OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, July 12, 1893, Image 10

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-07-12/ed-1/seq-10/

What is OCR?


Thumbnail for 10

slzami zalité. "Já to cítím, že nejsem bez vás ničím a proto se vám
vrhnu v náručí a svěřím vám svftj osud."
"A já ho budu říditi, abyste byla šťastna a spokojena," odpověděl
Pedro. "Od nynějška se budu já o tvé štěstí starati, milovaná Blan
ko, budu žít jen pro tebe a budu ti hledět připraviti na zemi ráj. Ty
toho nebudeš nikdy litovati, žes mue svou láskou oblažila a já jsem
na tvou důvěru hrdým."
Pedro pojal Blanku opět v náručí a přivinul si ji k ňadrům.
Těmto blaženám milencům uplynula hodina, že se ani nenadáli,
a již se chýlilo k jedenácté hodině.
"Bože, což jsme spolu již tak dlouho?" zvolala Plaňka, rychle se
vzchopivši. "Prosím vás don PeJro, hleďte, abyste byl již pryč."
"Já zde ještě zůstanu," odpověděl Pedro klidně, neboť jsem se
zavázal slibem, že odsud půjdu jen s vámi, a tomu slibu musím dostá
ti. Napište hraběti na rozloučenou několik řádků a pak pojďte se
mnou. Do rána musíme být z Víddě pryč."
Toho se Blanka nenadála, že bude mít Pedro tak naspěch.
Ona se domnívala, že ji ponechá ještě nějaký čas v jejich posa
vadních poměrech, aby mohla své zá'ežitosti spořádati a aby se mohla
s hrabětem rozloučit.
Pročež se velice zalekla, když jí Pedro řekl, že s dí musí v tu
chvíli z Vídně odjeti, a právě když chtěla něco proti tomu nauíítati,
přichvátala do pokoje služka, která byla bezpochyby její důvěrnicí, a
oznamovala jí, že hrabě Marbach mimo vše nadání z města ss navrátil
a že chce mluvit se svoa manželkou.
"Pan hrabě je dnes v takovém Špatném rozmaru, jakého jsem
ještě nikdy na něm nepozorovala," podotkla služka. "Je v obličeji
bledý jako smrt a ten pán, který sem přijel s ním, podobá se spíáe
ďáblovi než k člověku."
Blanka se tak zalekla, že by byla málem omdlela.
Sepjala ruce a pohledla úzkostlivě na Pedraibyla by snad sklesla
na zem, kdyby ji byl on nezachytil a nedovedl ji k pohovce.
"Jen zachovejte klidnou rozvahu," šeptal Pedro, "aby nikdo na
vás nepozoroval, že jste byla rozčilena. Já větřím zrádu a musím vě
děti, kdo ten zrádce jest. Zatím buďte s bohem."
Posadil Blanku na pohovku a uskočil rychle do vedlejší komnaty,
jež byla otevřená.
Ale sotva že tam byl vklouzl a dveře za sebou zavřel, vstoupil do
salonu hrabě Marbach.
Tento byl skutečně bledý jako mrtvola, jeho oko příšerně jiskřilo
a jeho hlas se chvěl, když byla Blanka několik kroků proti němu po
kročil a jej uvítala.
"Musíš mi prokázat tu laskavost a nepustíš z tohoto salonu niko
ho," pravil hrabe. "Já jsem obdržel jistou zprávu, že je zde nebez
pečný zloděj. Musíme ho hledati."
Tato slova mluvil hrabě ve velkém rozčilení a počal pak rozhrno
vati záslony, které zakrývaly okna a prohledávati každý kout a k^Ždý
výklenek.
Ale rozumí se samo sebou, že tam nenašel nikoho.
"Ale co to děláš, muži?" tázala se Blanka co možná klidně.
<,Ty
mne děsíš!"
"Vždyť jsem ti řekl, že jsem na stopě jistému zlosynovi," odpo
věděl hrabě docela chladně. "Na večer si vyjel hrabě Kaminski v tuto
stranu na procházku a viděl zde nějakého podezřelého člověka, který
obcházel náš dům a konečně do něho vklouzl. On musí být zde, ale
běda mu, pakli ho dopadnu."
Z těchto slov můžeme souditi, že byl hrabě Marbach již všecko
od Vladimíra se dověděl a že byl jen s tím úmyslem na svůj letohrá
dek přichvátal, aby tam Pedra dopadl a dle zasloužení jej potrestal.
Hraběnka již věděla, co to znamená, neboť se v ta chvíli upama
tovala, že byla předešlého večera, když rozmlouvala s Pedrem, na blízku
lehké kročeje slyšela, a z toho sou lila, že byl někdo jejich rozmluvu
tijně poslouchal.
Toto přesvědčení jí dodalo ještě větší odvahy.
Když viděla, že hrozí nebezpečí, pokročila k hraběti, majíc hlavu
hrdě vztýčenou, a jiskříc očima pravila:
"Ale prosím té, řekni mi co tě k tomu přimělo, že si zde tak ne
obyčejně počínáš? — Řekni zkrátka a určitě, že mi nevěříš a že jsi—■"
"O tom zde není řeč, že bych ti nevěřil, ale já mám jisté podezře
dí, které můžeš jen ty vyvrátit. Mluv a přiznej se upřímně, nestra
chuj se mého hněvu: byl někdo u tebe dnes večer, poctil tě don Pedro
svou návštěvou ?"
",Ne, Bůh jest mi svědkem." odpověla Blanka pevným hlasem.
"Já bych návštěvu od toho člověka na žádný spůsob nepřijala."
"Já ti věřím, neboť vím, že lhát neumíš," pravil hrabě, upíraje
na Blanku pátravý pohted. "Ale snad se pokusil don Pedro vnutit se
ti za společníka, jak to také včera udělal na té zábavě u hraběte Ka
iriinskiho."
"Já ti nerozumím," odpověděla Blanka, tváříc se, jako by byla
uražena. "Včera večer jsem nebyla ani jediný okamžik samotna a by
la bych ti to jistě řekla, kdyby byl Pedro něco takového učinil, jak ti
to namluvil nějaký utrhač."
'•Hrabě Kawinski té sáin viděl ve společnosti s tím Španělem!"
zvolal Marbach popnzen. "Přiznej se, Že je to pravda."
"Ne, on chce na mne jen osočiti!" zvolala Blanka * nevolí. "Bůh
vf, co má k tomu za příčina, že mne tak pomlouvá."
Hrabě Marbach se poněkud zarazil, když slyšel toto určité vyjá
dření.
Ohledl se starostlivě kn dveřím, věda, že stojí za nimi domnělý Ka
minski a mysle, že tento nyní s chvatem do dveří vrazí, a že řekne
Blance do očí pravdu; ale to se nestalo.
Vladimír zůstal v předním pokoji na svém místě, chtě bezpochy
by čekati, jak se ten výstup dále vyvine, — anebo byl snad dle Mar
bachova domnění zase zmizel, aby si nemusel dát do očí říci, že je
lhář.
Marbach chtěl k těmto dveřím pokročiti a pobídnout domnělého
hraběte KaminBkiho, aby šel dále, a řekl hraběnce Blance ještě jednou
do očí, co byl dříve jemu řekl; a'e v tom ho napadla myšlenka, Že se
při tom všem hrabě Kaminski v jakési tajemství halí a že má bezpo
chyby příčinu Blanku pomlouvati.
Vždyť to nemožným nebylo, že by měl Vladimír skutečnou příči
nu Pedra nenáviděti, že byl snad od Blanky příkře odbyt a že se nyní
Ichce na ňí mstíti. 1
Když byl Marbach všecky okolnosti důkladně uvážil uznal za do
bré odevzdati celou tu věc, k vůli kteréž byl na svůj letohrádek se
vrátil své manželce, aby ona sama ji rozhodla, chtě takto zachrániti
dobrou pověst svého domu a své domácí štěstí.
Po delším pomlčení jal se zase slova a pravil:
"Já vím, že nikdy nelžeš, Blanko, Že's mi byla posud věrnou, ale
přece mne to velice znepokojuje, když si pomyslím, že by to mohlo byt
pravda, co mi Kaminski namluvil. Ostatně jsem přesvědčen, že budu
mít zase uspokojenou mysl a že budu zase tak šťastným, jako jsem byl
posud, když se mi zapřísáhneš, že jsi mi nebyla nikdy — ani myšleu
kami ani skutkem — nevěrnou a že jsi měla vždy na paměti, čím jsi
mně a dobré pověsti mého domu povinována. Přísahej tedy Blanko
na tento kříž" — při tom jí nastrkoval malý stříbrný krucifix — kte
réž tvoje matka co jediné dědictví po sobě zanechala, že jsi mi po-isud
zachovala věrnost a lásku, a já toho utrhače přísně potrestám, který
se opovážil tvou manželskou věrnost a mne v pochybnost tiváděti.
Zatím co| Marbach, tato slova náruživým tonem mluvil, byla
Blanka rozličnými pocity zmítána. Chtěla se vrhnout před svým
manželem na kolena a říci mu, že nemůže bez Pedra žiti, ale pak si za
se pomyslila, s jakou vroucí láskou Marbach k ní lne, i neměla té síly,
aby byla mohla jeho srdce na smrt zraniti.
Ale její manžel chtěl, aby mu přísahal, že je mu posud věrnou,
anebo aby mn vyznala pravdu. Pročež si musela voliti jedno nebp
druhé.
Zbledla jako smrt a pokročivši ku svému manželovi, položila dva
prsty na kříž a opakovala temným hlasem přísahu, kterouž jí Marbach
předříkával.
Hrabě Marbaeh poslouchal tuto přísahu s velkou pozorností a pak
pravil:
"Bůh tě vyslyšel Blanko! Ty jsi tou přísahou zachránila svou
vlastní čest a čest mého domu, a hanba tomu utrhači, který se opová
žil ji nařknouti, — hanba a opovržení hraběti Kaminskimu!"
Blanka chtěla na tato slova něco odpověděti, chtěla bezpochyby
Marbacha ještě jednou o své věrnosti ubezpeČiti, ale její rozčilení bylo
v poslední době tak velké, že počala vrávorati a sklesla na zem.
"Že vaše manželka omdlela, jest nejlepším důkazem, že lhala!"
ravil v tu chvíli Vladimír, vstoupiv do pokoje. "Já mára obyčej jen
p tvrditi, co mohu dokázati, a myslím že jsem svým čestným slovem
hraběnčinu vinu dostatečně dokázal."
"Vy jste v mých očích bídný lhář a utrhač!" vzkřikl Marbach,
jsa uchvácen vztekem. "Pryč odsud, sice vás dám z domu vyinrskat
karabáčem!"
"Tu potupu vám neodpustím!" zvolal Vladimír, vida že se celé
jeho postavení ve Vídni rázem zviklalo. "Za to mi musíte dáti za
dostučinění — a sice se zbraní!"
"Zýtra sp>lu budeme mluvit!" odpověděl hrabě a ukázal mu na
dveře. "Již jděte!"
"Já odsud dříve nepůjdu, dokud nedáte prolilednouti tento dfim,
a dokud se nepřesvědčím, že jsem se mýlil," pravil Vladimír, maje
s celou jistotou za to, že se Pedro na té ville posud nalézá. "Don
Pedro je zde!"
"PryČ odsud, zlomyslný utrhači!" vzkřikl Marbach nemoha svftj
vztek opanovati. "Kliďte se v okamžení, sice —"
"Vžd^ť já jdu," pravil Vladimíru, nedav mu domluviti; "neboť
vidím, že nejste při zdravém rozumu. Tedy na shledanou, pane hra
bě, — na shledanou na bojišti/'

xml | txt