se Narazin
zase slova, když byl s dívkou samoten.
"Tedy je vyslov," pravila tato zkrátka.
"Znáš mne?" tázal se Narazin.
"Kdož by tě neznal?" odpověděla dívka klidně. "Skoro vŠiekrii se
ti z daleka vyhýbají, poněvadž se tě bojí."
"Ty se mne také bojíš?"
"Já ne," odpověděla dívka s opovržením, "neboť k tomu nemám
žádné příčiny. Tvoje osoba je mi docela lhostejnou."
"Tím spíše se spolu dohodneme," prohodil Narazin. "Jak daleko
jsi již s hrabětem?"
Jelva si ho změřila opovržlivým pohledem a odpověděla:
"Na správce Narazina se nesluší, aby se mne nato ptal, a já také
na tu otázku neodpovím." ^
"Neopovažuj se mi vzdorovati!" zvolal Narazin hrozivě, "sioe by
tě to mohlo mrzet. Odpovíš mi na tu otázku anebo ne?"
"Ne," odpověděla dívka hrozivě; "já nejsem povinna skládat ti
účty ze svého jednání, neboť mým pánem nejsi; ty's u pana hrabdte
pouze služebníkem."
Narazin prchlivě vyskočil.
Ačkoli mu vlastně na tom nezáleželo, aby se od Jel vy něco dově
děl, co mu bylo již dávno povědomo, pojal jej přeoe velký vztek, kdyi
se u ní setkal mimo nadání s takovým odporem.
Pokročil k Jelvě, která z&stala klidné seděti, a spozorovav v tu
chvíli, že tam Bohumil přichází, ©bořil se na ni zhurta:
"Budeš mluvit anebo nebudeš?"
Při tom na ni napřahl karabáČ.
"Jen se opovaž mne nhoditi, — pak to bnde tvá »mrt," pravila
Jelva a postavila se proti němu.
"Aha, to ti již dodává srdnatosti, že tem tvůj galán přichází,"
ušklebil se Narazin potupně. "Uhlídáme, zdali tě bude moci uchránit
toho trestu, který zasluhuješ."
Po té napřáhl opět karabáČ na dívku a chtěl ji vší siloa šlehnout,
ale trhl sebou zpět, jevě na sobě velká uleknutí, neboť opatřil bambi- -r
tku jež byla na jeho prsa namířena.

xml | txt