východ u toho doma stráží obsazený, vyvedl je tajnoa chodbou, která
ty dva domy spojovala, skrze Ivanova krčmu ven.
Krčmář Ivan byl velice překvapen, kdjž viděl, že se k němu hrne
taková četná společnost, ale Pedro mn podal o příčině této četné náv
štěvy krátké vysvětlení a dověděl se o plánu Alešovy bandy.
Katovo obydlí jest ohroženo!
Tato zpráva přivedla Pedra do velkého rozčilení, a on 6Í také
hned umínil pospíšit mu na pomoc a přiměl k tomu také ostatní
spiklence, kteréž byl z toho nebezpečí vysvobodil, aby mu byli při tom
nápomocni.
Všickni 8 ochotou k tomu svolili a jejich užasnutí bylo nyní veli
ké, když na té cestě dohonili kata a knížete Kazimíra.
Pedro jim oznamoval několika slovy, oč se jedná, a klusal pak v
čele ostatních jezdců ke katovně.
Tam byly zatím ty věci se udály, které jsou nám již povědomý.
Hrabě Kaminski se tam objevil ještě v pravý čas, že mohl katovu
dceru zachrániti, a když Pedro s ostatními jezdci ku vratům dorazil,
měl právě Bohumil s těmi opilými lotry velmi tuhý zápas.
Poněvadž byla vrata zamčená a poněvadž je ani na silné bouchání
• nikdo neotevřel, zvolil si Pedro se svými druhy, když byli všickni své
koně venku uvázali, tutéž cestu, kterouž byl dříve Kaminski do katov
ny se dostal.
Hlomoz zápasu přivábil je hned na pravé místo, oni tam vyrazili
ještě v čas, že mohli Bohumila zachrániti, aby ho ti lotrové s sebou ne
odvedli.
Právě v tu chvíli, když se Aleš po něm sápal, elitě ho chytit od
zadu za límec, objevil se Pedro se svými druhy u otevřeného okna a
vrazil s nimi do pokoje.
Aleš byl rovněž tak velice překvapen, když spatřil Pedra jako Bo
humil.
"Don Pedro!" zvolal tento a spustil meč k noze. ''Jeto skutečuost,
anebo jen sen?"
"Ano, to jsem já," odpověděl Pedro, jenž byl rovněž nemálo pře
kvapen, spatřiv tam Bohumila, — "a jak pozoruju, přicházím v nejle
pší Čas. Pryč, ty ničemný chlape!" vzkřikl pik na Aleše, — "dnes je
to již po druhé, co jsme se spolu setkali, a pakli se v tu chvíli odsud
nevyklidíš, rozbiju ti lebku!"
AI* *111 1 1 11 V P
-n.iea aui xiouiuďí a wuvai zvuuia ku uvenui.
Když vidél takovou přesilu, která se mimo vše nadání na straně
Kaminskiho objevila, dostal bezpochyby strach, že by to s ním mohlo
špatně dopadnouti, a zanechal jako každý zbabělec své druhy v nebez
pečí, a sám se hleděl útěkem zaclirániti.
Nejprve pospíšil do sklepa, elitě se podívati, co byli ostatní lou
pežníci, jichž bylo asi dvacet, zatím v tom sklepě vykonali, ale shledal,
že leželi všickni na zemi opilí a spali.
"Ta proklaná holota se mi ožrala a já nemám nyní žádnou posilu,
abych se mohl pom3tít!" zaklel Aleš. "Tam nahoře jejich jen deset a
dohromady je nás šestadvacet, že bychom mohli ten boj přece ku svému
prospěchu rozhodnouti, a že bych pak . byl těch 10.UUU rublů přece
vydělal. Dnes mám v&bec neštěstí a všecko se mi pokazí, ať dělám co
chci. Ale já se proto přece pomstím!"
Pak vyběhl zase ze sklepa nahoru, a když byl ve dvoře ohledl se
na spěch kolem sebe, načež zavrtěl hlavou, a otevřev si vrata a vyběhl
ven.
Zde se zase ohledl pátrávě na všecky stranv, a když tam nikoho
neviděl, vyskočil na nízkou doškovo* střechu a pravil pak sám pro sebe
utlumeným hlasem:
"Toho kata to bude mrzet, že byl tak lakomý. Kdyby si
byl dal pokrýt tu střechu taškami, nebyl bych mu ji nyní mohl
zapáliti."
Pak se zachechtal s ďábelskou zlomyslností, rozkřesal do hubky a
pravil dále, dívaje se spokojeně na ni:
"Tento nepatrný kousek hubky ti zničí celé jmění-"
"To se tak brzo nestane, jak si myslíá," ozval se na blízku hlas.
"Tu hubku musíš zase hezky umačkat a pak slezeš dolů, abychom s
tebou naložili, jak se na paliče sluáí a patří."
Byl to kat Mikuláš, jenž takto mluvil, přiáed s Kazimírem ještě
v pravý Čas, že mohl úmysl toho zlosyna zmařiti, a zachránit svůj
majetek.
Oba se pak chopili Aleše, jenž se tak zalekl, že nemohl ani slova
promluviti, a vlékli jej s sebou do domu.
Dveře se za nimi zavřely a Ales byl chycen.
KAPITOLA XV.
Sklamaná náděje.
Za několik hodin po těchto událostech, které všecky dohromady
souvisí a z nichž se musí jedna za následek druhé považovati, panovalo
ve Varšavě velké rozčilení.
— . ——-— <
O tom oo bylo v noci se stalo, pokud se to týkalo těch spiklencft,
byla již pověst po celém měatě se roznesla, a to bylo jíš vůbec známo,
že jest starjf kníže Dragomirski nvězněn, a jeho syn Kazimír že se za
chránil útěkem.
Lidé strkali hlavy dohromady a Šeptali jeden drnhémn, že bylo
mimo starého knífcte ješrě mnoho jiných šlechticů zatčeno, kteříž byli
též v podezření, že byli účastni toho spiknutí, a že bude ještě mnono
jinýen osob zatčeno, poněvadž prý jest již všecko vyzrazeno.
Na ulicích bylo pozorovati skoro samé ulekané obličeje, každý
chvátal po své záležitosti, maje hlavu skloněnou, anebo Šel vyzvídati,
co se stalo s jeho přáteli a známými.
Také se lid na ulicích v malých tlupách shromažďoval, a vůbec se
nemluvilo o ničem jiném než o těch neblahých událostech, kteréž by
ly v noci se sbelily, ale ostatně neměl nikdo v úmyslu proti vládě ze
zbraní v ruce se postaviti.
Proto však přece netrpěla policie, aby se lid na ulicích ve větším
poótu shromažďoval, a kdekoli se jich několik spolu zastavilo, přiclivá
talk uim hned strážník a vyzval je, aby se rozešli.
Rozumí se samo sebou, že nebylo takového vyzvání všude hned
uposlechnuto, a kdo se proti tomu protivil, byl lined scatčen. —
K desáté hodině dopoledne měla se odbývat nějaká slavnost,
a při takových příležitostech nedá se ani Polák ani Rus policií
odehnati.
Pročež bylo v těch ulicích, kde se měla tato slavnoBt odbývati,
tolik lidstva pohromadě, že by byla policie proti nim již ničeho nepoří
dila.
Bylo to nějaké procesí, jakých lze ve Varšavě častěji viděti, když
je některý boháč těžce nemocen.
Takové procesí se koná za tou příčinou, aby vyprosilo uBoha pro
toho nemocného zvláštní milost a uzdravení.
Toto procesí táhlo přes náměstí a dále ulicí v které jsou samé
šlechtické domy a v které stál také palác hraběnky Rosinaké.
Takové procesí sestávalo vždycky jen z kněžstva.
Napřed kráčeli kapucíni a někteří z nich, ježto ved i zvláště přís
ný život, měli na obličejích krabušky, za pásem důtky a v zadu na
kutně měli křiklavými barvami vymalovauý nějaký obraz, jenž před
stavoval nějaký výjev z Kristova utrpení.
Za kapucíny šli františkáni, dominikáni a kněží z ostatních řeholí,
a za těmito následoval kněz v ornatě, nesa před sebou velebnou
svátost.
Zatím co tento průvod zvolna 8e pohyboval, bylo na věžích u blíz
kých kostelů, všemi zvony zvoněno.
Lid stál na ulicích po obou 6tranách s obnaženými hlavami a mno
zí byli tak dojati, že padali na kolena a bijíce se v prsa hlasitě volali:
"Memento mori! Memento moři!"
Na náměstí klečeli na jednom místě všickni na kolenou, jen dva
mužové vysoké poslavy, kteří se zdáli býti dle kroje venkovští šlechti
cové, majíce na sobě aksamitové kabáty a široké nad kotníky stažené
kalhoty, zůstali mezi těmi kle Či čími stát, a vynikali vůbec mezi všemi
ostatními, kteří byli kolem nich.
líuce měli křížem na prsou složené a dívali se na ten smutný prů
vod" jaksi lhostejně.
"To je pravda, ve Španělích není lid tak nábožný jako zde, oni
jsou sice knéžím také ještě oddáni, ale tito se vynasnažují, aby ei u
Jidu získali náklonnost a lásku, a na takové smutné věci, jako na smrt
ho nikdy nepamatují."
"My zde musíme k vůli té hlouposti tak dlouho čumět a mohli
jsme být již dávno na místě."
"Nedělejte si z toho nic, don Pedro," pravil druhý muž. "My
tam ještě přijdeme v pravý Čas. Ale ve mně se budí pořád jakési
tušení, jako by na nás ještě dnes čekalo něco nepříjemného a smut
ruíhn "
"Vy vidíte samé nepříjemnosti," usmál se don Pedro. "Já se
kojím nej lepší nádějí. Ale podívejte se jenom, Bohumile —"
Nemohl však tuto větu domluviti, neboť k němu přistoupil z toho
zástupu člověk a upozornil jej příkrým způsobem na to, že jest ve
Varšavě obyčejem, před procesím smekati.
Don Pedro měl chuť dát tomu člověku na jeho vyzvání hrubou
odpověď, ale překonal svou nevoli, a přisvědčiv k tomu pouze
hlavou, smekl svou čapku a pošeptal také svému druhovi, aby učinil
totéž.
Nyní stáli chvilku ti dva mužové, nemluvíce ani slova, načež po
dotkl don Pedro:
"Chtěl jsem vás na to upozornit, že táhne ten průvod do ulice, v
níž bydlí hraběnka Kosiuská. Proto se obávám, že tam přijdeme
již pozdě, neboť se tam nahrne množství lidu a my se pak ani nepro
tlačíme."
"Kdo pak to asi umírá?" šeptal druhý. "Já mám pořád jaké*i
neblahé tušení, neboť na mne lpí těžká vina."
"Nebuďte blázen," odpověděl don Pedro, načež se obrátil k tomu
Člověku, kterýž jej byl dříve vyzval, aby smek, a tázal se ho, ke komu
ten průvod jde.