OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, June 21, 1893, Image 10

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-06-21/ed-1/seq-10/

What is OCR?


Thumbnail for 10

vymyslil, abys mne postrašil. Ty chceš, aby mne dnch toho zrádce,
kterémuž jsi sloužil, všude pronásledoval, a chceš mi tím ztrpčit po
slední dni mého Života."
"*Jo bych měl k tomu za příčinu, pane?" tázal se sluha. "Já jsem
byl vaší nápadnou podobností s mým pánem tak překvapen, že mi ta
slova bezděny z úst vyklouzla. A pakli již nemám příčinu se domní
vati, že je váš osvícený pan bratr ještě na živu, tedy mne račte z toho
omylu vyvésti."
"Od nynějška jsem já tvým pánem a poroučím ti, abys o celé té
věci mlčel," pravil kníže škaredým tonem. "Jakmile ještě nějaké
slovo o tom z úst vypustíš a opovážíš se tvrditi, že kníže Aleš mrtev
není, d^m tě zavřít do blázince. Rozuměl jsi mi?"
"Ano, nejmilostivější pane," koktal domovník. "Já budu mlčet
jako hrob."
"A to bude to nej lepší, co můžeš dělati," doložil kníže Petr po
někud mírnějším tonem. "To t»e nedá ničím dokázati, že není můj
bratr mrtev. Tedy již o tom dost! Vezmi světlo a sviť mi, já si chci
prohlednout v zdejším paláci komnaty."
Domovník rozsvítil lucernu a šel pak se svým novým pánem do
hořejších místuostí a sice do onoho křídla, v němž byl kníže Aleš
v poslední době bydlil a kde se také odehrála větší čásť oněch událostí,
o nichž jsme již vypravovali.
Sluha kráčel napřed a ačkoli šel velmi zvolna, zůstal za ním kníže
přece daleko pozadu.
Y tu dobu jím zmítaly rozličné myšlenky a on cítil velký ne
pokoj.
Domovníkovo tvrzen1', že kníže Aleš mrtev není a že byla jeho
domnělá mrtvola od těch zakuklenců odvezena, zdálo se mu být nyní
přece poněkud k pravdě podobným.
"Ten domovník může mít tedy pravdu," mluvil kníže sám sebou,
"a pakli se ta věc rozhlásí, mám zase po naději, že dostanu to krásné
dědictví."
Kníže se zachvěl, když si pomyslil, že bude muset to jmění svému
bratrovi zase vydati a pakli by byl tento bratr opět chycen a odsouzen,
že připadne veškeré jeho jmění státu, neloť ustanovuje ruský zákon,
že veškeré jmění politického provinilce, kterýž jest pro velezrádu od
EOiizeD, fisku propadá, že jelo příbuzní ani tenkrát na to dědictví prá
va nemají, když se dokáže, že se žádné viny nedopustili.
Z toho jest patrno, že připadlo to jmění jen proto na knížete Dra
gomirskiho, poněvadž nebyl jeho bratr ještě odsouzen, poněvadž zem
řel ve vyšetřovací vazbě a poněvadž nemohl jeho syn, jenž byl také
obviněn z těžkéLo politického zločinu, žádných právních nároků na to
dědictví si dělati.
Obrazivost knížete Petra byla tím yelic-e rozčílena, co byl od do
movníka slyšel, a on to již považoval za úplně jistou věc, že o to jmění
přijde.
Teď byl jeho jedinou nadějí ten rodiný poklad.
Tento poklad musel odstraniti, musel jej pro svou rodinu pojistiti,
na ton byl pevně ustanoven a chtěl to také stůj co stůj provésti.
Dodav si srdnatosti vztýčil hrdě hlavu a Šel pevným krokem za
domovníkem do oněch pokojů, v nichž byl Kazimírův otec v poslední
době bydlil.
Hned u prvních dveří, kudy se do těchto pokojů chodilo, poslal
domovníka pryč, přikázav mu, aby se o jeho návštěvě před nikým ani
slovem nezmiňoval, a pokud on v tom paláci bude, aby tam nikoho
nepouštěl.
Domovník mu přislíbil, že jeho rozkaz věrně a svědomitě vykaná
a odešel pak, odevzdav knížeti lucernu.
Fetr byl nyní v rodin ém sále, jenž byl ozdobeny podobiznami jeho
předků.
Stoje uprostřed teto rozsáhlé místnosti, kterouž velmi dobře znal,
netroufal si první chvíli ani hlavu pozdvihnouti.
Teprv když byla ozvěna domovníkových krv ků se ztratila a když
panbvalo všude mrtvé ticho, pozdvihl kníže lucernu a posvítil si na
stěnu po pravé straně.
Náhoda tomu chtěla, že ze v?ech obrazů, které byly na té stěně zavě
šené, jen podobizna knížete Aleše Dragomirskiho Petrovi do očí padla,
poněvadž padalo světlo nejvíce na ni.
Petr byl tím pohledem, jak bylo patrno, velmi nemile dojat, neboť
sebou trhl, ucouvl krok zpět a upřel ua ni trnoucí zraky jako by to byla
nějaká příšera.
Čím déle na tu jKxlobiznu hleděl, čím déle pozoroval vážný a
ušlechtily obličej svelio bratra, tím vět í ir/kost se ho vzmáhala, i zdálo
se mu, jako by jeho bratr Aleš z toho rámu vystupoval a blížil se k
němu. —
Kníže Petr ucouvl zpět a chtěl z toho sálu již prchnouti, ale v
okamžení se zase vzpamatoval a pravil sám pro sebe, hlasitě se při tom
zachechtav:
"Byl jsem to blázen, Že jsem se bál duchů a strašidel, kdežto se
mi přece jedná o takové velké věci! Já se tě nebojím Aleši! Kdybys
skutečně ze svého hrobu povstal a kdybys mi chtěl zamezit cestu k tomu
tajnému sklepu, skolil bych tě na místě, neboť jsem od nynějěka proti
takovým příšerám otužilý!—Jen dále!"
Obrátil se od toho obrazu, a prošed skrze sál, vstoupil do onoho
pokoje, kde byl tenkrát kníže Aleš Dragomirski zatčen.
V tomto pokoji bylo ještě všecko v největ-ím nepořádku.
Kábytek byl z pře vrhaný, čalouny, kterýmiž byly stěný pokryté,
byly tu a tam roztrnané a všude bylo viděti stopy boje, kterýž tam byl
mezi mladým knížetem Kaámírem Dragomirskim a úředními pochopy
zuřil. —
Ve dveřích vězela kulka z bambitky a ona drahocenná vása,kterouž
byl jeden Alešův předek z Itálie s sebou přivezl, byla rozbitá, — a to
všecko bylo knížeti Petrovi důkazem, že se musel kníže Kazimír udatně
brániti.
uTedy je to přece pravda, co se o srdnatosti tolio mladého Člověka
vypravovalo," pravil Petr sám pro sebe. "Podle všeho je vidět, že zde
musel bojovati jako lev a že musel mnohého z těch nezvaných hostů na
věčnost poslati. Ale tím lépe! Čím větší odpor tím větší zločin! —
Kazimír nesmí nikdy očekávati, že mu bude jeho zloíin odpuštěn, ani
tenkrát, kdyby se car nad těmi polskými buřiči smiloval. Zločin úkladné
vraždy jest ještě těžší než velezrada."
Pak kráčel dále celou řadou pokojů a píišel konečně k oněmMvě
řím, kudy se chodilo do podzemních místností.
Tyto dveře otevřel kníže be e včelio namahání a přesvědčiv se] je
ště, ?e jest světlem a sirkami dostatečně zaopatřen, sešel po schodech
dolů.—
Čím hlouběji přicházel, tím byl vzduch vlhčí a stuclilejší a tím
více mu tlouklo srdce úzkostlivým napnutím.
"Co asi shledám v tom sklepě", pomyslil si; "budou snad ty skří
ně již docela prázdné anebo budou v nich scliázeti jen ty klenoty, které
mi ten žid„prodával?"
Ještě několik minut a Petr si pak niolil dát na ty otázky sáni od
pověď, neboť 2 a chvilku ocítil se v 0110111 sklepě, v něm? byl Nu razili
uvězněn, a z něhož byl Viliod, jak víme, do tajného sklepa.
Petr býval bezpochyby v dřívějších dobách dokud ještě* se svým
bratrem ve svornosti žil, častěji v tomto sklepě a také snad dobře věděl,
kde se nalézá do něho vchod a jak se otvírá; ale od těch dob bylo již
mnoho let minulo a Petr musel chvilku přemýšleti, než se dobře 11a
všecko tak dalece upamatoval, aby se mohl pokusiti o otevření tajných,
těch dveří.
Udělal to právě tak jako Kazimír.
Přitlačil v-í silou 11a růžici, jež se nalézala ve stěně a v okamžení
se mu dveře otevřely.
Poněvadž proti němu zavanul vlhký a stuclilinou páchnoucí vzduch
nevešel hned do vnitř, nýbrž zůstal ve dveřích stát a pravil utlumeným
hlasem sám pro sebe:
"Jak pozoruju, muselo se tu stát něco hrozného. Já zde cítím
krev, která zde musela býti teprv nedávno prolita. Tedy se zde o ten
poklad lojovalo." .
Kníže zůstal jako bleskem omráčen a skloniv hlavu 11a prsa, pono
řil se v trapné myšlénky.
Již byl tak blízko u cíle a přece se nemohl k tomu odhodlati, aby
si zjednal jistotu, zdali jsou ty obavy, které se v něm budily, podstatné
čili nic. —
Stál ve dveřích u tolio tajemného sklepa a otřásl se hr&zou.
Teprv když zaslechl ze vnitř slabý a bolestný vzdech, vzpamatoval
se opět a vstoupiv do sklepa, vyzdvihl lucernu, aby tam mohl lépe vi
děti, i spatřil tam krčmáře Ivana, kteréhož tam jak víme, kat svázal a
zavřel.
Tento zlosyn byl ještě živ a byl posud při dobré paměť, ačkoli byl
již docela vysílený.
Tím stálým namaháním, aby si uvolnil roce, jež mu byl kat Mi
kuláš pevně spoutal, byl již všecku svou sílu vyčerpal, i ležel na ze:iiir
slabě sténaje.
"Konečně sem přicházíš, kate, abys mne zavraždil!" zvolal Ivanr
mysle, že je to mistr Mikuláš. "Ty ukrutníČe jsi mne zde nechal celé
dva dni, a ten stav byl pro mne tak hrozny, jako bych byl umíral sto
krát po sobě."
"Já nejsem ten, za kteréhož mne považuješ," odpověděl kníže, jsa
hluboce dojat: "mně nezáleží na tvé smrti, a já budu děkovat Bohu,
budu-li těmoci zadíráni ti. Ale mluv, jak jsi se sem dostal?"
"Já jsem ten poklad hlídal," odpověděl Ivan, svíjeje se bolestí:
"vchod do tohoto sklepa jsem bránil s nasazením svého vlastního ži
vota a poněvadž jsem byl přemožen, svázali mne ti loupežníci a hodili
mne sem."
"Tedy byl ten poklad odsud ukraden!" zvolal kníže, jevě na so^é
velké uleknutí. "Mluv, znáš ty loupežníky? Za to dostaneš skvělou
odměnu, pakli mi pomůžeš etopu těch zlosynft vypátrati.'.
"Rozvažte mi ruce a já pan budu mluviti", zasténal krčmář Ivan.
"Vašemu přání budu mon jen tenkrát vyhověti, když budu míti ruce
a noLy volné."

xml | txt