OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, March 08, 1893, Výjevy z polské revoluce, Image 9

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-03-08/ed-1/seq-9/

What is OCR?


Thumbnail for

oběť tajemných banditů,
Pokračování.
"Již toho mám dost!" obořil se naň Narazin.
"Jen brď hezky z ticha," mluvil Pedro potupným tónem dále.
"Mne tím neobalatnutíš, pak-li se stavíš, iako bych byl tvůj hněv na
sebe pobouřil. Já vím, že jsi zavraždil Milakova a vím také že jsi
usmrtil Fleuryho." 0
"Ty nevíš nic!" zvolal Nerazin, "a vůbec nemůžeš nic dokázati.
Však já tě za to ještě potrestám, že se opovažuješ tak drze se mnou
mluviti."
"To je marné, Narazine, že se na mne tak dnrdíš," pravil Pedro.
"Já jsem si 6vou věcí jist a pak-li chceš, budu ti vypravovat o jisté
události, o níž mi podal Ivanov podrobné vylíčení."
"Ivanov je zlomyslný utrhač!" zvolal Narazin.
"To neuí pravda," namítal Pedro. "Já ti mohu na štěstí dokázati,
že je to právě naopak, neboť je posud na živu jistý svědek —"
Narazin upřel na Pedra trnoucí pohled.
"Ano, ten svědek je posud na živu," mlnvil Pedro dále, "ačkoli
se skrývá v jednom klášteře. Yy jste si to velmi chytře navlékli —
komteska Marie a ty! Oba jste nabyli následkem toho zločinu velkého
bohatství a nyní o to usilujete, aby trpěli za vaše zločiny nevinní lidé.
Já tvé plány znám, Narazine: ty se chceš státi pánem na zámku "Svo
bodě" a na všech statcích, které k němu patří. Ty se chceš stát
velkým a mocným pánem, ale bez mé pomoci toho účelu nikdy nedo
sáhneš."
,'Já tvé pomoci nepotřebuj u," odpověděl Narazin potupně. "Ač
koli se zdáš míti ve svých rukou velkou moc, jsem já přece mocnější
než ty! To si pamatuj a třes se přede mnou!"
Pohrozil opanělovi pěstí a chtěl ve večerním šeru zmizeti, ale Pe
dro bo zadržel a nra\il:
','Ty mluvíš jako šílenec, Narazine. Pojď, já ti budu vypravovati,
jak se to všecko stalo, a ty pak musíš sám uznati, že bude pro tebe
dobře, když budeš se mnou žít v přátelství a pak budeš zase míti upo
kojenou mysl. Tedy pojď!"
Narazin Šel s ním jako nevolný stroj.
Fedro jej zavedl do svého bytu, kterýž měl u Ivana na ho
• spodě, a usadiv se tam pohodlně na pohovku, počal docela klidně vy
pravovati.
Nardzin jej z toho vypravování častěji vyrušil zuřivým výkřikem
a někdy si počínal jako šílenec, když Pedro o některých věcech se zmí
nil, podávaje tím důkaz, že zná důkladné jeho tajné zločiny.
Pedrovo vypravování znělo takto:
"Jednou za krásaého dne na podzim přibyl jízdecký pluk Jeho
Veličenstva cara do Varšavy, byv tam přeložen z jiného města. Byli to
vesměs hezcí a stateční junáci, ale nejhezčí mezi nimi byl jejich
plukovník, kterýž jel v čele pluku a po némž se veškeré zraky obra
cely.
Kníže Milakov byl krásný muž, a mnohý manžel pohlížel na to se
závistí, jak Varšavské paní a slečny se zalíbením na ty švarné jezdce
se dívaly.
Mezi dámami, kterýmž kníže Milakov se líbil, byla také jedna,
která na ee obrátila jeho zvláštní pozornost, — totiž komteska Marie
Běl čínská.
Tato stála na pavláně u svého paláce a dívala se rovněž jako osta
tní obecenstvo na slavný vjezd těch jezdců, ale nikoli se zalíbením,
nýbrž se záštím a hněvem; neboť horlila Marie pro vlasť svou,
a všecky její snahy směřovaly k tomu, aby ji osvobodila od ruského
jařma.
Kéž bys mohla všecky tyto muže tak opanovati, aby tě poslou
chali, pomyslila si stojíc na pavláně. Kéž bys je mohla všecky svou
slíčností a láskou obrátit v přátele naší vlasti! — Je to sice smělá my
šlenka, ale snad by se přece dala provésti.
Velitel těch jezdců, plukovník Milakov, pohlížel na Marii v sku
tku tak něžně a zamilovaně, jako by si chtěl její krásnou podobiznu
na věky v srdce vštípiti.
Pokus se o to, Marie, ozýval se v ní hlas, a hleď ho rovněž tak
něžným pohledem na sebe upoutati — pokus ae o to, budeŠ-li moci
svou myšlenku udkuteČniti, kterouž jsi před chvílí vyslovila. Když ti
bude velitel od toho pluku oddán, pak můžeš ty skrze něj celým plu
kem vládnouti.
Marie Bělčínská se zabrala v myšlenky zapoměvŠi docela,
kde se nalézá, a z její hrudi se vydral slabý vzdech, když se ko
nečně ze svého snění probrala a když viděla, že jest ulice již docela
prázdna.
Jízdecký pluk byl již dávno mimo iejí palác přejel, — Marie
opominula zkusiti okouzlující moci svých krásných očí, plukovníkfbyi
již jejím zrakům zmizel, aniž by byla Marie pohledem svého oka jeho
srdce zranila.
Ale v této domněnce se přece klamala!
Za chvilku přišel ke komtesce do pokoje sloužící a ohlašoval jí
plukovníka Milakova.
Marie sebou trhla, jako by byl elektrický proud tělem jí pro
iel
"To může být jen ten plukovník," pomyslila si a počínajíc se
fclabě rdíti, — pohledla na svého otce, jenž seiěl v lenoáce, jsa
dnou již celý sliromen, a díval se do nějaké staré kroniky.
"Kníže Milakov?" tázala se Marie sloužícího, jako by byla to
jméno dobře nezaslechla.
Sloužící je ještě jednou opakoval a hrabě mu pak velel:'
"Uveď sem toho knížete. Já jsem znal jeho otce, a my by
chom byli spolu málem se spřátelili, kdyby nebyl, on býval Rus a já
Polák."
Y okamžení na to se objevil kníže Milakov ve dveřích.
Omlouval se, že si dovolil do toho domu vkročiti, ale doložil pak
a ohledl se při tom na Marii, že mu nebylo možným jinak jednati, že
ho tam nějaký magnet neodolatelnou silou táhne a že se tam musel
hned po ukončení toho slavného vjezdu představiti, aby jednak vykonal
u přítele svého otce slušnou návštěvu a aby spolu vzdal poctu spanilé
komtesce.
Marie byla těmito slovy mocně dojata a srdce jí počalo silně
tlouci.
Byta ji sice teprv dvacet let, ale v lásce měla již velkou
zkušenost a také byla již dávno všechen panenský pel se sebe
setřela.
Nyní byla Marie jen hrdá a marnivá, a to jí velice licho
tilo, že byl ten Švarný plukovník její krásou přece poněkud okou
zlen .
Ona si umínila, že musí tu myšlenku, která jí byla dříve bezděky
napadla, stůj co stťij uskutečuiti.
Ku knížeti Milakovu se chovala velmi vlídně a milostně a dovedla
jej brzo na sebe upoutati.
Ona hleděla zvláště tím se mu zalíbit, že na sobě jevila velkou
zmužilost a odvahu.
Vypravovala mu o sv/cli krkolomných jízdách na koni, olionech
a o jiných šlechtických zábavách a starý hrabě se k tomu jen usmíval,
kývaje hlavou, jako by chtěl dotvrzovati, že je to všecko pravda, oo
jeho dcera vypravovala.
Bedlivý pozorovatel by však byl přece poznal, že byl jeho úsměv
nucený a že byl svou dcerou opanován a že musel ve všem ji poslou
cliati, — zvláště od té doby, co se nemohl následkem dny ani s místa
hnou ti.
Hrabě Bělčínský byl ubožák, jehož musel každý politovati, neboť
musel poslouchat ve všem svou dceru Marii, která měla mnohdy podi
vné nápady a vrtochy.
To mu nic nespomáhalo, že tím více přilnul ku své mladší
dceři.
Agnata byla pravý opak své sestry, — byla dobrá a mírná, ctno
stná a zachovalá, ale proti Marii, která chtěla všade jen vládnonti, ne
mohla přece svou samostatnost uhájiti a musela se podrobit pod její
jařmo.
Ač bylo Marii teprv dvacet let, byla přece na zámku Ronikově a
v paláci BělČínských ve Varšavě neobmezenoa velitelkou. —
Všecko se mnselo řídit jen podle ní!
Kníže Milakov však ještě neznal její povaha a myslil z počátku,
že mn bode docela snadným nad ní zvítěziti, jak se mu to již n mnoha
jiných dám podařilo; ale Marie mu nechtěla tak snadno svou náklon
nost projeviti, a to právě knížete tím více dráždilo, a on brzo spozoro
val, že je skutečně do ní zamilován, což se mu snad ještě nikdy ne
stalo.
Následkem toho počal býti zamyšlen, vyhýbal se společnostem
a vůbec počínal si velmi podivně.
Konečně mu počala Marie počala ukazovati přívětivější tvář, avSak
zároveň bylo pozorovati, že ve vnitru svém něčeho velmi hrozného se
děsí.
A skutečně u Marie počala vrchu uabýti náklonnost k plukovní
kovi Milakovi, kterou však nechtěla dáti na jevo, poněvadž obávala se

xml | txt