také ochotna k nějaké oběti, vj
ř. . pcvo, puiujfHiii bi omni za dveřmi. "Ale co má ještě ten
. člověk eo požadovatí Musím dát pozor, až budou tu druhon listinu buď
čisti anebo o ní mluvit.''
"Tím byste si eama stížila provedení důkazu, že jest ta listina pa
dělaná," podotkl Pedro, jehož plány velmi brzo seznáme. "Kdybyste
tu směnku za pravou uznala, musela byste také uznati pravost toho
dlužního úpisu, poněvadž jest na něm tentýž podpis."
"Ano, máte pravdu," odpověděla hraběnka, "ale já bych nerada,
abyste utrpěl k váli mému manželovi nějakou škodu."
"Ale hrabě Kosinski tim neuí vinen," namítal Pedro vlídném tó
lem. "To je dílo vikomta de Fleury —"
"O ten nešťastny člověk!" vzdechla si hraběnka.
"Tu škodu mi spůeobil vikomte de Fleury, a to již skoro jisté, že
si nemohu dělati na vaše statky žádných nároků."
"Na vaše statky," pomyslil si BaruchŠmul za dveřmi."Jak přišel
ten Spaněl k tomu dlužnímu úpisu? Ten nebyl přece padělán od vikom
ta de Fleury-ho a to jt-em byl já, kterýž jsem ho na tu myšlenku při
padl a proto patří z toho podíl mně."
"Vy pravíte, že je to skoro jisté?" zvolala hraběnka. "Musíte po
vážit, pane, že —"
r% •" i") ale
i vám dokázala, že jsem
i vám aspoň tu směnka."
"Já jsem to již všecko dobře uvážil, paní hraběnko," pravil
Peiro, "a myslím, že bude nejlépe, když se spolu o ty statky rozdělí
me."
"Ne, to se nikdy nestane!" zvolala hraběnka. "Členové našeho ro
du jsou zavázáni svatou přísahou, že nebude žádný z nich své statky
rozdrobovati a že je odevzdá zase v celku svým potomkům v dědi
"To nebude bohužel možném, když se budu o své právo u soudu
hlásiti," namítal Pedro zdvořilým tónem. "Já vám ještě dám několik
dní času, abyste si to mohla dobře promysliti, co vám navrhuju, mi
lostpaní, a pak mi snad budete moci dát určitou odpověď — Tedy na
shledanou."
Pedro se zdvihl, uklonil se zdvořile a odešel z pokoje.
S výsledkem této návštěvy musel být spokojen, neboť se vesele
usmíval, když vycházel z domu.
"Dnes je pro mne šťastný den," pravil sám pro sebe: "tedy bude
nejlépe, když pojedu ještě dnes na zámek Ronikovo."
Pedro chtěl svůj úmysl také hned uskutečniti, ale pustil zase tu
myšlenku mimo sebe, neboť se'blížilo k paláci hraběnky Rosin
eké oddělení policejní stráže s Emilem v čele a vešlo pak do toho
paláce.
"Počkejme, musím se podiva*, co to asi je," pomyslil si Pedro, a
přikrčiv se za silný pilíř, čekal s napnutím, co se bude dále díti.
Po Pedrovu odchodu začala hraběnka hlasitě bědovati.
"Já nešťastná osoba," zvolala s pláčem. "Se všech stran se valí na
mne nebezpečí a hrozí mi záhubou. Co se stane se mnou a s ubohou
Jelvou, když nám ten ciíinec všecko naše jmění odejme? O ty nešťa
stný Rosinski, kdo by si to byl o tobě pomyslil! Ale to není možná,"
zvolala pak, na chvilku se zamyslivši; "takovéto bezpráví nemůže Bůh
ani dopustit."
"Ano, máte pravdu, paní hraběnko, spravedlivý B&h to nedopu
stí," ozval se Smůl utlumeným hlasem, "a všecko může ješté dobíe se
ekončiti, pak-li to odevzdáte na starost Baruchovi Šmulovi, milostivá
hraběnko."
Tato se ohledla v tu stranu, jsouc patrně překvapena, neboť byla
na toho žida již zapomněla; ale měla jakési tušení, že by jí mohl býti
Šinul v těchto nesnázích přece poněkud užitečným.
" Může-li zde vůbec někdo pomoci, je to Šmul, milostivá paní
hraběnko," pravil žid. — "Já znám všecky spády toho vikomta, —
kdo ví, jak to s tím dlužním úpisem udělali"
"Hleď to důkladně vypátrati," pravila hraběnka, "a^já se ti za to
•kfěle odměním."
"Já udělám, co mi bude možného, paní hraběnko," odpověděl
Šmul; "ale dříve bych prosil o tu směnku."
Hraběnka mu na spěch podepsala einěnku, žid si ji strčil do tobol
ky, spokojeně se usmívaje a oievzdil hraběnce ty Čtyři padělané směn
kteréž ona hned spálila.
Sotva že s tím byla hotova, strhla se v předn.m sále nějaká prud
ká hádka. •
Bylo tam slyšet několik pomíchaných hlasů a hraběnce se zdálo,
jako by také slyšela šramot zbraní.
V tom se neklamala.
Dveře se otevřely a do salonu vstoupil policejní úřadník
Emil. —
— .. 1 - I ■ ■ ■■ ■ ■ , I I "| i .1
Učinil hraběnce zdvořilou poklona » usmál se pak ikft
počal Btrmcem blednouti.
"Já zde mám vykonat nemilou návštěvu, paní hraběnko," pravil
Emil zdvořile. "Neračte mi to mít za zlé, — my hledáme hraběte Bo
humila Kaminského."
Hraběnka se zalekla, že by byla málem omdlela a odpověděla sají
kavým hlasem:
Hrabě Kaminski zde není."
"On zde mosí b/t, milostivá paní. Lidé ho viděli, když vchá
zel do tohoto doma a proto ho zde musíme hledati. Já doufám, že
se nám v tom nebudou dělat žádné překážky, neboC konáme jen
svou povinnost. Tedy dovolte, paní hraběnko!"
Emil se obrátil, chtě vejiti do vedlejšího pokoje, ale právě v
tu chvíli se objevil v těch dveřích Bohumil 8 Jelvou.
Zazazil se, jsa přítomností policejních strážníků velice překva
pen a zvolal:
"Co to má být!"
"Pane hrabě Kaminski," pravil k němu E.nil, počna rozbalovatil
zatykači listinu — "já vás zatykáni ve jménu zákona pro souboj a pro
podezření z vraždy."
Hraběnka úzkostlivě vykřikla a sklesla do lenoáky, počínajíc
omdlévati.
Jelva pokročila odhodlaně k Emilovi, chtíc něco promluvit], ale
Bohumil toho nedopustil a pravil:.
"Nerozčiluj se Jelvo! Toť Narazinova pomsta! Ale v tom zápa
se dojista zvítězím a proto se nebudu zdráhati a pfijdu ihned s tou
stráží."
"Hrabě Boliumi Kaminski jest ode mne zatčen," řekl Emil,vyjda
za nímž pokoje, v němž bylo téhož dne tolik nepříjemných návštěv
se přihlásilo.
Když vyšel Bohumil s policejním úřaduíkem ze vrat, byl od toho
to požádán, aby vsedl do připraveného kočáru, načež zavezen do vězení.
"Již je zničen!" mumlal Narazili sám pro sebe,jenž stál na blízku
a pozoroval, co se děje. "Já jsem zvítězil!"
"Ještě ne!" ozval se za ním hlas, a Narazin pocítil, že mu klade
někdo ruku na rameno.
Ohledl se a spatřil před sebou nějakého neznámého pána ve skvo
stném národním kroji.
Byl to Pedro.
"Pojď se mnou," pravil velitelským tónem, a Narazin ai netroufal
mu odporovati a šel s ním, jako by si byl vědom, že zná ten člověk
jeho tajné zločiny a že ho má ve své moci.
KAPITOLA XY.
Vražda v Ronikovském úvoze.
Pedro pozoroval ze svého úkrytu, jak policejuí stráž hraběte Bo
humila odvádí, a spatřiv tam na blízku právě v tu chvíli Narazina, vě
děl hned, jak ty veci dohromady souvisí.
• "Oni bezpochyby viní hraběte Bohumila, že zavraždil vikomt* de
Fleury," pomyslil si Pedro a přikradl se jako kočka od zadu
k Narazinovi, který již v duchu jásal vítězstvím, že se mu jeho plán
zdařil.
Když jej však Pedro tak náhle oslovil, ochladila se tím poněkud
jeho radost, neboť se v něm v tu chvíli vzbudilo tušení, že bude ten
člověk jeho plány kaziti.
Narazin v něm již nepoznal onoho hosta od "rytířské přilbice",
kterýž tam byl co jeho protivník vystoupil, a to bylo patrným důka
zem, že byl Pedro ve svůj prospěch velice se změnil.
Ze všech těch kavalírů, s nimiž byl Pedro minulého večera v šle
chtickém kasině se setkal, nepochyboval ani jediný o jeho šlechtickém
rodu a o pravdivosti jeho tvrzení, že byl jen ze zvláštní lásky k polské
mu národu do Varšavy přijel. —
Polákům to vůbec velmi lichotí, když někdo jejich lásku k vlasti
vychvaluje, a proto byli k tomu cizímu kavalírovi hned nakloněni a
Pedro mohl býti s výsledkem svého prvního vystoupení ve Varšavě
docela spokojen, zaČež měl jen tomu co děkovati, že dostal do rukou
Ivanovu tobolku, v níž byly rozličné poznámky, které jej o poměrech
polské šlechty vůbec a zvláště o tajnostech vikomta de Fleury-ho a
Narazina dostatečně poučili.
Pedro byl chytrák, hleděl každou příčinu a každý účinek důkla
dně piozkoumat a nabyl přesvědčení, že jest ono staré přísloví v každém
ohledu pravdivé, jež praví, že "dělají Šaty člověka".
"Jinak by byli ti páni kavalíři do tebe ani nekopli, kdybys byl
mezi ně vstoupil ve svých hadrách," pofhyslil si Pedro. "Žádná raka
by se byla k tobě nevztáhla, aby tě vytrhla z toho bahna, a nikdo by
se byl o tebe nestaral a ty bys byl musel zahynout hlady, neboť jsi bjl