OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 05, 1893, Image 16

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-05/ed-1/seq-16/

What is OCR?


Thumbnail for 16

"UŠetřte bí plic," odpověděl Pedro b nevolí. "Já trvám na tom
co jsem řekl, a až budn stát před věčným a spravedlivým soudcem,
neb od u se muset hájiti, nýbrž budn žalo váti na své škůdce. Proto by
bylo spíše na místě, kdybyste kázal jim a nikoliv mně, neboť toho oni
více potřebují než já. Tak nesvědomitě nebyl ještě nikdo zavražděn
ako já. A již isme domluvili —kliďte se ven!"
"Toť je neslýchaná drzosť!" zvelal předseda od hrdelního soudu,
počínaje se vztekem rozpalovati. "Popravní mistře, toho odsouzente
ti nyní dávám v moc, — vyveď ho na dvůr a vykonej na něm svou
povinnost."
Kat Mikuláš, jemuž toto oslovení svědčilo, chtěl něco promluviti,
ale kapucín ho překřičel, mávaje krucifixem, a zvolal*
"Dovolte, abycli dříve já s tím odsouzencem ještě promluvil.
Sluha Páně má přednost před katem!"
Pak se zase obrátil k Pedrovi a mlnvil hrozivým hlasem
dále: — _
"Což myslíš, ty zatvrzelý hříŠníče, že s tebou jen žertujeme a
chceš ve své vzdorovitosti setrvat? Neklam se, my to myslíme zcela
do opravdy, neboť jest popravní lešení již postaveno a katův meč je
již nabroušen. Poznej své zločiny, a kaj se z nich, sice přijdeš na
věčné zatracení, nebudeš-li svých hříchů, litovati. Zdali pak víš, jak
to v tom pekle vypadá? Je to ohnivá pec, která jest tak velká, že ji
ani nelze přehlednouti, a v níž plameny "jako vlny v moři sem tam se
zmítají, A v těch plamenech oudeš hořeti na věky věků."
"Jen když tam nebudete vy kázati, pak si z toho tak moc dělat
nebudu," usmál se Pedro potupně, chtě kapucína pozlobiti, což se mu
také podařilo.
Kapucín se rozpálil vztekem, že byl silmě zardělý, a rozehnal se
po Pedrovi krucifixem, chtě lio jim udeřiti.
"Toť je neslýcliana bezbožnost!" zvolal sípavým hlasem. "Tako
vého něco se mi ještě nikdy nestalo. Ten hMŠDÍk vidí, že musí za
chvíli umříti, a přece je ještě tak zatvrzelý."
"Nechte ho již, velebný pane," pravil předseda, "My jsme ho
slyšeli a můžeme vám to dosvědčiti, že jste se poctivě vynasnažoval,
přivésti toho zlosyna na dobrou cestu, ale vaše vynasnažení bylo marné,
nechte ho tedy, ať nyní nastoupí kat ve svá práva."
"Ne toho se nedopustím!" zvolal kněz rozhorlen. "Já jsem pánu
Bohu za duši toho nešťastníka odpovědným, a dříve neustanu, dokud
nevzbudím v jeho srdci opravdovou lítost."
Horlivý kněz chtěl se zase dát znova do kázaní, ale již mu to ne
bylo možným.
Kat vystoupil nyní v popředí, odstrčil toho sluhu Páně na stranu
a pravil:
"Již toho máme dost! To vaše kázaní nemá ani hlavu ani patu a
toho odsouzence se ani netkne. Ustupte na stranu, za celý den budete
Yiít ještě času dost, abyste ho mohl obrácet na víru."
"Až bude mrtev?" tázal se kněz. "Nedělej si ze mne
jlázny!"
"Co tím chceš říci, mistře?" tázal se předseda přísným
tonem.
"Tím chci říci, že toho vězně v zdejším dvoře odpravovat nebudu
a že to udělám veřejně." odpověděl kat.
"Ty se opovažuješ ustanovení slavného soudu vzdorovati?" zvolal
předseda popuzen, "Já ti ukážu, co je tva povinnost."
"Já svou povinnost znám a znám také svoje právo," odpověděl
popravní mistr, "a na to právo odvolám se pokaždé, když toho bude
zapotřebí. Ostatně je ta věc docela jenoducná. Rovněž jako máte vy
právo ustanoviti, aby byl ten neb onen zločinec buď veřejně anebo tajné
odpraven, jsem také já oprávněn ustanoviti, jakým spftsobem takového
nešťastníka se světa sprovodím, totiž buď tajně anebo veřejně, aby to
každý viděl. To je moje starobylá výsada a na základě této výsady
pravím nyní, že dám hraběte Kaminskiho odpraviti od svého pacholka,
aby ukázal, zdali se v tom řemesle již dobře vyzná."
"Ale já ti pravím, mistře, že on tu práci konat nebude a že může
svou zručnost až někdy později na některém jiném odsouzenci
dokázati."
"Zde mám já co rozhodovati," pravil kat, vztyčiv hrdé hlavu,
"a chceteli jednat správedlivě, nebudete proti mému ustanovení nic
namítali. Ostatně mne k tomu donutit nern&žete."
"Proč jsi to neřekl již včera, ty potu tel niče!" zvolal soudce
popuzen. "Tot! právo tak vypadá, jako bys se byl s tím odsouzencem
spolčil."
"Zažalujte mne, pane rado, já se již dovedu ospravedlní ti," od
pověděl kat docela klidně. Prozatím mějte dost na tom, Že já od toho
neustoupím, na čern jsem se ustanovil, že tu popravu zítra ráno na
veřejném inístě vykonám. Nyní mne nechte s tím vězněm o samotě,
— on patří již mně a já mám právo hodinu s ním mluviti. On mi
musí odpustit, že jsem nucen propůjčit k tomu svého meče, aby byl
potrestán smrtí.'"
Přeseda vztekem cely zbledl, když viděl, že mu ten hloupý kat v
jeho počtech mimo nadání takovou kličku udělal.
Co to mohlo mít fa následky, kdyby byla ta poprava veřejně se
se vykonala?
Lid znal hraběte Kaminskiho velmi dobře, a byl by ten podvod
hned spozoroval. Ve Varšavě by se pak byl strhl náramný pokřik o
nespravedlnosti soudců, o jejich uplacení a vůbec o zlořádech, které a
soudců panují, a tím pak mohly ještě jiné věci na jevo vyjiti, které
mohly mít pro předsedu velmi nemilé následky.
On to také všecko v tu chvíli uvážil, ale místo aby byl uzual svou
chybu a hleděl jí napraví ti, přemýšlel již zase o novém plánu, kterýmž
by se dal jeho zločin zakryti.
A musel to byti nějaký ďábelsky plán, kterýž si předseda v tu
chvíli vymyslil, neboť se potutelně usmál a pravil:
"K tomu můžeme svoliti, co mistr Mikuláš chce, neboť se to ne
příčí zákonu. Pojďte tedy, pane rado, a také vj, velebný pane, a mluv
te tam k lidu o zatvrzelosti hraběte Kaminskiho a při tom se také
zmiňte, že jsme mu popřáli z milosti ještě 24 hodin lhůty, aby učinil
pokání a připraviljse na smrt."
Pak mrštil předseda na Pedra ještě jednou potupným pohledem,
a odešel s radou, s písařem a s kapucínem z jeho vězení.
"Co to má byti?" tázal se Pedro, dívaje se za odcházejícím před
sedou. "Ten člověk se na mne tak neobyčejně podíval, že to musí něco
zvláštního zuamenati."
"O tom nyní nemluvte," Šeptal mn kat. "Já vám řeknn prozatím
jen tolik, abyste doufal až do posledního okamžiku, a abyste byl na
všecko připraven."
Rozumí se samo sebou, že byl Pedro těmito slovy velice
překvapen.
Upřel na kata žasnoucí pohled a tázal se ho;
"Co to mluvíte? Chcete mue snad míti ještě v poslední chvíli před
mou smrtí za blázna? Ne, příteli to se vám nepodaří: já jsem se již
vzdal veškeré naděje."
"A já vám pravím, abyste se té naděje ještě nevzdával," šeptal kat,
"a abyste dal na sebe pozor až zde nebudu. Předseda má s vámi zlý
úmysl, zvláště nyní, když máte by ti odpravem na veřejném
místě."
"To se přece musí hned ukázat, že je to podvod."
"Ano, to se ukáže," odpověděl kat "a na tom právě zakládejte
svou naději. Já vás vysvobodím, když se dovedete přes tento den
uchránit všelikého nebezpečí. Nejezte a nepijte docela nic, co vám sem
pošle, neboť by v tom mohl býti také přimíchán nějaký prášek, po kte
rémž byste na věky usnul."
Kat odešel a Pedro zůstal ve svém vězení zase samoten, nemoha
se tomu ani dost vynadiviti, že se stal v jeho osudu takový náhlý
obrat.
Rozumí se samoseboa, že v tom viděl tajné působení hraběnky
Ro9Ínské, ačkoli mu kat o tom ani slovem se nezmínil a on ji nyní v
duchu zase odprošoval, že jí byl dříve dělal takovou křivdu.
"Ona mne přece miluje," pravil sám pro sebe, jsa zase celý
blažen, "a dostanu-li se na svobodu, bndu ještě nejšťastnějším člo
věkem na světě, neboť mohu nyní s celou jistotou doufati, že si mne
vezme. Jak jsem mohl o ní tak pochybovati. Ona mé psaní dostala,
ale předseda jí bezpochyby nedovolil mne navátí viti. To jsem si
přece mohl již napřed pomyslit!"
Zatím však co se kojil Pedro nadějí, že z toho nebezpečí šťastně
vyvázne a co hraběnka Rosinská s mistrem Mikulášem o jeho vysvobo
zení se zasazovala, byl předseda trestního soudu pevně na tom ustano
ven, že ho musí zničiti.
Asi za dvě hodiny po onom výstupu, kterýž byl v Pedrově vězení
se udal, seděl předseda trestního soudu zase ve své kanceláři a před ním
stál letitý muž, jevě na sobě otrockou pokoru.
Na jeho zďobaném obličeji bylo pozorovati potupný úsměv a
jeho kočičí oči prozrazovaly zvláštní lstivost a potměšilost.
Předseda, jenž byl posud ve svých spisech se přebíral, pozdvihl
konečně hlavu a pravil k němu.
"Víš Melenťěj, proč jsem tě dal zase jednou sem zavolati?"
"To je pro mne velká milost, velemocn/ pane," odpověděl Melen
těj, "a mne pokaždé tak překvapuje, že na všecko zapomenu. Jak
bych mohl ostatně věděti, Čeho si nejmilostivější pán přeie."
"Jen se nepřetvařuj," pravil předseda. "Však ti dobře víš, že to
znamená vždycky něco zvláštního, když pro tebe vzkážu. Ale já vidím,"
doložil předseda, potupně se usmívaje, "že tě k tomu nikdy nedostanu,
abys mi vyz»al pravdu a proto ti hned řeknu, že iriáin zase pro tebe ně
jakou práci."
xMelentěj počal jiskřit očima a pravil:
"Račte poroučet, nej milostivější pane, já udělám všecko/'
Předseda inu dal rukou pokynutí, aby k němu ještě blíže přistoupil •
a pravil pak šeptem:
"Do.'e ve vězení sedí člověk, kterého musím být stůj co stůj ještě
dnes zbaven. Jmenuje se hrabě Kaminski a jest odsouzen k smrti, —
a proto se nedopustíš na něm žádné vraždy, když mu dáš trochu
jedu."

xml | txt