OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, March 08, 1893, Image 13

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-03-08/ed-1/seq-13/

What is OCR?


Thumbnail for

I ^ Křfim. u rytířské přilbice hodil* te mn právě k torno, ie mohl *i
•;•• tatfi sjednat! křivých svědků, co jich potřeboval, — na to byl také
apozorněn tím písařem, kterýž znal všecky Varšavské krčmya hampej
sy a věděl, jaký lid se v nich schází.
Narazin právě na písaře čekal, jenž měl mn přinést zprávu o tom,
co de zatím dělo v Bohumilové vězení a dle toho chtěli raditi se o další
kroky.
Konečně přišel hrbatý trpaslík a přisedl k Narazinovi a sice tak,
že byl k ostatní společnosti zády obrácen, neboť nebyl jist, zdali v té
krčmě nikdo není, kdož by byl jej dříve v sondní síni po boku soudce
viděl. ^
To by mu bylo zvláště proto nemilým bývalo, ježto on s vězni ni
kdy dobře nezacházel a nebyl proto nikdy jist, že se některý z nich na
něm nebude mstíti.
Narazin upřel na písaře zvědavý pohled a tento piavil utlumeným
hlasem, jevě na sobě velkou rozhorlenost:
"Naše věc se nedaří: Bohumil nechtěl o útěku ani slyšet a bezpečí
se na své svědky. Já vůbec myslím, že se mu nebude moci ta vražda
na Fleurym dokázali, poněvadž má na své straně Šlechtice, kteří mu
chtí býti za svědky a takoví svědci mají u soudu vždy větší víru, než
my sprostší lidé. Kdo by se byl nadál, že se to tak obrátí! Vůbec te
zdá, jakoby nebesa tomu hraběti zvláštní cchrany poskytovala. Co tedy
budeme dělat?" tázal se šeptem, tiskna si dlaň na nízké čelo. "Z pokoje
Fleuryho byly, jak pravíte, jisté spisy ukradeny a ty spisy byly prý ve
skřínce z ebenového dřeva."
Narazin k tomu přisvědčil a písař mluvil dále:
"Kdybychom měli aspoň ty spisy anebo tu skřínku, — pak
bychom to již mohli dokázat, že spáchal sám hrabě Kaminski tu
krádež."
Narazili zavrtěl hlavou a pravil:
"To mne vskutku netěší, co jste mi oznámil. Ty spisy ne
smí nikdy při jiti soudu do rukou a ta skřínka také musí zůstati
stračena!"
"A nemáte zcela žádné tušení, pane Narazine, kdo asi ty věci
ukradl?"
"Já to sice vím skoro s jistotou," odpověděl Nara*in, maje na
mysli Španěla Pedra; "ale—"
"Já rozumím," pravil prohnaný trpaslík, — "toho zloděje musí
me šetřit k vůli těm spisům. Ať si ty spisy nechá, a ať nám dá aspoň
tu skřínku, když mu za ní dobře zaplatíme. Pak můžeme u soudu uda
ti, že jsme ji našli v pokoji u hraběte — ua zámku "Svobodě". To by
nám již postačovalo a pak měli bychom proti němu skvělý důkaz."
Pí-ař se nyní nahnul k Narazinovu uchu a provil tomuto šep
tem :
"Zaopatřte mi nějaký list, pane Narazine, kterýž je psán rukou
hraběte Bohumila a dáte-li mi již napřed 1000 rublů, mohu vám pro
kázat důležitou službu."
Jejich rozmluva byla nyní přerušena hlasitým výskáním u stolu,
kde sedel Aleš, neboť se tam popíjelo na zdraví.
"Na zdar bratře!" zvolal Aleš, připíjeje člověku, jenž se zdál ve
společnosti novým hostem, což prozrazovalo jeho chování a jeho oblek,
neboť měl na sobě panskou livrlej a my v něm poznáme onoho lokaie,
kterýž byl hraběte Rosinského do domu žida Šinula pustil a kterýž byl
svou zrádou svého pána o život připravil.
Tento lokaj se nyní zdvihl a děkoval Alešovi za jeho připitek.
"Já myslil, že již tě vícekrát nespatřím, kamaráde/' pravil
lokaj, "a mám z toho velkou radost, že jsem se s tebou zase shledal.
Na zdraví!"
Pak vyprázdnil svou sklenici.
"Mně se nyní dobře vede," pravil Aleš, "já jsem svobodný
pán."
"Ale ty jsi pořád ještě tím starým sluhou! — Proč již nezahodíš
tn otrockou livrlej a nechopíš se něčeho jiného?"
Lokaj hraběnky Katinky Rosinské, kterýž byl s Alešem ná
kodou na ulici se sešel, a k němu se přidružil, pokrčil ramenoma a
•dpověděl:
"Já nemám žádnou příležitost něčeho se domoci."
"Toť je k smíchu!" zvolal Aleš. "Být v takovém domě a nemít
příležitost něco či tana vzít. Já být na tvém místě, učinil bych tam
již dávno důkladnou prohlídku všech věcí od zlata a od stříbra a byl
bych si z toho vybral, co by se mi líbilo. To je právě důkazem, že ve
■lužba Člověk zblbí, a že docela zapomene pamatovat také na sebe,
Kdybych byl na tvém místě, měl bych již hezkou sumičku dukátů
nastřádaných a byl bych si již pojistil svou budoucnost, bych nemusel
■a svá stará kolena žebjat. Odpusť, bratříčku, že ti to inusím tak bez
•balu říci, — ale ty jai velký hlupák!"
"Jen si to nemysli," odpověděl lokaj, jsa již trochu podnapi
lý však já jsem na eebe nezapomněl a mám iiž hezké peníze po
hromadě." Ale zde záleží na tom,jak jsi je nastřádal, doložil Aleš."Kdo
•i nedopřeje se najíst a napít, by něco uhospodařil, je blázen a já pova
š.ju jen takového člověka za chytrého, kdo umí užívat života."
"Vhk ji to tak* dovedn", namítal lokaj. "To
tykat, ie jsem skrblíkem nebo hlupákem!"
"Dokaž mi to, a já pak bndu o tobě jinal
Aies. •'
"Tedy poslyšte," pravil lokaj, maje jazyk již troehn neohebný.
"Když byl hrabě Rosinsicy ještě živ, chtěla mít hraběnka také jednot*
zamilované dobrodružství. V našem paláci se to nedalo provést a proto
byl najat v předměstí dům, a hraběnka se tam v tn dobn zdržovala*
když očekávala svého kavalíra. Já postaven n dveří na stráž a neměl
jsem do vnitř žádného pnstit, než toho kavalíra. Ale přišel tam žid
Šmul a nabídl mi 50 rublů, když tam pastím mimo toho kavalíra také
hraběte Rosinského. Já to nabídnutí přijal —"
"Na tvém mígtě žádal bych mnohem více!" zvolal Aleš; "to
byla by špatná odměna: za takovou zrádu si měl dostat aspoň tři
krát tolik."
"Počkej a nech mne domluvit," pravil lokaj. "Hrabě Roeinský
sam přišel a ten cizí kavalír také, —a nned jak se spolu setkali, strhla
te mezi nimi prudká hádka a když jsem byl za chvilku ještě s jedním
sloužícím do pokoje zavolán, ležel hrabě Rosioský na zemi a zápasil
se smrtí, — a hraběnka byla bez sebe. Ten cizí kavalír stál u mého pá
na, drže v ruce zkrvácený kord, a můj pán nám ještě řekl: "Hle,— to
je můi vrah!"
líarazin eebou prudce trhl a chtěl rychle vstáti, ale hrbatý písař
jej zadržel a pravil:
"Zůstaňte sedět pane Narazine, a buďte tichý, byste to nepokazil.
Dříve musíme všechno dobře vyslechnouti!"
".Náš pán nám naznačil toho člověka co svého vraha a za chvíli na
to skonal. Ten mladý kavalír který ho probodl, jmenuje se hrabé
Kaminski a nyní sedí ve věži. Tenkrát tam odtad utekl, než jsme se
vzpamatovali, a Nikola Santorin a hraběnka nám pak řekli, že to není
pravda co nám hrabě udával a že ho Kaminski usmrtil v poctivém
souboji. Poručili nám však, bychom o tom mlčeli a dali nám za to pe
níze. Mne to přivedlo na zvláštní myšlenku—"
"Toho lokaje můžem použít za svědka," šeptal hrbatý písař, —
"ano, můžeme míti třeba i dva svědky, proti nimž se nedá nic namíta
ti, když nebudeme šetřit peněz. Já jsem jist, že se nám ten lokaj a
radostí k tomu propůjčí, když mu za to dáme skvělou odměnu. A proé
by to také neudělal? Naše ruble jsou zrovna tak dobré, jako ty, které
dostal od své hraběnky."
"Již jsem tedy našel člověka, jakého potřebuju!" zvolal Narazinv
—"a Kaminski je ztracen!"
"To já také myslím," doložil písař. uAle musíme být při tom
opatrni. Mně nesmí ten lokaj ani spatřit a vás, pane Narazme, nesmí
také viděti. Jak to tedy provedeme V9
"Nyní počali oba tito zlosynové šeptem spolu se raditi, pohlížejíce
s napnutou pozorností na lokaje, který počal zase mluviti:
"Vůbec se mi zdá, že naše paní hraběnka jest vší viny piosta, ne
boť pohlížela na toho Kaminskéno tak zamilovaně, že mi jí bylo až líto,
když jsem viděl, že si toho on ani nevšímá."
"Bezpochyby se jen přetvařoval," podotkl Aleš.
"Ne, to nebyla n něho žádná přetvářka," namítal lokaj. "Já mám
dobré oko a můj kamarád také. O tom jame již dávno přesvědčeni, že
musel hrabě Rosinski zemřít!"
Písař ťukl Narazina loktem a oba pak poslouchali s napnutou po
zorností dále.
"Ano, on zemřít musel," mluvil lokaj dále. "Byl to divný a prch
livý člověk — ten pan hrabě! Já se musím až dosud otřásti hru»ou,
když si vzpomenu, jak strašně jeho obličej vypadal. Ještě v poslední
schvíli svíjel se v divokém vzteku a v tom vzteku také skonal. Proto
také nemá v hrobě pokoje."
"Hahaha!" zvolal Aleš. "Takovým báchorkám, jakoby 6e zjevova
li duchové a strašidla, nevěří již ani malé děti, — tím méuě dospělí
mužové. Jakmile duše z těla vyjde a člověk přestane žít, je po všem.
Kněz udělá nad mrtvým těiein kříž a to se pak ve hrobě promění v
zem."
"Ty ronhači!" zvolal jeden z přítomných hostů a vyzval lokaje,
aby ve svém vypravování pokračoval.
Lokaj nedal se dvakrát pobízet a mluvil dále:
<*Jak jsem již řekl: hrabě Rosinski nemá v hrobě pokoje a vychá
zí o půlnoci z hrobky a chodí v našem paláci po chodbách. Onehdy
vyrazil jednomu sloužícímu svícen z ruky a druhého hodil s takovou
prudkostí na stranu, že ho posnd všecka žebra bolí." ^
"Tot je mi nějaký podivný duch!" zvolal Aleš. "Co^říkáte, páno
vé, abychom si tak na něj v těch chodbách počíhali a přesvědčili se,
zdali je tak silný. Nás je přece šest a takového značného počtu o<:hod~
laných mužů bude se ten duch zajisté báti a my při tom budeme ?nít
příležitost, v tom paláci se trochu poohlednouti."
"Já tam dnes ani nepůjdu!" zvolal lokaj.
"My tě k tomu nepotřebujeme a dostaneme se tam také
bez tebe," pravil Aleš a počal se svými soudruhy po tichu roz
m Ion vat i.

xml | txt