O sociální otázce t
Rakousku.
Věru žádná otázka nedovedla a
nedovede rozčeří ti vlny politického
života Da takovou výši, jako otázka
dělnická — vlastně sociální. *
Před nedlouhým časem ještě
krčili politikové nad otázkou touto
rameny a je znám výrok jednoho
bývalého rakouského ministra,kte
rý pravil sebevědomě: "Otázka
sociální u Podmoklí přestává".
Jak daleko je to pravda —ví dnes
každý téměř občan v Rakousku.
Bylo to roku 1890, šel pisatel
na pražské policejní ředitelství ee
žádostí, aby povolilo laskavě lepení
plakátů, oznamujících veřejnou
schůzi na Střeleckém ostrově a
tenkráte pravil úřadující pan poli
cejní rada M.: "Já pro tři sta soci
alistů nedovolím, aby celá Praha
byla vzhůru". To bylo ve čtvrtek
dopoledne a v neděli ráno bylo na
Střeleckém ostrově přes 10.000,
ravím, pfrs deset tisíc lidí. Ten
ráte pisatel těchto řádků s pra
vým zadostučiněním veřejně výpo
věď pana rady konstatoval a příto
mní dokázali, že pan rada byl na
velkém omylu.
Proč toto uvádím?
Zcela jednoduše proto, abych
ukézal, jak hluboce otázka tato za
kořenila se v srdce veškerého pra
cujícího lidu na celé zemi. Neboť
tentýž postup, vykazuje dnes nejen
v Čechách, nýbrž v daleko větším
rozmachu rozšiřuje se v zemích a
říších ostatních.
Soudr. Bebel konstatoval na říš
ském sněmu v Německém, že
zrovna Bismark to byl, který svým
krutým vystupováním, naproti
sociální demokracii, tuto nejvíce
pomohl rozšířiti. Ano sociální
demokracie to byla, která všemo
houcího kancléře ze sedla vyhodila
—učinivši z něho politickou nulu.
Všude, na celém světě, otázka
sociální stává se všeobecnou, zá
kladnou, mocnou!
Tento fakt nikdo nemůže popřít
a je již rozumnými státníky uzná
ván, kteří jako s takovým, s ním
počítají.
V Rakousku je arciť síla její
dosud ve vývinu — avšak ona bá
ječně roste — ba ona daleko ry
chleji roste, než ve státech těch,
kde se s ní počítá.
Ze tomu tak, nemožno se diviti
— jest to zcela přirozená.
Celý hospodářsky i politický ži
vot v Rakousku je toho příčinou.
Rakouských politických životů
zmocnila se taková agónie, taková
ospalost — že marně hledáme říáe
druhé, Rakousku v tomto ohledu
rovné.
v •
Ze tak tomu jest, nesou v prvé
řadě vinu ti, již dosud politiku
prováděli, t. j. zástupci (?) lidu,
kteří naprosto pozbyli schopnosti i
práva, takto se nazývati.
Bezmocnost parlamentu rakou
ského je již pomalu příslovnou.
Poslanci před volbami slibují, sli
bují — a jsouce zvoleni, ničeho
nečiní. Kdyby měl v Rakousku
nastat čilejší život politický, mu
sela by to učinit vláda — buď by
musela tato co možná nejvíce pro
razit zákonů, které by pobyt v této
říši učinily občanstva nesnesitel
ným — a k tomu se zvolna dochá
zí —anebo by mnsila vydati zákon
pro poslance, který se nedostaví do
říšské rady, anebo který tam bude
spát, nebo se jen cooloirech pova
lovat, že bude zavřen!
To prvé se pozvolna praktikuje
a poslední udělat necítí vláda žá
dné chuti a ví snad proč.
Ale lid se politicky otupuje, de
moralisnje, uspává — přičiněním
svých vlastních zástupců.
A tu možno se zase opravdu jen
divit, že hnutí socialistické v .Ra
kousku je až dosud omezeno, až
na výminky, pouze na třídu dělni
ckou, která jediná nespí, nýbrž
bedlivým zraKem 6topuje vše, co
na poli zákonodárném a v životě
jak politickém tak hospodářském,
se déje.
Či bylo posnd od roku 1&(57 ve
svjcli nadějích sklamáno pouze
dělnictvo? .Nebo cítí dnešní ho
spodářskou tíseíí jen dělnictvo.Má
ostatní obyvatelstvo příčinu býti
tichým — co? není nikterak obme
zeno, zkracováno?
Zda naděje se vyplnily, které
občanstvo kladlo v založení ústav
ních zákonů, dosvědčila nejlépe
slavnost 25ti letého jich trvání.
Kdo že to slavili Byli to celí náro
dové — ? Byl to veškeren lid?
Anebo řekněme, bylo to měšťáctvo
a rolnictvo veškeré? Ani zdání!
Hrstka továrníků a velkokapitali
stů a několik idealistů, kteřížto
poslední po 251et doufali a jsou
odhodláni dalších 25 let doufat.
Ostatní upí pod tíhou nesnesi
telných poměrů.
Ze nestojí dnes pouze dělnictvo
pod tíhou hospodářské tísně, do
svědčuje nejlépe statistika vystě
hovalců, dosvědčuje dále stále širší
upadání třídy střední v bídu. Či
máme podati číslice? Nechtějte —
zhrozili by jste se před ohromností
číslice úpadků konkursů, exekucí,
nemocí, prostituce a všech těch zel,
z dnešního stavu vyplívánících.
Je vidět, že národové rakouští
nemají nijakou příčinu býti spo
kojeni se stávajícím stavem svým
a možno jen v Rakousku, aby při
takovýchto poměrech, občanstvo
trvalo v malomocném spánku. —
Oi znamená toto dusné ticho na
poli politicko-hospodařskéin .—
příchod bouře?
Skoro by tomu člověk chtěl vě
řit! Ještě je dobře, že stává u nás
lidí, kteří nespí, kteří bdí a kteří
stále a stále varují rozhodující
kruhy před tím, co těmto by mohlo
býti osudný in.
Ano sociální demokrati stojí na
stráži, oni volají stále, byťaž dosud
málo, hlasu jejich se dbalo: "Zač
něte s opravami dříve nežli bud©
pozdě!"
Ano sociální demokraté to jsou,
kteří vidí veškerá ta zla, ale nejen
to, kteří znají i příčiny těch zel a
volají stále; "Odkliďte ty příčiny
— je nejvyšáí &«!"
Kdo není slepým vidí, kdo má
rozum nzná, že jest to zrovna soci
ální demokracie, která se staví na
stanovisko zákonné a nejen zákon
né — nýbrž opravné a že dosavád
ní předchůzka jí činěná, že chce
společnost rozbít, že je státu ne
bezpečna, ukazuje se ve zcela jiném
světle, ukazuje 6e, že je nepravdi
vou, a že zrovna kruhy, které soci
ální demokracii v^tku činí, pracují
k úplnému úpadku občanstva, k
úplnému rozkladu říše.
J sme přesvědčeni, že doklady k
těmto vývodům byly by rozhodu
jícím kruhům velice nemilé —
nejen to — panující společnost by
jich nesnesla a poněvadž nehodláme
psáti pouze pro slavné c. k. státní
Bavladniotví — n^brž pro občan
stvo veškeré — upouštíme od toho
— arciť neradi.
Že však v Rakousku, zrovna ja
ko jinde nemá pouze délnictvo
míti zájem na účastnění se v řeše
ní otázky sociální, o tom promlu
víme příště. Pro dnešek pravíme;
Žádný rolník, živostník, úředník,
učitel atd. vůbec žádný pracující
člověk nemá státi vzdálen od otáz
ky této tím méně však proti ní
bojovati.
Otázka sociální není pouze otáz
kou dělnickou, nýbrž otázkou všech
tříd a litovali bychom museli, kdy
by ostatní kruhy přišly k poznání
tomu snad — pozdě. Neboť pozdě
je v dějinách a v životě národů
slovo osudné. Cajus
(Soc. Dem.)
Sjezd československé mlá
deže socialistické.
Po třetí sešla 6e českoslovanská
mládež, vyznávající zásady sociali
stické, aby o společných věcech
svých spoiečně porokovala a se
uradila. Tak četného účistenstv
nebylo však ani na loňském ani na
prvém sjezdě. Bylyť zastoupeny
letos skoro všecky organizace
čes.-slovanské mládeže socialistické
v Cechách i pět delegátů z Moravy.
Bylo tedy shromáždění úplně o
právněno uenáŠeti se. Po věčšině
DyJi přítomní věku mladého, ne
scházelo však ani soudruhů, star
ších, kteří duchem svým posud
jsou jarými, mladými. Opět bylo
viděti mládež dělnickou se studu
jící, pracovníky tělesné s duševní
mi v postupu společném; omladina
obchodnická z Prahy poslala připiš.
Možno říci, že tak zdárně neskon
čil žádný dosud sjezd socialistů
českých, jako letošní sjezd mládeže
českoslovanské. Ačkoli přítomno
bylo směrů několik, dosáhlo se v
nej důležitějších otázkách jedno
hlasného dohodnutí.
/ #
IJČelem sjezdu bylo odetraniti
neshody ve mládeži českoslovanské
zavládnuvší, omladina Českoslo
vanská přihlásila ee hned na prvém
sjezde svém (28. září 1891. v
Kladně) za čásť strany sociálně
demokratické, aváak nechtěla býti
údem mrtvým nebo strojovým,
myslila, posuzovala a jednala sa
mostatně, i přicházela v rozpor ae'
soudruhy staršími i mladými. VŠe
obecně myslívá se, že nešvár Škodí;
ale mnohdy jest i nesvornosť uži
tečná, neboť napomáhá tříbiti ná
zory, a je-li dobrá, přivede rozdvo
jené opět v jeden celek a ten pak
je mohutnější, poněvadž je přiro
zenější: to co nás spojuje, ukáže
se v době neshod pevnou páskou,
která si připodobí vše ostatní.
Mezi omladinou byly v poslední
době dva proudy: prou starší,
který hleděl hlavně, aby* zachován
program hainfeldský a disciplina
strany socialně-demokratické, a
Sroud mladší, který hleděl pře
evším pokroku. Tento proud po
krokový vznikl půeobenim všech
novodobých snah, a letošním sje
zdem pojistil si vítězství.
Ty dva proudy bylo znáti dobře
i v řečích účastníků sjezdu: kdežto
jedni skoro jen ke svornosti vybí
zeli a k poslouchání starších, uká
zali druzí, že mysl jejich pochopi
ía ukoi nove doby a nové myšlénky
vhodným spůsobem byly pronáše
ny. Jsme proti vynášeuí i odsu
zování osob, a proto nebudeme
šířiti ee udávajíce co kdo mluvil.
Dostačí podotknouti, že snaha sou
druha E(l. Frolíka, aby mládež so
ciálně demokratická i pokroková
společně působily, poněvadž obojí
směr je socialistický, neminula se
cíle, i uznáno, že na jméně nezále
ží, jen když skutky jsou dobré. Z
prohlášení omladiny kladenské na
důvěrná schůzi před sjezdem bylo
na sjezdě přijato jednohlasně:
'•Omladina budiž jako čásť soci
alně-demokratické strany nebo jako
ratolesť její; v agitaci a organizaci
prohlašujeme se za solidární se
stranou, požadujeme však ve všem
oprávnění svých náhledů a návrhů4,
pracovati chceme ze všech sil k
organizaci krajinské a jejímu uspo
řádání; protestujeme proti brojení
a zášti, jež od mladiny by se délo
proti straně soc-demokratické; po
necháváme sobě název "Omladina"
ku snazší agitaci mezi mládeží, ne
však proto, že bychom pod tímto
názvem jako zvláštní strana veřej -
nostní mimo sociální demokracii
stáli. Též žádáme, by nám nebylo
bráno prá?o nesouhlasiti s něčím,
co by se ve straně dělo a vztaho
lo ke všeobecnému hnutí i taktice.
Soudruh Lorenc probíral pro
gram hainfeldský a ukazoval jeho
nedostatky.
V tomto programu pohřešuje
se předně zásada individualismu t.
j. jednotliveckosti, jevící se v
csobní svobodě ("Každý ať smí dě
lat! co chce, jen když neškodí tím
jinému") a v dalších důsledcích ve
federalismu, který požaduje, aby
ze združenych jednotlivci (osob
nebo organizací) o svých vlastních
věcech rozhodl každý sám, a spo
lečně o věcech a zájmech společ
ných; z toho vychází i zásada své
právnosti národnostní ve združení
mezinárodním. Tyto věci jsou v
hainíeldském programu pominuty
aneb nejsou označeny. Dále pro