OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, June 14, 1893, Image 11

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-06-14/ed-1/seq-11/

What is OCR?


Thumbnail for 11

bfm> Nu hřbito/ snad trefím sám, Že váa mni nemusím obtě
žovali."
"Já jsem b radostí ochoten vám poslonžiti," pravil lékař, díva
je se pátrávě na toho domuělého jinocha, kterýž jej zvláště zajímal,—
"a to bych si pokládal za velké átěatí, kdybych mohl býti zdárné
mn synovi naší nbohé vlasti v něčem užitečném. ^Ale já vás nebu
du zdržovali, pane," doložil pak, spozorovav Jna Jelvě čím dál tím
větší nepokoj. "Yy budete po té dlouhé jízdě již zajisté potřebovat
odpočinku."
Lékař se nyní zdvihl a rozsvítiv svíčku požádal svého hosta,
aby šel s ním, i ač ž vedl Jelvu dlouhou chodbou do onoho křídla
svého domu, v němž se nalézal Bohumilů.v pokojík, a pravil, ote
vřev dvéře u vedlejšího pokoje:
"Zde máte všecko pohodlí pane, já vám přeju, aby se vám v
mém domě něco hezkého z lálo."
Jelva mu poděkovala a vešla do pokoje, jenž bylijvelm přívětivý
a čistě upravený.
Její nostitel jí tam ještě poslal sluhu s vodou a když byl tento
odešel, zastrčila Jelva dvéře, aby ji tam nikdo nepřekvapil.
Pak se posadila na pohovku a položila si hlavu zpátky na stěnu,,
která ji dělila od jejího milence, o němž se domnívala, že jest již
mrtev.
Takto seděla zamyšlena asi hodinu, ale najednou se rychle
zAchopila, jako by byla elektrická jiskra do ní vjela.
Ždálo se jí, jako by ji byl někdo jmenoval jmenem a ten hlas jí
zněl tak temně jako z hrobu.
Zatajila dech a poslouchala.
Za chvilku slyšela zase tentýž hlas, ale nyní se jí zdálo, jako by
se ozýval za tou zdí a jako by se podobal k hlasu jejího Bohumila
Kaminskiho.
Jelva sice nebyla pověrčivá, nevěřila v duchy ani v strašidla, ale
přece se otřásla když mohla konečně také celým větám rozuměti,
které nemohl nikdo jiný mluvit než Kaminski.
"To je ón, jeho duch mne obletuje!" šeptala sama pro sebe. "On
tedy svému slibu dostál, kterýž mi dal a přichází pro mne. Bohumile,
kde jsi, já na tebe čekám!"
Rozpřáhla ruce, jako by očekávala, že se jí duch jejího milence
zjeví; ale v pokoji bylo zase ticho jako v hrobě.
Toto ticho trvalo již několik minut, aniž by bylo bývalo něčím
přerušeno.
Najednou zaslechla zase hlas Kaminskiho.
"Kde jsi, drahá milenko? Jaká temná moc nás od sebe odlučuje?
Já tě nemohu viděti, ale. vím, že jsi na blízku a že bys mne ráda spa
třila rovněž jako toužím já po tobě. Naši nepřátelé na sebe uvalují
těžkou vinu, z kteréž se nebudou moci nikdy zodpovídati a která jest
JirtrSí ri..: —- >svátuou pásku, kterouž nás sám
Jelva sama pro sebe; "tak přece
nemluví žádný duch! Tak mluví člověk, který je posud živ a který
mnoho trpí. Což by to bylo možným, aby byl Kaminski ještě na ži
vu? Snad ho zde mají uvězněného, snad je těžce rauěn a mluví v zim
ničnéin třeštění. Ano, to by mohlo by ti! Kazimír Dragomirski se
klamal, Bjhumil je živ a volá mne. Proto musím k němu!',
Chtěla vyjít z pokoje a vrátit se ku svému hostiteli, aby jí tu věc
vysvětlil.
Ale upamatovala se ještě v pravý čas, že jest snad ten člověk od
Pedra uplacen a že ji nebude chtít nic pověděti, a proto si umínila, že
to musí sama vypátrat.
Otevřela potichu dveře u svého pokoje a vyšla na chodbu.
Měsíc jasně svítil a ona mohla při jeho světle, kteréž tam okny
padalo, docela dobře viděti, že jest na té chodbě několik dveří a proto
si také hned pomyslila, že musí být Bohumil v některém z těch po
Třesouc se rozčilením, přikradla se k nej bližším dveřím, kudy~se
chodilo do pokoje, v němž Kaminski vskutku se nalézal.
Přistrčila k nim ucho a poslouchala.
Slyšela tam těžké a sípavé dýchání a mezi tím slabé a bolestné
vzdechy.
Pak zase slyšela ten hlas, kterýž ji byl dříve do takového rozčilení
přivedl a jenž pocházel vskutku od Bohumila.
Tento mladý muž, kterýž ve svých světlých okamžicích o tom, co
se s ním bylo dříve stalo, ničeho nevěděl, pamatoval se ve snách na
na všecko a mluvil, jak jme slyšeli, o svém smutném osudu.
Co právě nyní mluvil, tomu nemohla Jelva rozuměti, ale již vě
děla, že ji dělí od jejího milence jen tenká prkenná stěna.
Již se nemohla zdržeti a otevřevši dveře vstoupila do Bohumilova
pokoje, jenž byl noční lampou jen slabě osvětlený.
.reji oko přehledlo v okamžení celý pokoi a utkvělo na posteli, na
níž ležel Kaminski, jsa posud bezvědomí a mluvě slabým hlasem něco
sám pro sobe, čemuž Jelva nerozuměla.
Jelva si přitiskla ruku na pobouřené srdce a pokročivši až k poste
li shledala, že jest Bohumil těžce raněný a ie následkem této rány
třeáti
Její radost, že se zase sešla se svým milencem, byla tím ovSem
zkalena, když viděla, v jakém nebezpečném stavu se nalézá, a pna si z
hluboká vzdechla a vrhŠi se u jeno postele na kolena, pojala jej za
pravici, která se třásla zimničným záchvatem a počala ji vřele líbati.
Mluvila naň jeho jmenem, ale když viděla, že leží jako mrtev,
vyhrkly jí slze s očí.
- "On zemře," pravila šeptem. "Já jsem tedy jen proto sem při
jela, abych se pomodlila u jeho smrtelného lože a abych viděla jeho
zápas se smrtí."
"Ne, on nezemře!" ozval se nyní lékař, jenž se nalézal ve vedlej
ším pokoji a jenž byl brzo po Jelvě do pokoje k nemocnému nepozo
rován vstoupil. "On nezemře, pakli ho vy z jeho klidu nevyrušíte!"
Jelva se rychle vzchopila a zvolala upírajíc na lékaře trnoucí
zraky:
"Bože, kdo pak jste?"
"Na to se chci také vás otázati." odpověděl lékař, vlídně se usmí
vaje; "neboť bych rád věděl, koho jsem to ve svém domě pohostil,
zdali přítele anebo nepřítele Bohumila Kaminskiho, který již tak mno
ho vytrpěl!"
"Jeho přítel!" zvolala Jelva vřelým tonem, a lékař již nepochybo
chyboval, že mluví pravdu. "Já sem spěchám až z Varšavy, abych se
pomodlila u Bohumilova hrobu, a nyní jsem s radostí shledal, že jest
ještě živ. Ale radovat se ještě nemohu," mluvila Jelva po krátké
přestávce dále "neboť není Bohumil ještě zachráněn, on se jeátě nalézá
v moci svých nepřátel a don Pedro pozoruje bezpochyby každé jeho
hnutí."
"Ano, máte pravdu," přisvědčil lékař. "To byl právě Pedro,
jenž přivedl četníky těm uprclilíkůin na stopu, to byl on, jenž mne
k tomu přiměl, abych toho ubohého hraběte do domu přijal, a já jsem
přesvědčen, že jest pro Kaininskiho uejvětším a nejnebezpečnějším
nepřítelem."
"Ale již zase upadám ve svou starou chybu," pravil najednou,
přerušiv svou řeč; "jás vámi mluvím s holou důvěrou a ještě ani ne
vím, kdo jste."
"Mně můžete říci všecko!" zvolala Jelva. "Já patřím do počtu
oněch přátel Kaminskiho, kteří jsou ochotni i svůj život proň obě
tovati."
"Tím jste mne ještě nepřesvědčil, neboť to může konečně každý
říci," odpověděl lékař. "Vy mne tu ubezpečujete, že jste hraběti Ka
minskimu upřímně oddán, ale přicházíte z Varšavy a jste sein poslán
od hraběnky Marie Bělčínské.
"Ta je úhlavní nepřítelkyní raší lásky!" zvolala Jelva, zapomněvsi
již, že chce bjfti považována za mužského. "Po6Ítn vás, co je vám o ní
vědomo? Je zde? Hrozí také s její strany mému Bohumilovi ne
zpečí?"
'"Ale kdo jste?" tázal sa lékař důtklivým tonem; pokročiv k Jel
va. "Již vám neřeknu ani slova, pakli mi neřeknete, kdo jste."
"Přísahejte mi před Bohem • na všecko, co je vám svatým, že
nejste také vy Bohumilovi nepřítelem jako ti druzí, a já vám to řeknu".
LékaFpozdvihl pravici k nebi a zvolal, hledě Jelvě pevně do očí:
"Na to vám přísahám před Bohem"!
"Tedy vězte, že nejsem, to, zač mne považujete", pravila Jelva.
"Já nejsem žádný polský kavalír, jak se snad domníváte, nýbrž jsem
ženská, nevěsta Bohumila Kominskiho."
"Vy jste Jelva!" zvolal lékař, jenž byl to jméno velmi často od
Bohumila slyšel. "Jak je to možná, že j^em to na vás hned nespozo
roval", mluvil za chvilku dále, když byl Jelvu dobře si prohledl. "To
je důkazem, ív jest můj zrak již sesláblý, a 2* jsem tou myšlenkou
celý opanován, abych Kaminskiho zachránil".
Poněvadž lékař věděl, že 6e Kaininski tik brzo neprobudí, počal
nyní Jelvě o boji těch polských uprchlíků s Četníky a se sedláky obšír
ně vypravovati a pravil, že byl Kaminski skutečně považován za
mrtvého, a s ostatními mrtvolami do stodoly odnešen.
Jak se samo sebon rozumí, neopomenul při tom vypravovati, že
byl on sám ty mrtvé ohledával a zmínil se také o tom, jakým podiv
ným sp&sobem se Pedro při té příležitosti choval, a jak se on sám o
osudech Kaminskiho dověděl. —
"Já mám pevně za to, že jest hrabě Bohumil docela nevinen",
pravil ku konci svého vypravování. "On se zajisté nedopustil žádného
z těch zločinů, kterému kladou za vinu, a jeho ruce nejsou poskvrněny
lidskou krví'1.
"Bůh jest mi svěJkem, že se nedopustil žádného zločinu!" zvolala
Jelva a vypravovala pak lékaři všecko, co tento ještě nevěděl, zvláště o
hanebných piklech Narazina a hraběnk yBěléínské a o plánech, které
byly tyto zlomyslné osoby na zkázu Bohumila zosnovaly, a tím vzbu
dila pro něho vřelou soustrast!.
"To je hanebné!" zvolal lékař s nevolí. "Já bych si byl nikdy
nepomyslil, že by bylo něco takového možným, neboť hanobí takové
jednání veškeré člověčenstvo."

xml | txt