OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 05, 1893, Výjevy z polské revoluce, Image 9

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-05/ed-1/seq-9/

What is OCR?


Thumbnail for

"Ty mne přivedeš k zoufalstrí!" vzkřikl Bohumil a velel pak
sloužícím, obrátiv ee k mm:
"Uslupte s cesty!"
Tito se však b místa nehnali, ano srazili ee ještě těsněji dohroma
dy, neboť jim byla hraběnka na spěch pošeptala, aby Bohnmila na žá
dný způsob z pokoje nepustili.
Bohumil to spozoroval a ohlížel se po nějaké zbrani, obraceje při
tom svůj zřetel na druhé dveře.
Přiskočil k nim a otevřev je rychle, skočil do vedlejšího pokoje,
chtě se tam tudy ven dostati.
Mueel však běžet skrze několik pokojů, než se mohl dostati ku
dveřím, kudy se vycházelo na chodbu.
Zatím byla hraběnka Rosinská svým sloužícím poručila, aby obsa
dili chodbu a nepustili ho ven.
Bohumil se u jedněch dveří zastavil i zdálo se mu, jako by slyšel
venkv na chodbě pomíchané hlasy.
Jeden mezi těmi hlasy se mu zdál býti dobře povědom a učinil
naň. ještě větší dojem, než hlas Jel vy, kterouž přece tak vroucně milo
val.
Kdyby byl v ta chvíli nebýval v takovém rozčilení, byl by mohl
ten hlas hned poznati, ale on másel teprv^ch vilku přemýšlet, než na
byl přesvědčení, že je to hlas jeho matky.
Tato právě rozmlouvala s nějakou Ženskou a vypravovala jí o
Bvém smutném osudu a o neštěstí svého syna.
Již se vzdávala veškeré naděje, že by ještě mohl býti zachráněn,
ačkoli prý jí to bylo minulého dne na jiBto přislíbeno.
Kdyby prý se to bylo podařilo a kdyby prý se byl Bohumil z toho
vězení dostal, byl by prý již mueel k ní přijíti.
Ona neměla o tom ani tušení, co se nedaleko od ní v hraběnčiných
pokojích dělo a vykřikla překvapením, když se dvéře náhle otevřely a
Bohumil před ní se objevil.
Zarazil se na chvilku a zahleděl se do své matky, neboť na ni po
zoroval od té doby, co ji byl naposledy viděl, velkou změnu.
Již nevypadala tak svěží a zdravá, jako ještě před krátkou dobou,
nýbrž byla bledá a utrápená a na jejím obličeji se jevil hluboký zá
rmutek.
"Můj drahý Bohumile!" zvolala slabým hlasem a Kaminski se
vrhl před ní na kolena a zvolal:
"Milosrdný Bože, kam nás to již přivedli naši nepřátelé. Ty jsi
sklíčena chorobo a a ze mne se stal zločinec, kterýž musí prchati. Klet
ba padniž na ně."
"Nezlořeč nikomu, synu," pravila hraběnka mírným tonem, "a
nedej u sebe vzniknouti myšlence na mstu. Jediný Bůh může nás tre
stati a nikoli člověk."
"To je planá útěcha, matko," namítal Bohumil. "Kdo mi za to
ručí, že budu mít na onom světě nějakou náhradu za všeoko utrpení,
které musím zde nevinně snášeti? To neví nikdo, co na nás po smrti
čeká a je-li vůbec po smrti jaká budoucnost."
"To jsoc rouhavá slova, synu!" zvolala hraběnka. "Což. jsi již
etratil všecku důvěru v Boha?"
"Lidé mi ji vyrvali ze srdce a žádna moc na světe mi ji tam již
nevštípí!" zvolal Bohumil. "Včera mi ještě zářil paprsek naděje; byl
sice slabý, ale já myslil, že nabude větší jasnosti. Nyní však vidím, Že
jsem se klamal. Já přicházím, drahá matko, abych se navždy s tebou
rozloučil."
"Bohumile — co chceš dělati!" zvolala hraběnka zděšena. "Vždyť
jsi již na svobodě a já si nemohu tvá slova jinak vykládati, než-li že
si chceš vzít život. Upusť od té myšlenky a pomysli, že by to byl velký
hřích, kdybys chtěl svůj nadějný život zmařiti."
"Můj nadějný život!" zvolal Bohumil trpce. "Já mám nanejvýš
tu naději, že umru katovou rukou!"
Nyní se na chvilku zamlčel a vypravoval pak své ulekané matce o
svém vysvobození a o jeho následcích, načež doložil, že má úmysl vrátit
se do svého vězení.
Hraběnka byla zatím do křesla se posadila a zabrala se na chvilku
v myšlenky, těžce dýchajíc.
"Já nevím, co ti mám na to říci," pravila pak chvějícím se hla
sem. "Je to hrozný osad, který nás stilÚ!"
"Co říkáš, matko, mám nechat toho Šlechetného člověka v nebez
pečí, který se za mne obětoval?" tázal se Bohumil. "Hrabě Kaminski
může um řiti. třebas se nedopustil žádné viny, ale svou čest musí za
chovali."
"Ano, máš pravdu, synu," přisvědčila hraběnka smutně. "Čest a
tvoboda jsou pro člověka uejdraiiími statky, a zvláště Šlechtic se má
raději všeho odříci, jen když zachrání bvoiTčest. Ale já v tom nevidím
fro tvou čest žádného nebezpečí, pakli se do toho vězení již nevrátíš.
)on Pedro se za tebe vydal do toho nebezpečí s tím dobrým vědomím,
a ty tím vinen nebudeš, pakli při tom zahyne."
"Ty mluvíš tak jako ti druzí," odpověděl Bohumil, "a proto
musím jednati, jak mi káže můj vlastní cit. Já se do toho vězení vrá
tím."
'Prosím vás, hraběnko, nepouštějte ho odsud a zadržte ho u sebe,'
zvolala hraběnka Rosinská, vstoupivši právě do pokoje. "Ten vzdoro
vitý člověk se chce vydat mermomocí katovi do rukou. Bohumile,
máte-li ku své matce opravdovou lásku, upusťte od svého úmyslu."
"Ne, to udělat nemohu," odpověděl Bohumil rozhodným tonem.
"S Bohem, drahá matko! Těžké rány osudu nás stíhají jako blesky a
rozrážejí nás od sebe. Hvězda našeho rodu zapadá a poslední dědic
panství a zámku "Svobody" zemře hanebnou smrtí, ale zemře s vědo
mím, že trpí nevinně. Buď s Bobem."
"Počkej ještě," zvolala matka, promluvivši s hraběnkou Kosin
skou několik slov "Já ti musím ještu něco říci. Nesmíš zapomenouti,
že jsem až posud tvou matkou a že jest tvou poviností jí poslouchat a
jejího slova si vážiti. Proto ti poroučím, abys zůstal zde."
"Já nemohu, matko," zvolal Bohumila zakryl si obličej dlaněma,
"to je mi naprosto nemožným."
"Když nebudeš," pravila hraběnka rozhodným tonem, tedy budeš
k tomu donucen."
Pak se obrátila ku svým sluhům, kteří se právě ve vedlejším po
koji objevili a velela jim:
"Zatkněte ho a bude-li zapotřebí svažte inu ruce. Já vám to po
roučím, co jeho matka."
Bohumil na ni upřel trnoucí zraky, jako by ani nemohl smysl
jejích slov pojmouti.
Pak se hlasitě zachechtal a pravil:
"Ať se někdo na mne odváží, — já se již dovedu ubránit."
"Zatkněte ho!" velela hraběnka ještě jednou, a její slova se ten
krát neminula s účinkem.
Byvše od hraběnky ftosinské povzbuzeni, přikradli ee sluhové od
zadu k Bohumilovi, a než se tento nadál, drželo ho již několikero sil
ných paží.
On se sice vší silou namáhal, aby se vybavil z jejich moci,
ale maje na sebe příliš velkou posilu, nemohl s nimi nic poříditi a
mueel se podrobiti svému osudu, zatínaje malomocným vztekem zuby
i pěsti.
Poněvadž ee hraběnka obávala, že není Bohumil v rukou jejích
sluhů ještě dosti jist, poručila jim, aby ho svázali, aby se nemohl ani
hnouti.
Také tomu se musel Kaminski podrobiti, konleje divoce očima,
když mu sluhové ruce a nohy vázali, a když pak viděl, že se nemůže
ani hnouti, zaklel stísněným hlasem a zvolal:
"Matko, ty jsi vykonala čin, který je neslýchaný. IIrabě Kamin
ski jest svázán jako dobytek, — od svých vlastních lidí, aby nemohl
uhájit svou čest! Za to vám zlořečím všem, kteří jste k tomu hanebné
mu skntku přispěli, za to vám kinu a přísahám, že svůj úmysl přece
provedu. Věčně mne přece v tom vězení držet nemůžete!"
"Va$e vězení bude trvat jen do zítří, neboť bude Pedrodo té doby
již vysvobozen," pravila hraběnka Rosinská. "Vy pak svou kletbu od
voláte a budete nám za to děkovati, že jsme vás od toho šíleného kroku
zadrželi."
Obě hraběnky odešly z pokoje, zanechavše u Bohumila dva sluhy
a přikázavše jim, aby jeho přání ve všem vyhověli a jen toho aby ne
dopouštěli, by se dostal na svobodu.
Bohumil pak byl položen na pohovku a v pokoji nastalo ticho.
Z jeho úst se nevydral již ani jediný vzcjech ani jediné zaklení: on
se podal svéina osudu a ačkoli jej nazýval krutým a neblahým, přece
se ještě těšil nadějí, že se hraběnce Rosinské ještě podaří Pedra z jeho
vězení ještě vysvobodí ti.
Jeho naděje nebyla bez podstaty, neboť byla hraběnka Kosinská
rázná a odvážlivá žeua, která byla již mnohou věc provedla, jež se zdá
la býti jiným nemožnou.
ProÓ by se jí tedy bylo nemohlo také to podařiti, aby vy»vo:
hodila Pedra z jeho vězení?

xml | txt