OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, April 19, 1893, Image 15

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-04-19/ed-1/seq-15/

What is OCR?


Thumbnail for 15

um aém, sačpali mi ústi,abych nemohl volat o pomoc, a svlékli
mne «i na košili. Pak mi dali ty daty, které' mám na sobě. Já byl ja
ko nyfdéni a tázal jsem se, kdyi jsem mohl zase mluviti, co je vlastně
S" říčinou, Že se moon tak nakládají, Ta ke mně přistoupil nijaký ble
ý Člověk a představil se mi co hrabě Kaminski."
"To ostatní mohu již uliádnouti," pravil guvernár. "Kaminski byl
na útěkn a potřeboval především nějaký oblek. Toť musí by ti prohna
ný šibal. Já toho velice litnju, že 86 váin stala ta nehoda, pane, a že
jste byl zatčen místo Kaminskiho. O tom spolu promluvíme, don
Bamero, — zatím buďte s Bobem — jste propuštěn."
Tato slova mluvil guvernér zvučným hlasem, že bo mohli všickni
sljšeti, a mimo to dal strážím rozkaz, které čekaly venku v předním
pokoji, aby Pedra propustili a vfse ho nezadržovali.
Ale Pedro se přece neměl k odchodu, a když naií guvernér po
hledl, jako by se tomu divil, ukázal Pedro na svůj oblek a pravil,
Že by mohl v tom rozedraném šatě zase do nějakých nepřiležitostí
při jiti.
Proto požádal guvernéra, aby mu aspoň dal nějaký jezdecký plášť
anebo dlouhý kabát, aby mohl ty rostrhané šaty na sobě zakrýti.
"Ale já jsem proti vám velmi malý," namítal guvernér, "z mého
šatstva nemůžete nic potřebovati. Ale Narazin je tak velký a silný
jako vy, — počkejme, mne právě něco napadá. — Narazine dnes mu
síš beztoho na sebe vzít policajtskou uniformu, a proto můžeš donu
Kameroví z těch nesnází pomoci. Jděte spolu zde do vedlejšího poko
je a tam si vyměňte oblek. Hahaha! Kdo ví čeho se dnes ještě ne
dočkáme?" — Tedy jdi, Narazine!"
Tento musel uposlechnout a jiti za Pedrem, jenž se vítězně
usmíval, do vedlejšího pokoje, kdež si pak za malou chvilku své obleky
vyměnili.
Narazin schodil se sebe své šaty a oblekl se do šedozelené unifor
my ruského policisty.
Ale v tom rozčilení zapomněl pojistit si tu ebenbvou skřínku,
po kteréž Pedro stá'e očima pásl, i ti lil sebou uleknutím, když Pedro
náhle rukn vztáhl, jako by se jí clitěl zmocniti.
"Na to nesahejte, to patří mně!" zvolal Narazin.
"Vám že to patří ?" usmál se Pedro potupně. "Dříve pitři la tato
skřínka vikomtovi Fleurymu, pak ji dostal Kaminski, a do včerej
ška byla v mém bytu. — Tedy patří mně*"
"To je lež!" zvolal Narazin sopti vým hlasem, "Tu skříňku mám
již přes rok a nedal jsem ji nikdy od sebe."
"Když je to takové, tedy si ji nechte," pravil Pedro, a vrátil
skříňku Narazínovi.
Tento byl tím velice překvapen a tázal se:
"Co to má být i? Vy se vzdáváte své výhody!"
Co mi na té skříňce záleží, — vždyť je prázdna," usmál se Pedro.
"Toť by musel být člověk hotovým bláznem, kdyby si ukládal své
nejdůležitější spisy do takové skříňkv, která se dá snadno ukradnout
anebo otevřít, ilahaha? Vy jste myslil, že ukořistíte něco důležitého,*
když jste mne za mé nepřítomnosti navštívil, — ale v tom jste se še
redně sklamal. Ale neberte si to příliš k srdci!"
Narazin zůstal jako bleskem omráčen.
Právě když se domníval, že již dostoupil nejvyřšího vrchole svých
nadějí, spadl zase do propasti i viděl, že jest sklamán, — a Pidrův
potupný smích ho náramně dopaloval.
On se tak rozzlobil, že udeřil skříňkou o zem a že jí pak
rozšlapal.
Tato skříňka byla v skutku prázdná, jak inu byl .Pedro řekl,
a Narazin strašně zaklel, když se o tom přesvědčil a odkvapil
z pokoje.
Také Pedro chtěl za ním odejiti, ale když přisel ku dveřím, napad
la ho zvláštní myšlenka.
Zastavil se a pravil sám pro sebe:
"Narazin má na sobě policejní uniformu: to něco znamená.
Také jsem zde slyšel mluvit o Kamínekim a právě nyní je zase o
něm řeč."
Pedro slyšel docela zřetelně rozmluvu, kterouž měl guvernér
8 Narazinem a ještě s nějakou jinou osobou, lcterou však Pedro
neznal.
Tato rozmluva musela býti velice zajímavá, neboť se Pedro ode
zdi ani nehnul a poslouchal s napnutou pozorností, maje ucho na zeď
položené.
Když odcházel, utřel si s čela bohaté krůpěje potu a pravil sám
pro sel»e:
"Člověk ai nemá nikdy na svůj osud naříkati, neboť má všecko svůj
dobrý účel. Kdyby mne byli nezatkli, byl bych zde tu rozmluvu ne
slyšel, a pak by se bylo stalo hrozné neštěstí. Musím se pokusiti, bu
du-li mum oci ieŠtě v čas zabrániti."
Pak vyšel Pedro z pokoje a chvátal z policejní budovy.
Gnvernér se raHil s Emilem a Narazinem ještě jednou, co by se
mělo státi, aby ui"hli byt véickni ti spiklenci zatčeni, i shledal,
že jest ten plán dobry, Kterýž byli mezi sebou ujednali, neboť
pravil: < ^
"Na zítra budou ti milí Yaritviné překvapeni, až ráno vstanou.
Jedna z nej větších re volací bude potlačena bez prolití krve. To bode
velké štěstí, pakli se nám to podaří."
Ve své radosti snížil se guvernér tak dalece, že stiskl Emilovi a
Naraziuovi ruku, a že je nazýval oba svými přáteli.
Pak jim dal pokynutí, aby Šli a jednali dle své instrukce, a tito
přivedli za krátkou dobu veškerou varšavskou policii na noby.
KAPITOLA XIII.
Zrádcovo dílo.
Postup našeho děje vede nás z jednoho paláce do druhého.
Nyní musíme z nádherného domu, v němž bydlil varšavský gu
vernér zase vyjiti a pospíšit do paláce knížete Dragomirski ho.
§tarý kníže byl právě v tu dobu ve velkém rytířském sále a
přecházel eem tam, maje hlavu na prsa skloněnou a ruce za zády
sepjaté.
Vyraz jeho obličeje byl zasmušily a starostlivý, skoro se zdálo,
jako by byl od včerejška značně zestárnul.
Ty události, kteréž v posledních čtyryadvaceti hodinách se sběhly,
dělaly mu vskutku velké starosti; analiy přátel vlasti byly skoro nado
bro zmařeny, — propuknutí revoluce, od kteréž se očekávalo tak vel
kých výsledků, 6talo se nyní nemož »ým, poněvalž byli dle udání Na
razinova hrabata Krajevski, Potomkin a Lňběnski zrádci.
Narazin to tvrdil a okolnosti, na kteréž se odvolával, byly
v skutku takové, že musel starý a zkušený kníže Dragomirski to pode
zření za podstatné uznati a že musel mít za to, že ee dali ti mladí lidé
ruskými penězi zaslepiti a že se vrhli v náručí ruské policii:
Pročež zakýval vážně lila\ou, když mu kníže Kazimír o Narazino
vu vyznání zprávu podával, i pravil pak:
"Milý synu, nemožným to není! Do srdce nemůžeme žádnému
člověku viděti a mnohý se dal již oklaniati poctivým obličejem."
Kníže Kazimír se zalekl, když slyšel svého otze tak mluviti a zvo
lal pak: -
"Já jsem od tebe očekával ve svém zármutku utěchu a myslil
jsem, že to uznáš za bídné ntrhání ua cti, co Narazin mluvil.
"To by byla velká pošetilost," odpověděl kníže. "Mně je velice
líto, synu, že ti musím tu krásnou důvěra v člověč nstvo ze srdce vy
rvati, ale toho je nt nejvýš zapotřebí. Ku spá^e vlasti přispívá také
nedůvěra v podezření, a proto tomu věř, co Narazin udává, a zaveď
společně se mnou přísné vyšetřování. — Tím však ještě netvrdím, že
jsou ti mladí hrabata skutečně tou zrádou vinni, ano naopak, já doufám,
že se z toho nařknutí očistí."
Tím se rozmluva mezi otcem a synem prozatím skončila.
Teprv odpoledne se-spolu zase sešli, chtíce n či niti přiměřené opa
tření, jakéhož bylo následkem Narazinovy obžaloby zapotřebí.
Na večer byla svolána schůze spi klenců, a zatím co starý kntfe
Dragomirski v rytířském sále sem tam přecházel, byli "přátelé vlasti"
již v oné místnosti shromážděni, kde jsme je již dvakrát viděli, totiž v
sále vedle zámecké kaple.
Shromáždění členové tohoto spolku projevovali jeden druhémn
své užasnutí, proč asi byla ta dnešní schůze svolána. Každý měl o
tom své zvláštní domněnky, které však nevyslovil, ale v tom se shodo
vali všickni. že to musí býti nějaká velmi důležrá věc, k vůli kteréž
byl kníže Dragomiski tu c chůzi svolal.
Chvilkami se přiblížil jeden neb druhý ku knížeti Kazimírovi,
jenž stál zaškaredělý v jednom koutě sálu, ale tento odpovídal na jejich
otázky mrzutě a co možná krátce, a nikdo se od něh > nedověděl, proč
a k jakému účelu byla ta tchůze svolána.
"Mějte strpení!" odpovídal jim. "To se všecko ještě dost brzo
dovíte, OČ se jedná."
Takovými odpověďmi se innseli spokojit:, — a rozmlouvali pak
mezi sebou o rozličných událostech z poslední doby, zvláště o záležito
sti hraběte Kaminskiiio, a vtibec ovšem, co s tím souvisel ).
Pedrovu neohroženost, a obětavou ochotu nemohli ani dost vyna
chváliti, a když pak jeden šlechtic do sáhl vstoupil a oznamoval, že byl
Pedro zase chycen a ke guvernérovi odveden, nastalo v okamžení ticho
jako v hrobě.
"&nes je přece nešťastný den!" zvolal Kazimír. "NejlepŠí přá
telé, nejlepší inužo\é jsou postiženi zlým osudem a klesají, — a ja je
diný ještě stojím!"
"Co to má znamenati, synu?" tázal se starý kníže Dragornirski,
vstoupiv do shromáždění. "Ty běduješ jako zoufalec, a to se na muže
nesluší. Pohledni na mne, který jsem již přestál tolik bouří v tomto
životě, — a tu zmalátnělost pusť mimo eeln;!'1
Tato slova se neminula s účinkem. Kazimír se aspoň tak dal< ce
zmužil, že již nebědoval.
Starý kníže nyní prohlásil schůzi za zahájenou, a následkeit}
toho nastal mezi shromážděnými velmi živý ruch.

xml | txt