OCR Interpretation


Týdenní hlasatel. (Chicago [Ill.) 1892-1???, July 12, 1893, Image 15

Image and text provided by University of Illinois at Urbana-Champaign Library, Urbana, IL

Persistent link: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn98021761/1893-07-12/ed-1/seq-15/

What is OCR?


Thumbnail for 15

"Putreeug mííe za mou chybo, ale tak nemluví'' zvolala iilauka
8 pláčem. "Vaše slova mne bodají do ardoe a mně by bylo milejším,
kaybych se byla nikdy nenarodila. — Ustanovte ten trest a řekněte,
jxké pokání mám za svou vinn činiti."
"Jeho trest jfeat již ustanoven," pravil Marbach, a ukázal rukou
na Pedra, jení ležel na pohovce, nemoha ani údem pohnonti. "Ten
bídný svůdník bude držán na jednom z mých statků v přísném vězení.
A vy nyní ustanovte sama, jaký trest chcete podstoupí ti," mluvil hra
bě potupným tonem dále; "ale toho nežádejte, abych vás zavřel s ním
dohromady."
"Dejte mne do některého kláštera," pravila hraběnka zajíkavým
hlasem: "tím snad najdu přece mír."
"Staň se dle vaší vůle. Já vám zástavu ji na vůli, abyste si
ten klášter sama zvolila: tam nebude vás z vašeho klidu nikdo vyrušo
vati a to bude jen na vás záležet, jak dlouho mázůstat ten bídník ve
vězení. Slyšel jste to don Pedro, a nahlížíte již, že svému trestu za
t n zločin neujdete, kterého jste se proti mně dopustil."
"Já vím jen tolik, že se vy dopouštíte neslýchaného zločinu," od
pověděl don Pedro a pnk již nepromluvil ani slova.
Hrabě tam zase zavolal své sluhy a poručil jim aby se ho chopili
a odvedli jej do vězení.
Pedro se na Blanku ani neohledl, proti níž se byl takového těžké
ho zločinu dopustil, a ačkoli ee zdál býti jeho stav zoufalým, byl tomu
přece rád, že iná všecko své jmění u sebe.
Na tom mu pranic nezáleželo, jaký osud Blanku stihne, a také při
tom zůstal docela chladným, když mu hrabě řekl, že nyní pospíší ke
Kaminskimu, aby se s ním zase smířil.
"Jen jdi blázne," pravil Pedro sám pro sebe, když jej byli sluho
vé Jo vězení zavedli, — "jdi k němu a smiř se s tím vlkem v ovčí ků
ži. On se na tobě pomstí za mne, neboť k tomu bude donucen, a já
mnsím konečně přece zvítěziti!"
Don Pedro byl zamčen do pokoje, kterýž byl pohodlně zařízený
a poněvadž neměl u Febe žádné zbraně, byly mu ruce i nohy úplné
rozvázaný.
Když mu přiresli večeři, posadil se ku stolu a jedl s velkou chu
tí, jako by se mil bylo docela nic nestalo.
Hraběnka Blanka klečela v tu dobu ve svém pokoji před křížem
a prosila boha, aby jí navrátil vnitřní mír, nemajíc posud ani tušení,
'že byla řízením omdli od zkázy zachráněna.
KAPITOLA. YII
V šeidířské krčmě.
V jedné krčmě na předměstí Waeli ringu, nazvané ť£u veselélio
Tyroláka," panoval v ten večer čilý a veselý život, neboť tam bylo to
lik hostí obojího p hlaví, že se nemohli skoro ani směřtnati.
Všecky stoly byly obsazené a sk!epníci měli plné ruce práce, aby
mohli každému lio^tu v čas poslonžiti.
Bylo hned na první pohled viděti, že jsou nejen hosté nýbrž také
sklepníci, kteří jim posluhovali, vyvrhel vdenskélio obyvatelstva, a ta
ké mladé ženské, které tam mezi nimi byly, vypadaly jako sprosté zá
letnice a chovaly se velmi drze.
Skoro všickni byli špinaví a otrhaní, a mezi všemi bylo jich sotva
deset, k'eří měli na sobě trochu lepší oblek.
Tito seděli z počá ku porůznu, ale znenáhla se sebrali dohromady
a usadili se kolem jednoho stolu, jenž stál blízko u zvýšené stolice'
v níž seděla krčmářka Josefa.
Tato ženská byla neobyčejně tlustá, měla sprostý obličej a kočičí
oči,"které stále s jednoho místa na drahé těkaly.
Vítajíc své hosti vlídným kýváním hlaveň, ohledla se na všecky
strany a starala se, aby měl každý host rychlou posluhu.
Pakli se někdo z jejího služebnictva dle jejího přání nezachoval,
vyptatila ho hned hotovými.
To pe také stalo právě v tu chvíli jedné sklepnici, která nesla plné
ruce sklenic a některé z nich upustila, že se rozbily.
Krčmářka se na to rozlobila, vrhla se na sklepnici a zbila ji tak
strašně, že zůstala tato l>ez sebe ležeti.
"Vyneste ji ven, tn děvku," velela krčmářka svým lidem, "a vez
měte si z ní příklad, aby ee vám to také nestalo."
"Ta ubohá tuším již chodit nebude, jen ae podívejte, jak má str
hané oči," usmál se jeden výrostek.
"Kopřivu mráz nespálí," usmála se krčmářka potupně. "Jen ji
odneste ven a nechte ji tam ležet."
"To by nebyla první, kterouž ta babi již poslala na onen svět,"
šeptal jeden otrhaný mladík svému druhovi a mrštil při tom na krč
ní ářku plachým "okem. "Já jsem již ledacos zaslechl, co by mohlo
paní Josefíně škoditi."
"Ale dokázat to nemůže nikdo," odpověděl druhý. "To je prav
da, ona to nmí všecko tak chytře vyvésti, že jí nemůže ani nejdůinysl
Jiějéi policittta uic dokázali. .Pamatuje* se jeáté, jak smí před plil po"
kem ten mladý člověk zmizel, o němž bjlo dokázlno, že byl naposledy
a "veselého Tyroláka."
"A co se s nfm stalof' tázal se drah/.
"To je těžkA věc, na tn otázka ti odpověděti, ale já bych na to
chtěl vsadit svou hlavo, že přišel o život zde. O o měl tenkrát a sebe
mnoho peněz a skvostů, a ta tlustá Josefína byla srozuměna s černým
]*e pikem."
"Jen si dej pozor, aby tě nikdo neslyšel. Za to nařknutí bys mohl
sedět několik měsíců, kdybys to nemohl dokázati."
"Ale ty mne snad nevyzradíš?" tázal se druhý. "Já mám n^jraději
s celým světem dobrou vůli a zvláště se zdejší krČmářkou, u níž najde
člověk leckterý kout, kde fe muže okryti."
"Ano, to je pravda," odpověděl první. "Zde jsme mnohem ji
stější, když koná policie v městě a v ok >lí prohlídko, než v těch lesích
u Dornbachu, a proto budeme příště vždycky hleděti, abychom se ukry
li zde. Ale co říkáš," mluvil po krátké přestávce dále, "měl bys chuť
súčastnit se jistého velkého podniku, z kteréhož se dá velmi mnoho
ZÍ6kHtÍ."
"Zdali se tu nejedná o vraždu anebo zabití, jsem při tom," odpo
věděl otázaný, asi osmnáctiletý mladík, jenž se nezdál býti docela zka
žen. "Ty mne znáš, Karle, že nemám tu povahu, abych někoho
usmrtil." •
"Však ty b tou povahou daleko nedojde*," usmál se Karel, jemuž
raoblo býii ad třicet let. "Což kdyby na tebe někdo učiuil útok ane
bo kdyby té chtěli zatknouti?"
"Pak 8'} budu bránit pěstmi, ale nožem nikdy," odpověděl výro
stek. "Když mne zatknou, nebude můj trest tak velký, jako kdybych
se jim bránil nějakou zbraní."
"Ty zbabělŽe," usmál se Karel potupně. "Ty to nikdy daleko
nepřivedeš a kdo ví, zdali tě vezme zrzavý Jira do své bandy. — Ale
poslouchej, Frantíku," mluvil po krátké přestávce zase dále. "Ty se
ve svém řemeslu výborně vyznáš, a odemkl jsi již takové zámky, s ni
miž by byl každý, kdo ne^ná jejich ustrojí a neví jak se od mykají,
marně se namahal, a proto si náá zrzavý Jirka velmi"mnolio na tobě
zakláda. Ou se vyjádřil, že bys mohl býti naší pravou rukou, kdybys
chtěl, a řekl mi, abych tě k tomu podniku vyzval."
"Co se má vlastně státi?" tázal se Frantík, maje z toho radost, že
ho i sám vůdce té zlodějské bandy vůbec známý zrzavý Jirka pochvá
lil. "Tedy mluv, břatře a já pak uhlídám, dá-li se co dělati."
"Mátne se vloupat do jedné villy v Doeblingu," šeptat mu Karel.
"Tam bydlí jistý velmi bohatý hrabě — tuším že se jmenuje Marbach,
ten prý má peněz jako smetí a velké množství drahých skvostů.
"Ta vec již stojí za to," pravil Jira, "my tam ulovíme aspoň
100.000 zlatých a můžeme všickni z toho lovu zbohatnout."
"Ale ten podnik je nebezpečný," namítal Frantík. "To bude stát
velký boj, my můžeme být při tom pochytáni, a pak již víme, co na
nás Čeká."
"Bez odvahy se nic nedokáže," pravil Karel. "Já jsem připraven
na všecko —i na šibenici!" ^
"Ale já se mu*ím zacli věti hrůzou, když bí na to pomyslím," od
pověděl Frantík. "Proto se nebudu do toho míchati."
"Ty nechceš jít s námi?" tázal se Karel a udeřil pěstí na stůl, že
všecky sklenice odskočily. "Co se týče mne, zůstane si to stejné, ale
mu9Ís to řici Jirovi. Pojď tedy se mnou k němu."
Vzchopil se a vystřídav s ostatními hostmi, kteří si, jak se zdálo,
jejich rozmluvy nevšímali, významný pohled, promluvil ještě s hos
podskou několik slov a c dešel s Frantíkem z hostinské jizby.
Ale z domu nevyšel, v němž se nalézal hostinec "u veselého Ty
roláka, nýbrž kráčel přes úzkf a tmavý dvůr k zadnímu stavení a po
jav nyní Frantíka /.a ruku, vešel s ním do přízemní chodby, jež byla
olejovou lampf u osvětlená.
Tam zakašlal zvláštním sp^sobem a promluvil několik slov v zlo
dějské hantýrce.
V okamžení na to vyskočil z pozadí té chodičlověk, maje na
sobě černý talár jako kněz a na obličeji poloviční krabušku a tázal se
jich temným hlasem.
"Kdo jste?"
"Dobří přátelé," odpověděl Karel a přeložil si ruce na prsou kří
žem. "My přicházíme jménem "odmykače a dýky" a žádáme, aby
chom byli uvedeni před tvář zrzouna."
"Dejte heslo," pravil zakuklenec velitelským tonem.
"Smrt zrádci," odpověděl Karel a uklonil se. "Uved' nás dále."
"Pojďte," pravil zakuklenec a kráčel před nimi s chvatem na dru
hý konrc chodby.
U jedněch dveří, kudy se chodilo, jak bylo již z venků viděti, do
podzemní místnosti, zůstal stát, zaklepal na ně třikrát po sobé a pro
mluvil zase několik nesrozumitelných slov.
Skoro v témž okamžení se tyto otevřely a zakuklenec dal těm Ší
balům pokynutí, aby šli dále.
"Nestrachuj se ničeho," šeptal Karel svému průvodci. "Zde to
sice jde trochu tmavou chodbou, ale my se brzo dostaneme na místo,

xml | txt