Pak vyšel kat z pokoje a zanechal tam Kazimíra s Marii o
samoté.
Oba zůstali ob vilka zamyšleni, a Kazimír se konečně vyjádřil, že
musí také svého starého otce s sebou vzíti anebo že zůstane tak dlonho
ve Varšavě, až se mn podaří z vězení ho vysvoboditi.
"To by byla šílenost!" zvolala Marie. "Do takového nebezpečí se
nesmíte na žádný spůsob vydati. Váš otec vám přikázal, abyste se
zachránil, a to masité vykonati, pakli máte ku svému otci lásku a
úctu."
"Dívko, ty ode mne žádáš nemožnou věc," odpověděl Kazimír.
"Toť by musel mít každý v opovržení, kdybych se jen na to ohledal,
co mi poručil můj otec. On mi to zajisté jen proto přikázal, aby se
přesvědčil, jakou mám k němu lásku."
"Ne, to jeho úmysl nebyl," namítala Marie. "Vy ee mýlíte; váš
otec chce, abyste se zachránil a vy musíte hledět dle jeho vůle se za
chovati. Prchněte, pakli mne milujete!"
"Pro tebe bych byl z to všecko obětovati," pravil Kazimír; "ale ty
od mne žádáš nemožnou věc."
"Což jste již zapoměl, že jeat již všecko k tomu připraveno, aby
byl váš otec z toho vězeuí vysvobozen!" zvolala Marie. "Já vám za to
ručím, ze se to podaří, a moliu vám nato přísaliati, jako že vás věrně a
upřímuě miluj u." ^
"Marie," zvolal Kazimír, uchvácen radostným pocitem a přivinul
si dívku k srdci, "tak jsem si vždycky tu dívku představoval, která by
se mi hodila za manželku. Mé vroucí přání se vyplnilo, a já za to dě
kuj u Bohu, že mi bylo popřáno s tebou se seznámiti."
"Tedy také přijměte ode mne tu radu a prchněte do Rakouska,"
pravila Marie. "Tam čekejte tak dlouho, až se zdejší poměry zase zlep
ší. My zatím vysvobodíme vašeho otce a přijedeme za vámi. Tedy již
nemeškejte a prchněte!"
!Nyní se počali oba se slzami v očích spolu loučiti. Za chvilku
vešel do pokoje mistr-Mikuláš a pravil, že jest již svrchovaný čas, aby
se vydal Kazimír na cestu.
Ještě jedno vřele políbení a stisknuti ruky, ještě jeden vzdech, —
a Kazimír vyšel mlčky po boku kata Mikuláše z pokoje.
Také Bohumil Kaminski se loučil v tu dobu se svými milými,
neboť musel, jak jsme již podotkli, také ou do Rakouska prchnouti,
aby byl aspoň poněkud bezpečen, a tam měl čekati, až nastanou v jeho
vlasti lepší poměry.
Když proft přišel jeho průvodce, byl Bohumil již na cestu připra
ven, maje na sobě oblek jako nějaký sluha.
Asi za pů.1 hodiny byli již všickni uprchlíci shromážděni v lesíku
nedaleko popraviŠtě, kamž byl Fedro tenkrát s popravního lešení od
vlečen.
Zde se přestrojili všickni za sedláky a pak šli na silnici, po kteréž
jelo zvolna asi deset těžkých povozů.
Sedláci, kteří byli posud s těmi vozy jeli, byli propuštěni a jejich
místa zaujali uprchlíci.
Právě v tu dobu se tam přihnala po silnici tlupa jízdních četníků,
pátrajíc po polských spiklencícli, ale těch povozu si ani nevšímali a
jeli tryskem dále.
"Ti hlupáci jedou okolo nich a nemají o tom ani tušení," pravil
kat sám pro sebe, jenž 6e z daleka na ně díval. "Nyní jsou zachráně
ni, a já mohu zase pokojně spáti.
Pak se vrátil s chvatem domů, ale nešel hned na lože, nýbrž se
šel dříve do sklepa, kde byl don Pedro uvězněn, a propustil ho na svo
bodu.
Pedro se nyní choval mimo vše nadání docela klidně.
Již nezlořečil ani nehrozil, a vyšel docela tiše z katovny.
KAPITOLA II.
Zvláštní souboj.
Nyní se musím© podívat na zámek Ronikovo, co dělá hraběnka
Bělěínská, kterouž jsme již dávno neviděli.
Tato hraběnka byla již deláí dobu nemocna, že nemohla ani z po
koje vyjiti.
Když měla tenkrát s Narazinem to poslední setkání, byla velmi
rozčilena, a jela pak tryskem zpátky na svůj zámek.
Na této cestě s ní padl kůň, a ona se pjtloukla.
Následkem toho byla až posud nemocna.
Po útěku hraběte Bohumila a jeho druhů byla již zase
tak dalece uzdravena, že mohla vyjít z pokoje, kde již neměla ani
stání.
Přecházela s místa na místo a vzpomínala si často na Bohumila,
kteréhož byla vlastně ona do toho neštěstí připravila.
"O tom jeSté neměla docela žádných zpráv, co se 8 nim stalo, a
proto poslala na sámek "Svobodu" zvláštního posla a vzkázala po něm
Narazmovi, aby k ní bez odkladu na Ronikovo přijel.
Nyní právě toho posla zpátky očekává, a poněvadž se dlouho ne
vrací, počíná se již nad tím znepokojovat:.
"Ale čeho 8e strachuj u?" tázala so konečně sama sebe.
"Ať si tam Narazin zůstane, já nemátli příčinu něčeho ee stracho
vati!"
Při tom se však přece otřásla, neboť si byla vědoma, že se dopu
stila těžkých zločinů, a proto 6c musela obávati, že ji stihne zasloužený
trest.
Jejím útočištěm byl nyní její spojenec a spoluvinník Narazin, od
kteréhož očekávala, že dovede její obavy rozptyliti.
Pouěvadž první po6el, kteréhož byla k němu poslala, dlouho
se nevracel, vypravila za ním ještě druhého a za tím poslala ještě
třetího.
Konečně se přihnali všickni tři na spocených koních zpátky na
zámek.
Byli totiž na ceatě se setkali, a jak se samo sebou rozumí, byl z
nich jen jeden na zámku "Svobodě1'.
Ačkoli Marie BělČínská nemohla se ani dočkati, až některý z
nich k ní do pokoje přijde, spěchala jim vstříc a zvolala e
chvatem:
"Kde "je Narazin, proč s vámi nepřijel?"
"Já přináším špatné zprávy, milostivá paní," odpověděl sluha,
kterýž byl až na zámek "Svobodu" dojel. "Vzácný pan Narazin není
již několik dni na tom zámku!"
"A kde je?" tázala se Marie s chvatem, obávajíc se, že snad byl
její spoluvinnik zatčen.
"Mně bylo řečeno, že se zdržuje ve Varšavě," odpověděl 6luha.
"V domě u guvernéra prý vědí, kde bydlí, ale já se to dovědět nemohl.
To jsou hrozné věci, které se staly v poslední době."
Sluha nyní vypravoval všecko, co bylo s Narazinem se
stalo. —
Správce ze zámku "Svoboly", jenž byl Narasinovým důvěrníkem
měl o některých ud lionech z poslední doby vědomost a vzkázal to na
Ronikovo Marii Bělčínské.
BMčínská se tím poněkud zase upokojila, ale poněvadž Narazin,
jak je nám povědoino, tomu správci všecko tak neřekl, jak
se to skutečné u lálo, nemohla si to Marie Bělčinská dobře
vysvětliti.
"Ale jak se to všecko stalo?" tázala se sama sebe, a poněvadž ei
nemohla dát na tu otázku dostatečnou odpověď, umínila si, že musí
Narazina stůj co stůj cavštívíti.
Kdyby byla bývala zdráva, byla by v tu chvíli vsedla na koně a
byla by jela do Varšavy navštívit Ňarazina.
Ale musela jednat obezřele a musela především utajiti své rozčile
ní, neboť by si to bylo mohlo její služebnictvo všelijak vykládati.
Překonala tedy svou nedočkavost a zůstala na oko co možná
klidnou.
Proti svému obyčeji se tentokrát ku svým sluhům t*k hrubě ne
chovala, jako jindy, když jim dávala rozkaz, aby zapřáhli do kočáru
čtyři koně a také se svou panskou se tentokrát nevadila, když jí tato
pomáhala se ustrojiti a když ji na to upozorňovala, že ještě není doce
la zdráva a že by měla zůstat doma.
Marie však na to ani neodpověděla a za půl hodiny po návratu
těch poslů jela již plným tryskem po silnici k Varšavě.
Narazin neucel ani nejmenšího tušení, že dostane takovou
návštěvu.
Byl v jedné jizbě ve velké nemocnici docela sám, kamž jej
dal guvernér dopravit i, ahy měl lepší ošetření.
Kulka, kterouž byl Kazimír Dragomirski naň vypálil, vrazila mu
mezi páté a šesté žebro, a ta rána byla velmi nebezpečná, a dělala mu
náramné bolesti.
Lékařové, kterýmž byl Narazin od guvernéra odevzdán, kroutili
nad tím hlavou, když mu tu ránu ohledávali, a vyjádřili se, že záleží
hlavně na tom, aby mu byla ta kulka z těla vytažena, jiuak že by ne
mohl být na živu zachráněn.
Ale v tu chvíli nemohli lékaři žádon operaci podniknouti, poně
vadž byla rána silně oteklá a proto museli přede vším hleděti, aby zase
oplaskla.
To trvalo dva dni a v onen den ráno, když vyjela Marie Bělčínská
ze svého zámku, chtíc Narazina ve Varšavě navštíviti, musel sextento
té těžké operaci podrobit.
Lékařové upozorňovali toho zlosyna, že by proň mohla míti ta
operace také osudné následky, a proto mu radili, aby se dal dříve zao
patřiti, ale jak se samo sebou rozumí, nechtěl o tom Narazin ani
slyšet,
Myslil si totiž, že mu Bůh beztoho jeho těžké zločiny odpustit
nemůže, kdyby se z nich i zpovídal; ale on se nesměl ani opovážit z
nicn ee zpovídati.