OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, July 12, 1893, Image 12

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-07-12/ed-1/seq-12/

What is OCR?


Thumbnail for 12

"Dostačuje vám svědectví tohoto poctivého muže?" tázal se Pedro
hraběte. "Pakli ne, mohu vám přivésti ještě jiné svědky!"
'•Já vám věřím,', odpověděl lirabě zasmušile, "a nyní vím co mám
dělati. Hrabě Kaminski poskvrnil Čest mého domu a z toho se mi
musí zoipovdati, — a sice hnil! Já jd i olml ro/uou cestou do jeho
domu."
"Také já j83in byl od něho hrubě urazen a p&jdi tam s vámi!"
zvolal Pedro. "My dokážeme tomu Člováku, že považujeme utrhání
na cti za těžký hřích, který se ani nedá odpustit."
Hrabě Marbach byl 6 tím srozuměn a šel s ním k domnělému
Kaminskimu, totiž k Vladimírovi.
Tento neměl ani tušení, jakou návštěvu dostane, nsboť myslil, že
Pedro vůbec již nikdy u něho se neukáže, a hrabě Marbach že k němu
pošle své svědky a že ho vyzve na souboj.
Seděl docela klidně u snídaně a četl noviny, pohlížeje chvilkami
na Lauru, jež seděla v okně, jako by se naň hněvala.
Z toho čtení jej vyrušil za chvíli sluha.
4Co zle clic3Šf tázal se ho Vladimír mrzutě. "Vždyť jsem ti přece
řekl, že nechci, abych byl dopoledne někyni vytrhován."
"Já jsem to těm pánům, kteří clití s vaší Milostí mluviti, již ně
kolikrát řekl," omlouval se sluha, "ale oni se neclití dát odbyti a posí
lají vaší milosti své lístky."
"Dej je sem," pravil Vladimír, a \zal od sluhy visitky, které mu
tento na stříbrném talíři po lával.
"Já nepřijmu nikoho!" zvolal pak, když byl na visitkácli jména
těch pánů. si přečetl. "Pakli chtí hrabě Marbacli a don Pedro semnou
mluviti, ať přijdou někdy jindy."
"A pak byste je dal zase odbyti jako tentokrát!" zvolal Pedro,
vraziv do pokoje. '-Ne, pane hrabě, my se nedáme odbýti a musíme
s vámi záležitost vyřídit, k vůli kteréž sem přicházíme."
"Pak vám musím býti ovšem k službám," pravil Vladimír, měře
si jednoho i druhého škaredým pohledem. "Prosím, vyslovte se přímo
a zkrátka, my jsme zde samotni!"
"To také očekáváme," odpověděl Pedro vážně, "neboť by vám to
velkou čest nedělalo, kdyby se svět dověděl, jak jste oklamal mého
přítele Marbacha."
"Don Pedro je přítelem Marbacha?" zachechtal se Vladimír po
tupně. "To právě tak vypadá, jako by se 6polčil beránek s vlkem, —
a donna Blanka bude při tom obětí."
"Nepobuřujte muj hněv dalšími urážkami!" vzkřikl Marbach, jsa
bledý jako mrtvola. uVy víte, že jsem váni včera přislíbil zadostiuči
nění za tu potupu, která se vám v mém domě sta'a, a tedy mi snad
uvěříte, že jsem za tou příčinou zde."
"Chcete li mne vyzvat na souboj, tedy vám musím s politováním
říci, že to vyzvání při jmou ti nemohu," odpověděl Vladimír. "Já jsem
vůbec proti každému souboji, neboť ho považuji za velký nesmysl. Co
vám to spomůže, když mne zastřelíte? Docela nic. Čest vašeho domu,
kterouž don Pedro tak drze poskvrnil, nedá se zase očistit rovněž jako
tím, kdybyste padl vy!"
"Již mlčte a nepopouzejte mne!" zvolal Marbach. "Vy jste si
umínil dohnat mne k zoufalství, a proto se musíte se mnou potýkati
na život a na smrt."
"To já také povídám," doložil Pedro. "IIrabě Kaminski to vyz
vání přij me, sice —"
Svou hrozbu nevyslovil, ale jeho oči, které byly na Vladimíra
upřené, prozrazovaly mu již, že má Pedro v úmyslu jej vyzradit, že on
žádny hrabě Kaminski není, a přivésti jej do nemilého styku s polieíí.
Toho se musel Vladimír stů j co 6t&j vystříhati, a proto se musel
konečně přece odhodlat vyzvání na souboj přijmouti.
"Dobře, já tedy to vyzvání přijímám, když na to tak naleháte, ale
dělám to jen proto, aby se neřeklo, že hrabě Kaminski hrdinskou po
vahu svého národa zapírá. Volte si zbraně, pane hrabě."
"Dle mého náhledu, pánové, bude nejlepší když vykonáte ten sou
boj dle amerikánského spůsobu a když to mezi sebou ujednáte, že mu
sí ten, kdo vytáhne černou kuličku anebo kdo hodí kostkou natři vrhy
menší počet ok, nejdéle za čtyryadvaceti hodin zemříti a že se mé po
važovati za samovraha." navrhoval Pedro.
"Já s tím souhlasím?" odpověděl Marbach. "Ode mne se to nikdo
nedoví, proč jsem se usmrtil, a hrabě Kaminski bude mít zajisté
také tolik cti v těle, že se rovněž tak zachová jako já."
Vladimíra však Pedr&v návrh příliš netěšil. Ainerikánský sou
boj mu nebyl vhod, poněvadž se měl hned vykonati, a sice v Čty
řech a dvaceti hodinách.
Ale on to nesměl dát na sob-3 znáti, Že nomá té srdnatosti,
aby bí vzal život, a proto musel přijmout podmínky, které Pedro
jakožto svědek hraběte Marbacha diktoval, a nesměl proti tomu ni
čeho namítati, když Pedro několik Černých a bílých kuliček do své
ho klobouku hodil a zamíchav jimi, mezi Kan»inftkiho a Marbacha
se po«tavil a vyzval je, aby si každý svíij los vytáhl.
Černá kulička měla znamenati smrt a bílá fivot, a poněvadž
bylo v tom klobjuce ol obou barev více kuliček, mohlo se také
stíti, že by byli oba černou kuličku si'vytáhli a že se pak mtraeli
oba ve čtyryadvaceti hodinách usmrtit.
A vskutku vytáhl nejen hrabě Marbach nýbrž tak& Vladimír
osudnou kuličku.
Marbach se trpce usmál, drže v ruce černou kulčku a pravil,
obrátí v se k Pedrovi:
"Tedy jsem ztratil všecko, ale čest jsem neztratil. Bůh opa
truj Blanku na jejich budoucích cestách a popřej jí té milo>ti,aby
ste zůstal vždycky jejím přítelem. Já tomu pekelníkovi odpouštím
který zničil mé štěstí a smrti se nelekám". «
"Já vím, že je vám vaše slovo svatým," zvolal Pedro, ua že
nebudete zýtra v tu dobu již na živu, ale o hraběti Kaminskim to
říci nemohu a proto zůstanu těch několik liodiu, které má být ještě
živ, v jeho společnosti. Jakmile udeří zýtra jedenáctá hodina, musí
se usmrtit, biče ho usmrtím sám."
Můžeme si pomysliti, že byl Vladimír těmito slovy zdrcen.
On viděl patrně, že ho chce Pedro zničiti.
A přece nemohl nic dělati, čím by byl Pedro vy úkladné plány
zmařil, nemohl požádati úřad za ochránil, ačkoli věděl, že v Rakou
sku jest také americký spůsob souboje přísně zakázán. —
Pakli chtěl zůstat na svobodě, nesměl se o tom, co se stalo, před
policií ani zmíniti, a ostatně nevěděl, jakým spůsobem by toho mohl
dokázati, aby se Pedra aspoň ita krátkou dobu zbavil.
Když byl hrabě Marbach za-e odešel, vzdechl si Vladimír z hlu
boká, sklesl na pohovku a zaklel straŠuě, když vidél, že tam Pedro je
ště zůstal.
."Ty jsi vtělený ďábel!" zvolal zuřivě, "a to bylo ode mne šílenství,
"že j^em ti tenkrát tu bambitku z ruky vyrazil." —
"Každá chyba se tresce již zde na zemi," usmál se Pedro potupně.
"Já jsem ti tenkrát radil, abys mne nechal zemříti ale ty's byl tak za
slepený a myslil jsi, že jsi ve mně nalezl povolný nástroj k provádění
svýcli plánů, a když jsi shledal, že jsi se ve svém očekávání t-klamal,
odvážil jsi se i toho, že jsi počal mé plány kaziti. Ta včerejší zráda tě
bude stát život, a poněvadž musí také hrabě Marbach zemříti, bude
Blanka moje. TeJy již hleď 11a tu smrt se připraviti, příteli," mluvil
Pt dro 8 potupným úsměškem dále, "udělej svou závěť a pamatuj v ní
také na ume."
Když byl Pedro tato slova promluvil, uvelebil se do křeila, polo
žil před sebe bambitku 11a stůl, kterouž byl před Vladimírem ostře na
bil, i bylo na něm pozorovati, že jest odhodlán tak dlouho u Vladimíra
v pokoji zůstati, dokud se tento íieusmrtí.
Pedro zůstal docela klidným, hltdě potupně na Vladimíra, jenž
si počínal jako šílený.
Za chvilku se však Vladimír upokojil a počal přemýšluti, jnk by
mohl z toho zoufalého postavení vy váznouti.
KAPITOLA VI.
Mstitel.
Hraběnka Blanka seděla v pokoji samotna.
Posadila se u okna do křesla a počala přeinýáleti, jak by měla
svému manželi říci, že jej více nemiluje a že půjde s Bedrem.
Nějakou chvíli se zdálo, jako by mu to chtěla všecko napsati, aby
s ním nemusela ani mluvit, ale pak si za-e pomyslila, že by jí to mobl
hrabě vykládat za zbabělost a že by ji musel mít v opovržení, kdyby si
ani netroufala všecko do očí mu říci, co musel věděti.
Z těchto myšlenek byla konečně vyri sena šramotem blížících se
chopila se rychle, ohledla se ku dveřím a spatřila v nich svého
manžela.
Hned na první pohled na něm zpozorovala velké rozčilení, a také
si hned pomyslila, že nemůže býti toto rozčih ní následkem včerejších
událostí nýbrž něčeho, co se muselo teprv před chvílí státi.
Jehooko, které bylo jindy tak jasné a veselé, bylo nyní smutné a
zakalené, jeho rtové se stahovali trpkým lisměvem a vůbec na něm
bylo pozorovati asi takové pocity, jaké mívá odsouzenec, když má jít
na popraviště.
Blanka se zachvěla, když jej spatřila.
On před ní stál jako mstitel a ona očekávala, že se nyní na ni
vrhne a že ]i ve svém spravedlivém hněvu uškrtí.
Ale Marbach •na to ani nepomyslil a v tu chvíli byl ještě více o
nevinnosti své manželky přesvědčen než dříve.
On byl jen proto tak rozčileny, že se již musel považovati za člo
věka umírajícího h netroufal si hraběnce ani říci, co bylo mezi ním a
Vladimírem se stalo, aby ji nezarmoutil.
k'Co pak to ináš dn°s za nápa'l, že j-<i na sebe vzala ty Šaty, v
nichž tě ponejprv spatřili" tázal se hrabě rozechvělým hlnsevn
'•Toť se skoro zdá, jako bys mi chtěla to loučení ještě těžším učiuiti.
%

xml | txt