OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 05, 1893, Image 13

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-05/ed-1/seq-13/

What is OCR?


Thumbnail for

a nyní musí svoa
vbdniti, ják nám to taképřislíbil. On to miiBÍ Ňarazioovi do ofcí
opakovati, že se tento již dávno zanáSel zrádnými myšlenkami, a že již
taká některé zrádné plány projedl, zkrátka, ie mnsí toho vtěleného ďá
bla zničit, mnsí ho néinit na vždy neškodným."
"A Bohumil vám to přislíbil?" tázala se hraběnka, jevíc na sobě
velké překvapení.
'»Ano, to nám přislíbil," odpověděl Lipovski. "Sáni nám prokázal
veltni důležitou službu, že nás na toho zrádce upozornil, a jeho vlastní
čest toho vyžaduje, aby své dílo dokonal. Já vám přísahám, paní hra
běnko, že je to všecko svatá pravda, co jsem vám řekl, a prosím
vás co nejsnažněji, abyste mi pověděla, kde se Kauiinski v tuto chvíli
zdržuje."
Hraběnka z těchto řečí seznala, 2e pro Kaminskiho žádné přímé
nebezpečí z toho nevznikne, když těm pánům řekne, že se zdržuje u ní,
a proto se také odhodlala k tomu přisvědčiti.
Jakmile se hrabě Lipovski dověděl, že jest Kaminski v hraběněině
paláci, žádal ji, aby mohl s ním mluviti.
Proti této žádosti nebylo sice žádné podstatné námitky, ale hra
běnka nemohla hraběte Lipovskiho již v tuto chvíli ke Ivaminskimu
uvésti, poněvadž ho měla v pokoji spoutaného a zavřeného.
Musela tedy hraběte Lipovskiho teprv na to připraví ti a vypravo
vala mu, co bylo od té doby se stalo, když byl Bohumil KamioBki k ní
přišel.
"Je to přece zvláštní člověk ten Kaminski!" zvolal hrabě Lipovski.
"Všecko chce stavět 11a hlavu a je zvláště v tom velmi přepjatý, co se
týče jeho cti, ačkoli má jinak šlechetnoa povahu. Nyní teprv pocho
puj u, že se 011 a Narazin nikdy k sobě nehodí. Ale již musím k Bohu
milovi jít a vyzvat I10, aby šel se mnou a pomohl nám svého úhlavního
nepřítele zničiti."
"Já proti tomu nejsem, aby šel l>ohumil s vámi," odpověděla
hraběnka, ale musíte se mi zavázat přísahou, že ho ze své moci nepro
pustíte a že I10 sem zase přivedete. Kdyby 6e mu podařilo* vám utéci,
poběhne rovnou cestou do vězení a zítra ráno bude odpraven. Ostříhej
te ho tedy dobře pánové, neboť se tu jedná o tři lidské životy."
"Já vám za to ručím svou hlavou, že se mu nic nestane," odpově
děl Lipovski. "Z mých rukou se nedostane, kdyby byl spolčen třebas
se samým ďáblem."
Teprv po dlouhém ubezpečování a přísahání podařilo se hraběti
Lipovskimu hraběnku Rosinskou docela uchlácholiti, a oua pak dovo
lila, aby směl hrabě Bohumil z jejího paláce se vzdáliti.
Šlak němu Bania a oznámila mu to.
Za půl hodiny na to vsedli skntečuě tři kavalírové do kočáru, kte
rýž čekal před palácem.
Vrátný kroutil nad tím hlavou, neboť byli dříve jen dva pánové
v tom kořáře přijeli a nyní odjížděli tři.
Ale ještě více se divil tomu, když asi za půl hodiny na to ještě
nějaký čtvrtý kavalír z domu odcházel.
/'Co se to tu dnes děje?" zabručel vrátný sám pro sebe. "Kdo pak
je to zase?"
Již chtěl toho kavalíra zadržeti, ale jediné slovo z jeho úst posta
čovalo, že toho nechal, ano že otevřel s velkou pokorou a oddaností
vrata.
Byla to hraběnka Rosinská, jež vycházela v mužském obleku z
paláce.
Rovněž takový ruch jako u hraběnky Rosinské panoval v tu dobu
také v paláci knížete Dragomirskiho, neboť tam přicbázelo množství
tajemných osob, které rovněž jako minulou noc opatrně do domu
vcházely a jež pak zvláštní strážce tímto spůsobem jako včera do ono
ho sálu uváděl, který již známe.
Tento sál byl dnes potažený černým suknem a také dlouhý
stál byl černým suknem pokrytý.
Na rozích táto černé pokrývky rovněž jako na oponách, který
miž byly dveře zakryté, bylo viděri umrlčí hlavy a křížem přelože
né hnáty, což bylo vše na těch lávkách bíle vyšité, a na stole před
seslí, na níž sedél kníže Dra^omirski, ležel obnažený meč jakožto
znak 6oudní moci, a hůlka, jejíž určení nebylo lze v tu chvíli uho
dnou ti.
Znenáhla se naplnil celý sái zakuklena', kteří tam přicházeli z ve
dlejších pokojů a zatím, co někteří kolem Htolu se usazovali, stavěli se
ostatní v jisté vzdálenosti v kruh a váickni pohlíželi s napnutou zvě
davostí ku dveřím, kudy se vycházelo na chodbu.
Tyto dveře se kooečnu otevřely a do sálu vesel nejprvé kníže
Dragomirski.
V tuto chvili neměl krabusku na obličeji, ale když byl shromá
žděné Členy pozdravil a nu sve čestné místo ku stolu zajedl, vzal si
zase krabníku na obličej h na jeho pokynutí vstoupili nyní do sálu
hrabata Lipovski a Potem kin, vedouce s sebou Kaminskiho, jenž
kručel mezi nimi.
!WWW
— r" :Tr~ ■■ • • m r. • m <t-..
TWtó ooá 4 morfii kssbutfky knad na <
gpmirski jim nkiral na Mile, které byly an dra
bílé, aby se aa ně posedili.
Sotva že se tak stalo, byli přivedeny do silu a sioe si
stolu dvé postavy, které se jaksi podivně vyjímaly, majfoe aa
dlouhé černé hávy, jež se podobaly kajícímu rouchu a jsouce ▼
takovým sp&sobem zahaleny, Že nemohly ani rukama ani nohama
pohybovati.
Mimo to měla jedna i druhá oči Šátkem zavázané a dva
ozbrojenci konali při nich stráž.
Na pokynutí knížete bylo těm postavám oznámeno, aby a
chovaly a aby na všecky otázky, které se budou dávati, krátce a
čně odpovídali.
"Víte,kde jste?" tázal se jich pak kníže přísným hlasem. "Máte-li
o tom nějaké tušení, vyslovte se."
Ti dva kajicoíci, kteří byli jeden od druhého dosti vzdáleni, ne
odpověděli na tato otú?ku, ale bylo na nich viděti, že se nainahají, aby
poznali, v jaké společnosti se nalézají.
Dříve však, než 86 mohli o tom přesvědčiti, jal se kníže zase slo
va a pravil:
•'Rozvažte jim oči, aby viděli, kde jsou."
Sluhové tento rozkaz hned vykonali a zrakové všech přítomnech
členů se počali obracet i k těm dvěma muž&m, neboť chtěl každý pozo
rovat i, jak to bude na ně účinkovat, až budou vidět, kde jsou, neboť
to byli vězňové. 1:
Tento dojem byl na jednom i na druhém dosti patrným, neboť
počali oba silně blednouti, když jim byly oči rozvázány, ano počali
vrávorati, když jeden druhého poznali.
"To je taj Dá rada třinácti pánů!" zvolal jeden z nich, ohleduje fle
úzkostlivě koleni sebe, jako by pátral, kudy by mohl z toho strašného
shromáždění uniknouti.
"To je pekelná šalba!" zvolal druby,zatínaje vztekem zuby. "Snad
je to jen sen?"
"Ne, sen to není, Narazine, to jest skutečnost," pravil kníže Dra
omirski, jakožto předseda toho shromáždění. "Tvůj spojenec Dimitri
vano v to již poznal, kde se nalézá."
"A co zde se mnou chcete?" tázal se Narazili zhurta. "Já patřím
jakožto člen mezi vás a nikoli před váš soud — a vy nejste oprávnění
nad životem a smrtí takových lidí rozhodovati, kteří jsou opravdovými
přáteli své vlasti."
"Až do včerejška jsi ještě patřil mezi uá6, Narazine," od
pověděl kníže "ale dnes jsi z našeho spolku vyloučen a stojíš
zde před soudem, neboť jsi obžalován, že jsi zamýšlel ruské vládě náft
vyzradit."
"A kdo se opovažuje z takového úmyslu mne viniti?" zvolal Na
razili popuzen. "Toho člověka bych rád viděl, který se opováží do očí
mi říci, že se dopouštím proti vám zrády. Je to snad Ivanov? Pak
jsem si odchoval na ňadrech zmiji."
"Ivanov je sám také obžalován," pravil kníže, "a to mu můžeš
viděti na obličeji, že nemá dobré svědomí. Na Ivanova se nezlob, Na
razine: ten tě ne vyzradil, — tvůj žalobce stojí zde."
Dragomírski ukázal na X>ohumila, kterýž se nyní zvihl, maje na
obličeji krabuáku a kterýž na sobě jevil strašné rozčilení, hledě na
svého úhlavního nepřítele.
Zdálo se, jako by se chtěl Bohumil na Narazina vrhnouti, a
také tento musel míti v tu chvíli tušení, že má před sebou mocného a
nesmiřitelného nepřítele, íeboť počal těžce dychati, upíraje na Bohu
mila jiskřící zraky.
"Kdo jsi, jenž vystupuješ proti mně co žalobce?" zvolal konečně
Narazin. "Pak-li chceš, abych to všecko již napřed neprohlásil za lež
a za křivé utrhání, co zde chceš o mně dobrého nebo zlého ml uviti,
sundej si krabušku s obličeje, abych se ti mohl podívat, jak náleží do
očí."
Bohumil pohnul rukou, i zdálo se, jako by se v něm ozývaly hla
sy? aby si tu krabuškc s obličeje strhl a svým neočekávaným se obje
vením svého nepřítele zdrtil, a on již nemohl tomuto vnitřnímu ponoa
kání déle odolati.
Strhl si tedy škrabušku s obličeje a zvolal, pokročiv proti Narazi
novi:
uTo jsem já, kterýž tě z té zrády obviňuju, bídníče — já — Bo
humil Kaminski!"
Narazin zavrávoral několik krokft zpět, jako by byl blesk do něho
udeřil, když spatřil nenáviděného Bohumila, o němž měl za to, že jest
v podzemním žaláři, i zíral naň ustrnulýma zrakoma, jako by tomu
ani nemohl uvěřiti, že je to skutečně on.
Tato zmámenoet trvala však u něho jen asi minutu a on
se pak potupně zachechtal, a pravil, obrátí v se ku knížeti Dragomir
8kimu :•
44Vy jste toho žalobce daleko nehledali. Bezpochyby vám v něčem
překážím, a proto věříte tomuto vrahovi, abyste mne mohli odfttraniti,
Jsem přece žádosti v slyseti, vinn hnijete nu in«e uvalovat,"

xml | txt