OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 19, 1893, Image 12

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-19/ed-1/seq-12/

What is OCR?


Thumbnail for

Sotva že byli v&ickni s těmi přípravami hotovi, objevilo se asi
dvacet mužů, kteří byli vesměs dobře ozbrojeni, a na nich* bylo viděti
velkon odvážlivost.
"Tu je ináuie?" zvolal jeden z té tlupy. "Já to hned p vídal, $e
Í'im na stopu přijít musíme. Hej, přátele!" zvolal pak obrátiv se k
>edrovým vysvoboditelům, — "zastrčte zase ty své bouchačky a kud
ly, neboť k vám nepřicházíme co nepřátelé."
"Co tedy chcete?" tázal se zřízenec knížete Dragomirskiho.
"Vy jste nás připravili o výdělek," odpověděl dřívější řečuík.
"My jsme měli rovněž jako vy úmysl, toho odsouzence zachránit, a za
to jsme měli dostat skvělou odměnu. Zatím jste přišli vy a zmařili
jste naši naději."
"Kdo pak vás tam poslal, abyste mne zachránili?" tázal se
Pedro.
"Hraběnka Rosinská," odpověděl muž jenž stál naproti němu.
"Ona přišla do krčiny u "rytířské přilbice" v mužském obleku."
Pedro poznal v tom člověku onoho Aleše, kteréhož jstne v Ivanově
rozkřičené krčině a také jinde již několikrát viděli.
Tento člověk bvl k návrhu kata Mikuláše od hraběnky Rosinské
k tomu najat, aby 1 edra vysvobodil, a nyní se ukázalo, že se měl stát
ten pokus s dvou stran.
Rozumí se samo sebou, že byl Pedro celý blažen, když to uslyšel,
a on se pak počal Aleše do podrobná vyptávati, co byla hraběnka mlu
vila. AleŠ s počátku Pedrovi na jeho otázky odpovídal, ale pak se
najednou vyjádřil, že mu již neřekne nic, a vyzval ho aby šel
s ním.
"Já tě musím dovésti k hraběnce do paláce," pravil Aleš. "Ona
nám přislíbila deset tisíc rublů, pakli budeš od té smrti zachráněn. Mv
•/
jsme Dyl] oclliodiáni a také dost silni, že jsme to mohli dokázati, neboť
jsme měli velkou část lidu na své straně. Ale tito zde nám do tolio
vlezli a pokazili nám všecko. Já s počátku myslil, že jest naše naděje
docela zmařena, ale nyní zase počínám doufati, že tu svou odměnu
Ítřece dostaneme. Pojď tedy s námi, my tě dovedeme k hraběnce
iosinské."
Pedro jevil na sobě chuť Alešově žádosti vyliověti, ale zřízenec
knížete Dragomirskilio mu v tom zabránil.
"Ti chlapi se mi zdají býti podezřelými," pravil k Pedrovi, "a já
nedovolím, abys se jim vydal v moc. Kdož to může věJět, zdali tě
nevydají předsedovi hrdelního soudu,"
"Tamhle toho chlapa znám," odpověděl Fedro. "On patří mezi
nejzvrhlejší chátru varšavskou, a já mu také nevěřím. V jeho pohle
du je pozorovat likladnou lstivost."
Pak se obrátil k Alešovi a pravil:
"Já s tebou nepůjdu! Jdi a oznain hraběnce liosináké, že j6ein
zachráněn a na bezpečném místě."
"Oh'o, tedy chceš vzdorovat?" zvolal Aleš, zaťiv vztekem zuby.
"Já ti radím, abys se nezdráhal a šel, sice —"
"Již at jsi pryč!" vzkřikl Pedro pop ízen. "Já tvým otrokem
nejsem!"
"Ale jsř mým zajatcem!" zvolal Aleš a chytil Pedra za límec.
"Se mnou půjdeš, a sice hned!"
Tento drzý útok na Pedra vzbudil mezi muži, kteříž jej byli vy
svododili, velké pohnutí. Někteří z nich se vrhli na Aleše a porazili
ho na zem, a jiní se zase počali rvát s jeho lidmi.
Již bylo na obou stranách několik raněných a zabitýeh a kdo ví,
jak dlouho by ještě byl ten krvavý boj trval, kdyby se tam bylo silné
oddělení \ojska neobjevilo.
Toto vojsko stíhalo právě domnělého Kaminskiho, a když slyšelo
střelné rány, přichvátalo tam.
Důstojník, kterýž byl jeho velitelem, věděl hneJ, kdo ti lidé jsou
a vzkřikl hřímavým hlasem, aniž by se byl dříve otázal na příčinu toho
krvavého boje:
"Ustaňte v tu chvíli od toho boje, — složte zbraň! Já vám to po
roučím jménem varšavského guvernéra."
±'fi tom ukázal na své vojáky, kteří již stály v šiku, majíce puš
ky k palbě připravené, a s nimiž se ti zápasníci inéřiti nemohli.
Tito museli také hned pozorovati, že snimi ten důstojník žertovat
nemíní, ano že jest odhodlán svému rozkazu třebas i zbraní platnost
zjednati, neboť přestáli v tu chvíli se rváti a chovali se docela tiše.
"Co se tu děje?" vzkřikl důstojník. "Co vás k tomu vede, že ru
šíte veřejný pokoj. Vy zlosynové, vy loupežníci —"
"Tak nemluvte, pane důstojníku!" ozval se nyní zřízenec knížete
Dragomirskiho, a vstoupil v p >předí. "Dříve musíte mít díikazy, než
si můžete taková slova dovoliti, — a já bych vás prosil, abyste ty dů
kazy podal."
Důstojník byl těmito vážnými slovy patrně zaražen, i změřil si
toho Člověka od hlavy až k patě.
"Taková lůza chce mít ještě důkazy, která byla postižena při ru
šení veřejného pokoje. l'akli se nemýlím, perete se o kořist, kterouž
jste na své loupežné výpravě ulovili. Na kolena, lotrové — a zhraň
odložte!"
— ■ ■ - j 5.' . .
Chytil Aleée za límec, jenž Btál nej blíže u něho, krváodj* z rány,
iei mu byla sečnou zbrani do hlajy zasazena, a chtěl ho porazit na ko
lena; ale tento měl jeStě všecku avou sílu pohromadě i vytrhl se bez *
velkého namahání důstojníkovi z rokou.
"Mne nechte na pokoji," zvolal při tom, — "a hleďte raději, aby
ste chytil Kaminskiho, který vám utekl."
"Cože to povídáš chlape?" zvolal důstojník. "Je ti snad něco po
vědomo o tom uprchlém odsouzenci. Mluv, sice tě skolím!"
"Co byste z toho měl," zachechtal se Aleš potupně. "Já bych byl
mrtev, a lvaminekiho byste nedostali!"
"Tys drzý chlap," zvolal důstojník popnzen, "a já tě za to ještě
potrestám, až budu mít na to kdy. Nyní mluv, co víš o Kaminskim?
rřiznej se, sice tě dám pověsit na iiejbližší strom!"
"Však vy byste to neudělal!" usmál se Aleš lhostejně. "Ostatně
nejsem milovníkem dlouhých řečí. Tamhle máte Kaminskiho! Chopte
se ho, když si nemohu vydělat těch deset tisíc rublů."
Při tom ukázal na Pedra.
DSstojník upřel na Pedra trnoucí zraky, jenž stál nedaleko od ně
ho hrdě vzpřímen, pozoruje s napnutou zvědavostí, jak se ten výstup
skončí, i zdálo se, jako by tomu nevěřil, co mu byl Aleš řekl.
Ale jeho nerozhodnost trvala jen několik okamžiků, načež se
vzmužil a rozkázal vojákům, aby Pedra zatkli.
Rozumí se samo sebou, že to bylo znamením k zapečetí nového
boje.
Pedrovi vysvoboditelé se shrnuli kolem něho, hledíce jej skryti
svými těly, a ustupujíce takto zvolna do lesa, odmítli důstojníkovo vy
zvání, aby složili zoraň a ss vzdali, s potupným smíchem.
Oni tiké ani nečekali, až na ně vojsko útokem udeří a zahájili boj
sami střelbou z bambitek.
Vojáci nemeškali dát na toto vyzvání náležitou opdověď, na obou
stranách se strhla hu^tá střelba, a vojsko pak učinilo útok bodáky.
Tomuto prudkému útoku nemohli Pedrovo vysvoboditelé odolati
a byli od vojska rozraženi, načež nastal boj muže proti muži.
Důstojníkovi záleželo na tom, aby domnělého Kaminskiho buď
živého anebo mrtvého do své raoci dostal, neboť bezpochyby myslil, že bu
de za to povýšen, anebo že dostane nějakon jinou odměnu. To mu bylo
ovšem nápadným, že na obličeji Pedrově žádného poranění nepozoro
val, kdežto bylo, jak víme, veřejně ohlášeno, že jest Kaminski v obli
čeji poraněn; ale on o tom dále nepřemýšlel a zvolal, vyřítiv se proti
Pedrovi:
"Vzdej se, padouchu, sice ti rozpoltím lebku!"
"Pokus se o to!" odpověděl Pedro a postavil se s napřaženou šavlí
proti němu. "Já se ti dobrovolně nevzdám-"
Při tom ťal důstojníkovi po hlavě; ale tento jeho ránu zachytila
pak počal sám naň dorážeti.
Poněvadž byli oba výborní šermíři, trval tento zápas skoro čtvrt
hodiny, než se rozhodl. Konečně ťal Pedro důstojníka do hlavy, a
tento se skácel a zůstal ležet.
V témž okamžiku přiskočili k Pedrovi jeho ochránci a chopili jej
za páži, chtíce se s nim dátí na útěk.
"Prchněte odsud!" šeptal mu zřízenec knížete Dragomirskiho.
"Těch vojáků je na nás příliš mnoho, a oni nás umaČkají, pakli zde
ještě zůstaneme."
Pedro se nezdráhal. Jeho ochránci ustoupili s ním dále do lesa,
zanechavše na bojišti pět mrtvých a deset raněných, ale vojáci se dali
za nimi, a boj trval ještě dále.
Zdálo se, že jest Pedro i se svými přáteli ztracen.
KAPITOLA XII
U varšavského guvernéra.
Nyní ee musíme zase vrátit do Varšavy a pozorovati zatím, co Be
dělo tam.
Asi v tutéž hodinu, když Pedro s tím důstojníkem na život i na
smrt se potýkal, vyšel Narazin z domu, v němž byl od přátel vlasti
uvězněn, a Bohumil Kaminski vyrazil z domu hraběnky ítosinské na
ulici.
Pozorujme zlosyna Narazina. Tento utíkal několika ulicemi a
uličkami směrem k velkému náměstí a zmizel konečně v nádherné bu
dově, v níž sídlil varšavský guvernér.
Stráž, jež stála před palácem, si ho nepovšimla. On prošel beze
vší překážky hlavními vraty, a teprv když přišel po Širokých schodech
do prvního patra, byl zadržen premovaným lokajem.
"Kam pak jdete?" tázal se ho lokaj zhurta, poněvadž se Narazin
před ním náležité neuklonil a vfíl>ec si ho nevšímal.
Narazin se ani neohledl a šel dále.

xml | txt