OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 05, 1893, Image 12

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-05/ed-1/seq-12/

What is OCR?


Thumbnail for 12

nevím, jak velice po nich balím. Musím se*přeee podívat, kde to terň
tak pozdě jede."
Po té se postavil u silnice za strom a čekal, až k němu ten kočár
přijede.
Poněvadž tam byla cesta do vrchu, jel kočár jen zvolna a Mikuláš
by se byl mohl snadno přesvědčiti, kdo v něm sedí.
Ale okna u kočáru byla zastřená, že nemohl do vnitř viděti.
Mikuláš se však proto nevzdal naděje, že se doví, koma ten kočár
patří, — i pokročil k němu a tázal se kočího:
"Poslouchejte, příteli, nejel jste dnes již jednou touto cestou?"
Kočí byl velice překvapen, že ho mimo nadáaí ten člověk
oslovil, i zadržev koně pohledl nan pátrávým okem a odpověděl pak:
"Co je vám po tom? Jděte na šibenici!"
"Pro tu bych nemusel daleko jiti," usmál se Mikuráš, "neboť
jsem zdejší kat, — a pak-li jedete ke nině —"
Tuto větu však již nemohl domluviti, neboť se otevřela s chvatem
dvířka u kočáru a tři čistě odění pánové s krabuškami na obličejích z
něho vystoupili.
"Ano, ty jsi zdejší kat, já té znám," pravil jeaen z nich. "JJoDřc,
že jsme tě zastihli, neboť máme s tebou co mluviti."
"Posílá vás sem paní hraběnka?" tázal se Mikuláš kvapně.
"Zde není řeč o žádné hraběnce," odpověděl zakuklenec. "My
máme s tebou co mluvit ve 9vé vlasní záležitosti."
"Tedy se zkrátka vyslovte, pánové, neboť je velmi nepříjemné po
časí," pravil kat.
"My to také cítíme," odpověděl zakuklenec, jiskře pod škrabuškou
očima, "a proto ti řekneme zkrátka, že tě potřebujeme. Nabrus
si svůj stínací meč a posilni svou paži, neboť musíš odpravit jistého
zrádce."
Kdo pak jste, že si troufáte něco takového ode mne žádati?" tá
zal se kat žasna.
"Na to se nemáš co ptát, mistře," odpověděl zakuklenec. "My je
deme pro tebe a chceme ti dát příležitost, abys mohl vykonat práci,
kterouž s sebou přináší tvé povolání. Pojď s námi!"
"Já tasím sv&j meč jen tenkrát, když mi to poručí hrdelní soud,"
odpověděl kat vážně, "ale na vás pozoruju, íp vy od hrdelního soudu
nejste, sice byste neměli zapotřebí v noci a za takového Špatného
počasí pro mne jeti, a mohli jste pru mne poslat některého zřízence od
soudu/'
"My pro tebe přicházíme, když toho vidíme býti potřebu," pravil
zakuklenec. "Ostatně jsme řádní soudcové, o čemž se budeš moci pře
svědčiti, a já tě ubezpečuju, že jsi ještě nikdy takového bídného pa
doucha neodpravoval, jako je ten, kterého ti odevzdáme. Ty jsi již
mnohému Člověku 6ťal hlavu, poněvadž ti to soud nařídil, sraz ji nyní
také tomu bídníkovi, kterýž všecky ty nevinné oběti na smrt vydal.
Tedy pojď s námi, tvoje odměna bude skvělá."
"K tomu se nedám přivábit žádnými Krvavými penězi," odpově
děl kat hrdě. "Spíše bych propůjčil své ruky k zachránění toho nešťa
stníka, kterého chcete usmrtit Proto mne nechte na pokoji."
"My jsme zvyklí rozkazovati!" zvolal zakuklenec. "Nepopuzuj nás
k hněvu a pojď s námi dobrovolně, sice použišeme násilí."
"Já se nehnu ani. z místa," odpověděl Mikuláš vzdorovitě. "To je
proti právu a zákonu, co ode mne žádáte, a kdyby se to vyzradilo, při
šel bych o svou službu."
"Toho se stracnovat nemusis, ze 10 ouae vyzrazeno, právu íeaen
zakuklenec. "O tom se svět nikdy Dědovi, co se tuto stane. Dělej
tedy a pojď, my máme naspěch."
Mikuláš byl na cestě do Varšavy, chtě učiniti potřebné přípravy,
aby mohl Pedra z vězení vysvoboditi, a proto byl nyní vůči tomu, co
od něho ti zakuklenci žádali, v trapném postavení a dokazoval jim, že
s nimi jiti nemůže.
Ale zakuklenci nedbali jeho námitek a poněvadž se kat posud
zdráhal, chopili ho konečně a strčili ho do kočáru.
Když kat viděl, že mu není pomoci, počal zakuklence prošiti, aby
aspoň hraběnce Kosinské oznámili, že on k ní při jiti nemůže.
Zakuklenci pohlédli jeden na druhého a jeden z nich pak pravil;
"Tvé žádosti bade vyhověno, za to ti ručíme svou šlechtickou ctí.
Nyní se vsak chovej tise: jakmile spozorujeme, že chceš volat o pomoc,
musíš umříti."
Mikulášovi nezbývalo nic jiného než se podrobiti.
Založil si ruce křížem a poradil se do kouta, načež kočár tryskem
zpátky ujížděl.
KAPITOLA. VIII.
Ts/irný- so-u-dL.
Abí za hodinu po tomto setkaní bylo u vrat paláce hraběnky Ro
inské prudce zavoněno.
plach.
Na štěstí byl ve své uniformě usnul a proto pHchváfadv
ní kn vratům. ■•>'* Ě «Jr'i
Ale dříve než je otevřel, podíval ae zastrkovaoím okéekerana
ci, i spatřil tam panský kočár, a n jeho otevřených dvfřvk stáli:
mužové.
Jeden z nich se právě zase přiblížil k vratům, chtě podruhé;
zvoniti, ale když pak ti dva vznešení pánové do průjezdu vešli, poklo
nil se před nimi skoro až k zemi. *> - WL
"Ty jsi zajisté zase spal,.ničemo," pravil jeden z nich. "Kdyby* Ř
byl u mné ve službě, dal bych tě každý den pařádně zmrskati, abych *
ta ospalost z tebe vyhnal." *
"Račte odpustit, nej milostivější pánové," omlouval se vrátný.
44My jsme dnes již neočekávali žádnou návštěvu a proto jsem měl
dovoleno si lehnout.
"Žádnou návštěvu že jste již neočekávali?" zvolal pán. "Já
vsak vím, že nás hraběnka Rosinaká b touhou očekává. Jdi nás
ohlásit."
Oba kavalírové odevzdali vrátnému své visitky a šli za ním do
prvního patra.
Tam nemuseli v předním sále dlouho čekati, neboť přišel za chvil
ku sloužící a oznamoval jim, že jest paní hraběnka hotova ty pány
přijmouti.
Při tom otevřel hned také pftlové dveře u salonu a hraběnka
Rosinská jim pokročila s napnutou zvědavostí vstříc.
Když však v nich poznala známé kavalíry, trhla sebou a zvolala,
jevíc na sobě patrné rozčilení:
"Aj, to je pan hrabě Lipovski a pan hrabě Potemkin! Co vás sem
vede, pánové, jeátě v takovou pozdní hodinu?"
"Musíme prosit za odpuštění, že jsme si zvolili k té návStěvě ta
kovou neobyčejnou hodinu," odpověděl hrabě Lipovski, políbiv hra
bělice ruku, "ale byli jsme k tomu donuceni dvěma důležitými příči
nami."
"Vy napínáte mou zvědavost, pánové."
"Především vám musíme vyříditi, že kat mistr Mikuláš pro jisté
důležité příčiny k vám při jiti nemůže."
Hraběnka počala blednouti a pravila:
"Pánové, co si budete o mně inysliti?"
"Všecko dobré," odpověděl Lipovski, "a 6Íce totéž, co si budete
mysliti o nás, až se dovíte, že jsme měli také s tím katem co činiti.
Ale to nechrne stranou a přistupme k vlastní příčině, pro kterouž jsme
zde a kteráž se týče hrabete Kaminskiho."
Hraběnka byla těmito slovy taJk mocně dojata, že ji pojímala zá
vrať, a že se jí zdálo, jako by ji někdo svíral cbřtáu a přece musela
těm pánům na jejich otázky odpovídati a musela stůj »co stůj hledět
Kaminskiho zapři ti.
Co mohli při tom míti za účel ti mužové, že s ním chtěli mluvit?
Dobrého to zajisté nebylo nic, což se dalo zvláště z toho sonditi,
Že k ní tak pozdě přišli, a že měli také s Varšavským katem nějaké
jednání.
"Vy jste na omylu, pánové," pravila hraběnka přemáhajíc se, aby
zůstala docela klidnou. "Hrabě Kawiuski v mém domě není, anebo
snad myslíte, poněvadž je zde jeho matka, že zde musí být také on?"
tázala se hrdým tonem. "Hraběnka Rosiuská u sebe nepřechovává
žádných mladých kavalírů, třebas její osočovatelé všelicos o ní roztru
šovali."
"Odpusťte, paní hraběnko," jal se hrabě Lipovski zase slova, "my
jsme sem proto nepřišli, abychom vás uráželi. I3ůh nás uchovej, aby
chom ubližovali dámě, která jest v každém ohledu cnostná a zachova
lá. Ale na tom, co se stalo, nedá se již nic změniti. My jsme sem při
šli k vůli hraběti Kaminskimu, neboť tíme docela jistě, že je zde.
Když se včera dostal ze svého vězení, přišel náhodou do paláce knížete
Dragomirskiho, tam odsud šel do šlechtické ulice ke krčmáři Ivanovi
a k ránu přijel sem. Od té doby z vašeho domu nevyšel. My to víme
docela jistě, neboť mu věnnjeme zvláštní pozornost, ačkoli nejsme jeho
nepřátely."
"A tu svou pozornost jste mu nejlépe tenkrát osvědčili, hdyž byl
v tom vězení," prohodila hraběnka potupně a obrátila se k oknu, jako
by si přála, aby byl té rozmluvě již konec.
Ale ti dva pánové se nedali tíin odbýti, neboť věděli, že jest Ka
minski v tom domě a požádali hraběnku ještě jednou, aby mu oznámi
la, že b ním chtí inluviti.
Poněvadž ho však hraběnka pořád ještě zapírala, zvolal konečně
Lipovski rozhorlen:
"Já vás zapřísahám, paní hraběnko, dejte nám na naši otázka
určitou odpověď. Ilrabě Kaminski bude vám za to děkovati, neboť
po tom touží, aby nás zase spatřil. A on by zajisté přišel na místo,
tede jsme se měli sejiti, ale vy ho z toho zrazujete a máte ho zde zavře
ného, poněvadž se obáváte, že by so tím vrhl do nového nebezpečí,
kdyby se s námi spolčil. Ale totio se nestrachujte, my jsme Bohumila
Kaminskiho nevyrvali, aby k nám přistoupil, — v nynějším přípa4$

xml | txt